Emoční (citové) zanedbávání v dětství je něco, co mnoho lidí po celém světě zažilo na vlastní kůži. Dochází k němu tehdy, když rodiče nepochopí citové potřeby svých dětí během výchovy, a proto je ani nedokážou naplnit.
K tomuto jevu však může docházet i v rodinách, jejichž členové jsou k sobě laskaví a navzájem o sebe pečují.
Pokud máte pocit, že emoční zanedbávání v dětství jste zažili i vy, je třeba si uvědomit, že technicky vzato, když jste byli ještě dítětem, problém nevznikl z vaší strany.
Tu hlavní příčinu je třeba hledat v neschopnosti rodičů reagovat na citové potřeby dítěte, ať už důvody této neschopnosti byly jakékoliv.
A je docela možné, že většina z nás si vůbec neuvědomuje, že jsme mohli být v dětství zanedbáváni po citové stránce – protože jsme to vůbec nevnímali, náš mozek to nevnímal jako reálně existující stav.
Člověk, který byl jako dítě emočně zanedbáván, bude v dospělosti zažívat citovou nedostupnost, nezúčastněnost anebo prázdnotu častěji, než je běžné. Bude ho pronásledovat pocit, že s ním něco není rozhodně v pořádku.
A bude se domnívat, že je to výsledkem něčeho, co provedl on sám. Ale to není pravda. Když si to začneme uvědomovat, budeme k tomu moci zaujmout adekvátnější postoj.
A pokud se emoční zanedbávání v dětství dotýká i nás, budeme mít větší šanci, že najdeme řešení, které nám pomůže uzdravit se.
Zde je 10 nejčastějších příznaků, které prozrazují, že jsme v dětství zažívali emoční zanedbávání
1. Máme problém se sebedisciplinou
Ačkoliv jsme přesvědčeni o správnosti svého názoru, máme problém ho prosadit. Dělá nám značné problémy překonat svou slabost a neumíme přesně vysvětlit, proč.
2. Cítíme v sobě prázdnotu
Tento pocit můžeme nazvat otupělostí.
3. Pyšníme se tím, že se nepotřebujeme spoléhat na druhé
Máme pocit, že není správné potřebovat druhé lidi nebo na nich nějak záviset. A také nám dělá problém požádat je o pomoc, když ji opravdu potřebujeme.
4. Často chceme být o samotě
Rádi trávíme čas o samotě jednoduše proto, že máme pocit, že většina lidí nám zkrátka nerozumí. Máme pocit, jako kdybychom k druhým lidem vůbec nepasovali.
A přitom bychom tak rádi měli skutečné přátele (více ZDE…). Zdá se však, že představa spojit se s druhými si v naší mysli ještě nenašla své místo.
5. Někdy se cítíme být nešťastní, ačkoliv k tomu nemáme žádný pádný důvod
Chvíle, kdy se cítíme být nešťastní, často přichází nečekaně, jako blesk z čistého nebe. A jejich důvodem není smutná anebo špatná událost.
Neumíme si nijak vysvětlit, co nás tak často přivádí k zoufalství.
6. Máme problém přesně pojmenovat, co cítíme
Víme, že něco cítíme, a víme také to, že bychom to neměli pociťovat. Nedokážeme však pojmenovat, co to je. A tento pocit nás přemáhá i ve chvílích, kdy jsme šťastní.
Jako kdyby se nás držel jako klíště a nechtěl se nás pustit za žádných okolností.
7. Nemáme s sebou žádný soucit, ačkoliv s druhými ho máme více než dost
Jsme na sebe mnohem tvrdší, než jací bychom byli k někomu jinému. Kolegu, který udělal nějakou chybu, budeme ujišťovat, že se nic hrozného nestalo a dá se to snadno napravit.
Ale když stejnou chybu uděláme my, máme pocit, jako kdyby se nám zhroutil svět.
8. Máme zmatečné chování
To je něco, o čem jsme se již zmínili. Trpíme pocitem, že s námi něco není rozhodně v pořádku, ale neumíme to blíže specifikovat.
Domníváme se, že problém je v nás. Ale opravdu tomu tak není. Můžeme vás ujistit, že jste neudělali nic špatného.
9. Zdá se nám, že je jednodušší milovat zvířata než lidi
Máme pocit, že je jednodušší trávit čas v přítomnosti zvířat a věnovat se raději jim než lidem. Domácí mazlíčci nás nikdy nebudou soudit a milují nás bezpodmínečně.
Kdo by už jen nemiloval svého psa (více ZDE…), když se nemusí obávat toho, že by ho jednoho dne mohl pomlouvat za jeho zády?
10. Máme pocit, jako kdybychom se na svět dívali z vnější perspektivy
V případě, že rodiče nevnímali emoce svých dětí, nebo se jednoduše rozhodli na ně nereagovat, jim v podstatě vyslali signál, že na jejich emocích nezáleží.
Když z nich vyrostou dospělí lidé, budou nadále pokračovat v tomto sebedestruktivním přístupu, protože svým emocím nebudou připisovat žádný význam.
A když se u nich nějaké emoce přece jen objeví, nebudou vědět, co s nimi.
Závěr
Pokud se to, co jsme právě řekli, týká i vás, a začínáte si uvědomovat, proč se cítíte tak, jak se cítíte, můžete se ke svému traumatu ze zanedbaných emocí v dětství začít stavět konstruktivněji.
Podstatné je naučit se vnímat, co pociťujete, a adekvátně na to reagovat.
Vaše emoce jsou skutečné a můžete si být jisti, že na nich záleží. Neděláte nic špatného. Když si začnete uvědomovat, že na vás záleží, a když převezmete odpovědnost za své emoce do vlastních rukou, váš život se začne měnit k lepšímu.
Zdroj: awarenessact.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz
Hezký výčet .-). Ano, najdu se mnohokrát – 9 z 10. Text na úvodu bych doplnil. Nesouhlasím s tím, že vina je na rodičích, kteří „nebyli schopni…“. Myslím si, že je to směs toho, čeho byli schopni rodiče, ale taky toho, čeho jsme byli schopni my jako děti – myslím tím, jak jsme si říkali o to, co jsme potřebovali a jak jsme si budovali své představy (mnohdy naprosto nesplnitelné) o tom, co rodiče mají dělat, abychom se cítili milovaní. Ne, není to jen na rodičích 🙂
Jenže říkat si o to co potřebujeme nás casto musi naučit rodiče. Vidím to na své dvouleté dceři. Když pomůžeme dítěti dospět, je to snazší. Když ne, může dospět samo. Pokud ho ale ještě v jeho snahach potopime, bude se prodirat neprostupnym houstim. Neříkám, že je to nemožné. Jen… Je to těžké. Když rodiče potomka trestaji napriklad za to že ma potreby a emoce (treba i nevědomky), má to sakra těžké. Mě moje maminka od určitého věku podvědomě trestala i za to, že i za to, že jsem byla šťastná, zářivá a fungovala jsem. Nevěděla že to dělá, tím jsem si jistá. Ale teď se vrátím do stresu už jen tím, že si všimnu že jsem šťastná. Neco ve mě už očekává ránu. A i když o tom vím, tělo je v křeči a uvolnit se dokážu jen málo.
Vím, že je pak náročné neco budovat a vím, že opravdu za to nemohu já. Ale taky si všímám, že mi to dává velkou spoustu možností vsimat si souvislostí, které bych jinak neviděla. Je to dar, který snad budu nekdy schopna využít naplno. Teď alespoň sbírám střípky 🙂 A už jen to, že se věnuji osobnímu rozvoji je asi díky tomuhle.
Takže možná, že bych byla schopná mnohého, kdyby mi to bylo umožněno (nepřišel „trest“ (klidně i v podobě odmítnutí), protože děti se prostě uci do jakeho světa se narodili a bohužel se to v nejdůležitějším veku (0-4 cca) učí prakticky jen od rodičů).
Tím ale neříkám, že by rodiče byli špatní. Jen to prostě líp neuměli. Není to přesouvání viny, protože vina ve skutecnosti neexistuje. Jsou tu jen chyby, a ty se dají přetavit ve zkušenost a ta poskládat v moudrost. Pokud je správně pojata 🙂
Poznávám se, zároveň mám obavu, že to dělám svým dětem a nejsem si jistá, co dokážu ještě napravit (13 a 11 let)
Mluvit s nimi o tom? Že to chcete mít jinak, aby se naučili si říkat, co momentálně potřebují. Někdy se jen tak přitulit a ano, někdy i křápnout dveřmi. Kdo by někdy tu chuť neměl. Mluvit o tom, že cítím zklamání, ale snažím se to pochopit. Až přijde čas revolty, budou možná postupovat stejně. Pro nějaká vaše rodičovská opatření budou naštvaní, ale třeba se to budou snažit pochopit… Když jsou děti dospělé, vidíte jejich reakce a poznáváte sebe. Je to i naopak, často ze mě mluví moje mamka. Když je to nějaká pitomina, klidně před synky řeknu:“To jsem fakt vyslovila toto?“ Jaj! Tak co s tím, nějak to přeprogramujeme, ne? A oni se toho účastní. Říkají si vlastně co jsou ochotni „podědit“, vysvětlím jim, čemu vlastně říkají ano, když mají tendenci na sebe tahat, co jim nepatří. Nejvíc je pro děti uznat, že nejsme Bohové. Že jak ony se den ze dne mění, tak my se den ze dne učíme je chápat a dát jim to, co si myslíme, že potřebují. A je to úlevné pro všechny. Ověřeno 🙂 Dnes chlapci 27, 26, 23 🙂
.. a ještě tam chybí, že dotyčný neumí zpracovat přízeň a náklonnost druhých, projevy lásky .. nechce se dojímat, je mu to nepříjemné, když si na něho někdo udělá čas, připadá mu, že lidi kolem sebe zdržuje
Kvůli těmto pocitům nechci mít děti, bojím se aby netrpěli jako já. Naši na mě prostě neměli vůbec čas… a my s mužem máme času ještě méně, neznám víkendy, pořádně ani dovolenou, je to takové „sprosté slovo“.
Poznal jsem se ve všech bodech, dobrá. Ale jak z toho ven?
Můj táta přežil německý i komunistický „lágr“. Podepsalo se to na něm i na jeho výchově „Musíte být tvrdí a silní! Viděl jsem umírat stovky slabochů!“ Snažím(e) se s následky vyrovnat, ale …
Bohužel toto platí. A není to jen hledání viny mimo sebe. Ano. Je to vina rodičů (koho jiného, když jste dítě). Ale já se na ně za to nezlobím. I jejich stav je důsledkem nějaké příčiny. Např. já. Taky nevužuju o dětech. Říkám si jak bych vůbec kdy mohl být svému synovi dobrým otcem, když jsem sám takového neměl. Ale mému tátovi jeho otec zemřel, když mu byly 3. Jak by mohl být dobrým otcem, když sám žádného neměl? Náš vztah je chladný, táta sice zklamal coby mužský vzor, ale aspoň uživil svou rodinu a dokázal se o ní postarat. A přesto je podle mě stokrát větší chlap než já. Horší je to s mámou. To na ní je podle psychologů zodpovědnost za citový vývoj dítěte. Kde je problém s ní nevím. Jsem druhé dítě z druhého manželství, párkrát jsem se snažil mámu konfrontovat s tím, jestli si po bráchovi, nepřála holčičku, že je to celkem pochopitelné. To odmítla. No, druhá teorie, že jsem byl jen jako podmínka a vedlejší produkt při hledání živitele, na to bych se jí nikd nezeptal a ani nečekal odpověď. Podle všeho se měli rádi a vše bylo ok. Každopádně já si pamatuju jen standardní „českou“ příkazovou domácnost. Nasnídej se, obleč se, vyvenči psa, uč se, neponocuj, jdi spát. Taková Růžičková ze Slunce seno, ale třeba jí křivdim a pamatuju si jen to negativní:D No ale co s tim? Možná jsem se tak jenom narodil. Každopádně čim jsem starší tim víc v sobě své rodiče poznávám. Bohužel mi přijde, že jsem si z obou vzal jen to nejhorší 🙁 Chlácholim se jen tim, že si své chyby aspoň přiznám. Na tom se dá stavět. Někteří své chyby a problémy ani nevidí… Zravím všechny další citově zanedbané 🙂
Hezky napsané a pravdivé.
Někdo tady v komentářích psal, ze to je i na dítěti.
To je pěkný nesmysl.
Když rodič dítě utne, nebo ho ani nevyslechne, natož aby si dítě uvědomovalo, ze by něco mělo rict a zjistit, co vlastně cítí ajak to popsat, aniž by ho to rodič jako jeho vzor naučil, je těžké.
Každopádně je jasné, ze někteří rodiče dělali jen to, co tou dobou uměli a navíc taky byli poznámenani. Alespoň tak to mám s mamkou.
U taty jsem si dlouho dokázala oduvodnovat, ze takový proste je, má práci,nemá cas,nic jiného neumí, nebo si to neuvědomuje.
Z činu je ale vzdy krásné vidět,jak se věci mají.
Takže jsem přestala s obhajováním a zadivala se na to,jaký je vlastně nás cely vztah.
Z toho, jak se chová k segre ( já 27, segra 14) je vidět, ze si chyby uvědomuje a snaží se na nich pracovat, alespoň u segry.
U mě ale stále jedna stejně, i po tom, co jsme si o všem promluvili a já se mu svěřila, ze mě trápí, ze si na mě nedokáže udělat čas, nenapíše, pokud s něčím nepotřebuje pomoct a místo toho se raději věnuje kamarádům.
Kamarádi jsou nad rodinu.
To se nikdy nezměnilo a asi nezmění.
Kdyz jsme se stěhovali do našeho vlastního domu, nenabídl ani pomoc se stěhováním. Nedávno se prokecl, že po práci pomáhal kamarádovi stěhovat do půlnoci.
Na otázku, jak se bude chovat k mým dětem mi odpověděl, ze přece stejně. Pokud nevěnoval čas ani mě, nevěnuje ho ani dětem, to by bylo nefer.
Ale on jen nechce.
Proste ať to je, jak to je, jsem ve fázi nasranosti a snažím se s tím smířit. Uvědomuji si, ze mi sakra chyběla láska a hlavne bezpečně zázemí, kvůli týrání nevlastního otce.
Chci to už uzavřít a až přejdu z fáze nasranosti do lhostejnosti, bude po všem 🙏🏼