Emoční (citové) zanedbávání v dětství je něco, co mnoho lidí po celém světě zažilo na vlastní kůži. Dochází k němu tehdy, když rodiče nepochopí citové potřeby svých dětí během výchovy, a proto je ani nedokážou naplnit.
K tomuto jevu však může docházet i v rodinách, jejichž členové jsou k sobě laskaví a navzájem o sebe pečují.
Pokud máte pocit, že emoční zanedbávání v dětství jste zažili i vy, je třeba si uvědomit, že technicky vzato, když jste byli ještě dítětem, problém nevznikl z vaší strany.
Tu hlavní příčinu je třeba hledat v neschopnosti rodičů reagovat na citové potřeby dítěte, ať už důvody této neschopnosti byly jakékoliv.
A je docela možné, že většina z nás si vůbec neuvědomuje, že jsme mohli být v dětství zanedbáváni po citové stránce – protože jsme to vůbec nevnímali, náš mozek to nevnímal jako reálně existující stav.
Člověk, který byl jako dítě emočně zanedbáván, bude v dospělosti zažívat citovou nedostupnost, nezúčastněnost anebo prázdnotu častěji, než je běžné. Bude ho pronásledovat pocit, že s ním něco není rozhodně v pořádku.
A bude se domnívat, že je to výsledkem něčeho, co provedl on sám. Ale to není pravda. Když si to začneme uvědomovat, budeme k tomu moci zaujmout adekvátnější postoj.
A pokud se emoční zanedbávání v dětství dotýká i nás, budeme mít větší šanci, že najdeme řešení, které nám pomůže uzdravit se.
Zde je 10 nejčastějších příznaků, které prozrazují, že jsme v dětství zažívali emoční zanedbávání
1. Máme problém se sebedisciplinou
Ačkoliv jsme přesvědčeni o správnosti svého názoru, máme problém ho prosadit. Dělá nám značné problémy překonat svou slabost a neumíme přesně vysvětlit, proč.
2. Cítíme v sobě prázdnotu
Tento pocit můžeme nazvat otupělostí.
3. Pyšníme se tím, že se nepotřebujeme spoléhat na druhé
Máme pocit, že není správné potřebovat druhé lidi nebo na nich nějak záviset. A také nám dělá problém požádat je o pomoc, když ji opravdu potřebujeme.
4. Často chceme být o samotě
Rádi trávíme čas o samotě jednoduše proto, že máme pocit, že většina lidí nám zkrátka nerozumí. Máme pocit, jako kdybychom k druhým lidem vůbec nepasovali.
A přitom bychom tak rádi měli skutečné přátele (více ZDE…). Zdá se však, že představa spojit se s druhými si v naší mysli ještě nenašla své místo.
5. Někdy se cítíme být nešťastní, ačkoliv k tomu nemáme žádný pádný důvod
Chvíle, kdy se cítíme být nešťastní, často přichází nečekaně, jako blesk z čistého nebe. A jejich důvodem není smutná anebo špatná událost.
Neumíme si nijak vysvětlit, co nás tak často přivádí k zoufalství.
6. Máme problém přesně pojmenovat, co cítíme
Víme, že něco cítíme, a víme také to, že bychom to neměli pociťovat. Nedokážeme však pojmenovat, co to je. A tento pocit nás přemáhá i ve chvílích, kdy jsme šťastní.
Jako kdyby se nás držel jako klíště a nechtěl se nás pustit za žádných okolností.
7. Nemáme s sebou žádný soucit, ačkoliv s druhými ho máme více než dost
Jsme na sebe mnohem tvrdší, než jací bychom byli k někomu jinému. Kolegu, který udělal nějakou chybu, budeme ujišťovat, že se nic hrozného nestalo a dá se to snadno napravit.
Ale když stejnou chybu uděláme my, máme pocit, jako kdyby se nám zhroutil svět.
8. Máme zmatečné chování
To je něco, o čem jsme se již zmínili. Trpíme pocitem, že s námi něco není rozhodně v pořádku, ale neumíme to blíže specifikovat.
Domníváme se, že problém je v nás. Ale opravdu tomu tak není. Můžeme vás ujistit, že jste neudělali nic špatného.
9. Zdá se nám, že je jednodušší milovat zvířata než lidi
Máme pocit, že je jednodušší trávit čas v přítomnosti zvířat a věnovat se raději jim než lidem. Domácí mazlíčci nás nikdy nebudou soudit a milují nás bezpodmínečně.
Kdo by už jen nemiloval svého psa (více ZDE…), když se nemusí obávat toho, že by ho jednoho dne mohl pomlouvat za jeho zády?
10. Máme pocit, jako kdybychom se na svět dívali z vnější perspektivy
V případě, že rodiče nevnímali emoce svých dětí, nebo se jednoduše rozhodli na ně nereagovat, jim v podstatě vyslali signál, že na jejich emocích nezáleží.
Když z nich vyrostou dospělí lidé, budou nadále pokračovat v tomto sebedestruktivním přístupu, protože svým emocím nebudou připisovat žádný význam.
A když se u nich nějaké emoce přece jen objeví, nebudou vědět, co s nimi.
Závěr
Pokud se to, co jsme právě řekli, týká i vás, a začínáte si uvědomovat, proč se cítíte tak, jak se cítíte, můžete se ke svému traumatu ze zanedbaných emocí v dětství začít stavět konstruktivněji.
Podstatné je naučit se vnímat, co pociťujete, a adekvátně na to reagovat.
Vaše emoce jsou skutečné a můžete si být jisti, že na nich záleží. Neděláte nic špatného. Když si začnete uvědomovat, že na vás záleží, a když převezmete odpovědnost za své emoce do vlastních rukou, váš život se začne měnit k lepšímu.
Zdroj: awarenessact.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz
Hezký výčet .-). Ano, najdu se mnohokrát – 9 z 10. Text na úvodu bych doplnil. Nesouhlasím s tím, že vina je na rodičích, kteří “nebyli schopni…”. Myslím si, že je to směs toho, čeho byli schopni rodiče, ale taky toho, čeho jsme byli schopni my jako děti – myslím tím, jak jsme si říkali o to, co jsme potřebovali a jak jsme si budovali své představy (mnohdy naprosto nesplnitelné) o tom, co rodiče mají dělat, abychom se cítili milovaní. Ne, není to jen na rodičích 🙂
Jenže říkat si o to co potřebujeme nás casto musi naučit rodiče. Vidím to na své dvouleté dceři. Když pomůžeme dítěti dospět, je to snazší. Když ne, může dospět samo. Pokud ho ale ještě v jeho snahach potopime, bude se prodirat neprostupnym houstim. Neříkám, že je to nemožné. Jen… Je to těžké. Když rodiče potomka trestaji napriklad za to že ma potreby a emoce (treba i nevědomky), má to sakra těžké. Mě moje maminka od určitého věku podvědomě trestala i za to, že i za to, že jsem byla šťastná, zářivá a fungovala jsem. Nevěděla že to dělá, tím jsem si jistá. Ale teď se vrátím do stresu už jen tím, že si všimnu že jsem šťastná. Neco ve mě už očekává ránu. A i když o tom vím, tělo je v křeči a uvolnit se dokážu jen málo.
Vím, že je pak náročné neco budovat a vím, že opravdu za to nemohu já. Ale taky si všímám, že mi to dává velkou spoustu možností vsimat si souvislostí, které bych jinak neviděla. Je to dar, který snad budu nekdy schopna využít naplno. Teď alespoň sbírám střípky 🙂 A už jen to, že se věnuji osobnímu rozvoji je asi díky tomuhle.
Takže možná, že bych byla schopná mnohého, kdyby mi to bylo umožněno (nepřišel “trest” (klidně i v podobě odmítnutí), protože děti se prostě uci do jakeho světa se narodili a bohužel se to v nejdůležitějším veku (0-4 cca) učí prakticky jen od rodičů).
Tím ale neříkám, že by rodiče byli špatní. Jen to prostě líp neuměli. Není to přesouvání viny, protože vina ve skutecnosti neexistuje. Jsou tu jen chyby, a ty se dají přetavit ve zkušenost a ta poskládat v moudrost. Pokud je správně pojata 🙂
Poznávám se, zároveň mám obavu, že to dělám svým dětem a nejsem si jistá, co dokážu ještě napravit (13 a 11 let)
Mluvit s nimi o tom? Že to chcete mít jinak, aby se naučili si říkat, co momentálně potřebují. Někdy se jen tak přitulit a ano, někdy i křápnout dveřmi. Kdo by někdy tu chuť neměl. Mluvit o tom, že cítím zklamání, ale snažím se to pochopit. Až přijde čas revolty, budou možná postupovat stejně. Pro nějaká vaše rodičovská opatření budou naštvaní, ale třeba se to budou snažit pochopit… Když jsou děti dospělé, vidíte jejich reakce a poznáváte sebe. Je to i naopak, často ze mě mluví moje mamka. Když je to nějaká pitomina, klidně před synky řeknu:”To jsem fakt vyslovila toto?” Jaj! Tak co s tím, nějak to přeprogramujeme, ne? A oni se toho účastní. Říkají si vlastně co jsou ochotni “podědit”, vysvětlím jim, čemu vlastně říkají ano, když mají tendenci na sebe tahat, co jim nepatří. Nejvíc je pro děti uznat, že nejsme Bohové. Že jak ony se den ze dne mění, tak my se den ze dne učíme je chápat a dát jim to, co si myslíme, že potřebují. A je to úlevné pro všechny. Ověřeno 🙂 Dnes chlapci 27, 26, 23 🙂
.. a ještě tam chybí, že dotyčný neumí zpracovat přízeň a náklonnost druhých, projevy lásky .. nechce se dojímat, je mu to nepříjemné, když si na něho někdo udělá čas, připadá mu, že lidi kolem sebe zdržuje
Kvůli těmto pocitům nechci mít děti, bojím se aby netrpěli jako já. Naši na mě prostě neměli vůbec čas… a my s mužem máme času ještě méně, neznám víkendy, pořádně ani dovolenou, je to takové “sprosté slovo”.
Poznal jsem se ve všech bodech, dobrá. Ale jak z toho ven?
Můj táta přežil německý i komunistický “lágr”. Podepsalo se to na něm i na jeho výchově “Musíte být tvrdí a silní! Viděl jsem umírat stovky slabochů!” Snažím(e) se s následky vyrovnat, ale …