10 věcí, jichž mnozí z nás budou později litovat

Můj dědeček během posledních deseti let života vstával každý den kolem sedmé hodině ranní, šel na procházku a natrhal kytičku polních květin pro mou babičku.

Jedno ráno jsem se rozhodl, že půjdu s ním a budu tak mít možnost navštívit i babičku.

Jak položil natrhanou kytičku květin na její náhrobní kámen, podíval se na mě a řekl: „Přál bych si, kdybych jí nosil kytičky, dokud byla ještě naživu. Vím, že by z toho měla velkou radost.“

Umíte si představit, jak jsem se asi cítil při těchto slovech, která řekl můj dědeček, jak se skláněl nad jejím hrobem.

Doteď přemýšlím nad tím, co v to ráno můj děda řekl, a nad tím, kolik citu se skrývalo v jeho slovech. Vzpomenu si na to pokaždé, když přemýšlím, na kom mi záleží.

Bože, já jen doufám, že když mi bude osmdesát let, nebudu litovat ničeho ve svém životě. Nechci na stará kolena dospět k tomu, že bych si přál, abych některé věci v mém životě udělal jinak – hlavně si nechci vyčítat, že jsem nenatrhal kytičku polník květin pro lásku mého života.

Věřím, že se mnou souhlasíte.

Jsem si jistý, že alespoň do určité míry.

Na konci života lidé nejvíce litují právě těch malých promarněných příležitostí, kterých se nechopili. Litují toho, že byli příliš zaneprázdněni, aby vložili více času a lásky do svých nejdůležitějších vztahů.

Litují toho, že váhali příliš dlouho, dokud se odhodlali k těm správným rozhodnutím. S kolegy z redakce jsme strávili posledních deset let koučováním stovek studentů a našich klientů z celého světa, a můžeme říci, že v osobních příbězích, o které se s námi naši klienti a studenti podělili, se pravidelně ukazovaly přesně tytéž věci, kterých všichni tito lidé časem litovali nejvíc.

Dále v článku se tedy podíváme na těchto deset nejčastějších lítostí, a také si uvedeme některé principy a strategie, pomocí kterých můžeme naši lítost nad minulostí překonat, případně změnit naše chování, abychom se lítosti zcela vyhnuli.

1. Netrávíme dostatek času s těmi správnými lidmi

V určitém bodě našeho života si uvědomíme, že jediné, co chceme, je být v blízkosti těch pár lidí, u kterých jsme se vždy cítili dobře, a kteří vědí, jak nám vykouzlí úsměv na tváři.

A proto se rozhodněte, že začnete trávit více času s těmi lidmi, kteří vám ukazují, jak je důležité, abyste se naučili mít rádi sama sebe – travte více času s těmi lidmi, se kterými se cítíte dobře, a méně času s těmi lidmi, se kterými se cítíte pod tlakem jen pro to, aby vás akceptovali.

Nikdy bychom neměli být zaneprázdněni až tak, abychom si neuměli najít čas pro ty, na kterých nám záleží nejvíc. A pamatujme na to, že to nejcennější, co můžeme někomu dát, je naše upřímná, plná pozornost – naše přítomnost.

Když někomu věnujeme náš čas, pozorně mu nasloucháme a nedíváme se při tom nervózně na hodinky, případně nepřemýšlíme nad tím, co budeme dělat za chvíli. Můžeme to považovat za projev té nejvyšší pocty.

2. Lidem, které milujeme, neprojevujeme naši lásku tak otevřeně a upřímně jako bychom mohli

Jednoho dne přijdeme o naše nejbližší. Je to sice tvrdé a smutné, ale je to nezpochybnitelná pravda, před kterou bychom neměli zavírat oči.

Je třeba si uvědomit, že bez ohledu na to, kolik času jsme strávili s našimi nejdražšími, bez ohledu na to, jak moc jsme je zbožňovali, jednoho dne se nám bude zdát, jako kdybychom s nimi stále nebyli tolik, kolik bychom chtěli.

Tuto chybu však nemusíme zažít na vlastní kůži. Začněme konečně vyjadřovat naši lásku! Řekněme našim nejdražším to hezké, co jsme jim chtěli říct už dříve. Nevyhýbejme se těmto důležitým rozhovorům jen proto, že se při nich cítíme nepříjemně či nepohodlně.

Nikdy nevíme, kdy na to může být pozdě. Přemýšlíte nad tím, jestli je opravdu možné, abyste někomu řekli o vašich nejniternějších pocitech? Ano, je to možné.

Když druhým řekneme o našich pocitech, možná nám nebudou vždy rozumět, protože, ačkoliv nás i vyslechli, nemohou vždy cítit přesně to, co cítíme my.

Pokud ale chceme mít klid na duši, budeme to muset říct. Pokud někoho obdivujete, řekněte mu to ještě dnes. Pokud máte něco jiného a důležitého, co chcete říct, řekněte to ještě dnes.

Slova, která bychom neřekla, by v našem srdci způsobovala jen zmatek, a nakonec by ho mohla i zlomit.

3. Naši sebeúctu do velké míry zakládáme na tom, co si o nás myslí druzí

Velmi často zapomínáme na to, že druzí nás posuzují na základě vlastní zkušenosti, s čím my nemáme nic společného.

Vezměme si jeden příklad. Někdo o nás něco předpokládá, ale vychází při tom ze své špatné minulé zkušenosti s někým, kdo se nám trochu podobal.

Když budeme naši sebeúctu zakládat na tom, co si o nás myslí druzí, staneme se vězni, kteří jsou vydáni na milost a nemilost nespolehlivému a předpojatému pohledu někoho jiného.

Když nás druzí vidí ve správném světle, když k nám přistupují pozitivně a povzbudivě, budeme mít sami ze sebe dobrý pocit. Ale když k nám druzí nepřistupují tímto způsobem, máme pocit, jako kdybychom udělali něco špatného.

Pro nás všechny z toho plyne jedno základní ponaučení – sebeúctu nám nedá nikdo jiný než my sami. A když jsme schopni najít svoji sílu a sebeúctu, postupně začneme přitahovat lidi, kteří si zaslouží naši energii.

Naučme se nebrat si věci osobně, co si o nás myslí druzí, případně na osobní poznámky reagujme co nejméně. Naše mysl tak bude jasná a v našem srdci začne převládat mír.

4. Jsme příliš zaneprázdnění tím, že se snažíme dělat dojem na druhé, a přitom zapomínáme na to, co vlastně chceme MY

Za deset let nebude vůbec záležet na tom, že nosíme značkové boty, jaký máme účes či jaké značky je naše oblečení.

Na čem bude opravdu záležet, je to, jak jsme žili, jak upřímně jsme milovali a co jsme se na naší cestě životem naučili. Radíme vám dobře – zapomeňte na to, že chcete dělat dojem na druhé.

Raději buďte reální, skuteční – tací, jací opravdu jste! Pokud však chcete udělat dojem na druhé, udělejte dojem nejprve na sebe sama – pracujte na sobě a dosáhněte výsledků, na které budete moci být právem hrdí.

Zaměřte svou pozornost na to, na čem vám záleží! Je neuvěřitelné, kolik toho umíme stihnout za jeden den, pokud se umíme zbavit neustálých obav z toho, co si myslí nebo dělají druzí.

Pokusme se sami sobě ukázat, že na to máme, že se stále zlepšujeme a rosteme. Nikdy to nebylo o dělání dojmu či soutěžení s druhými. V konečném důsledku jsme to vždy jen my.

5. Dovolíme nejistotě, aby nás paralyzovala

„Teď mi jen důvěřuj, poděkuješ mi později.“ I tímto krédem by se dal charakterizovat dobrý přístup k životu, podobně jako schopností přijímat v životě nejistotu.

Protože pro některé nejlepší kapitoly našeho života bychom se asi neodvážili vymýšlet nějaký název. Nebo možná o hodně později, když v životě prožíváme úplně jinou kapitolu.

Život je zkrátka riskantní záležitost. Každé rozhodnutí, každý rozhovor, každý krok, pokaždé, když ráno vstaneme z postele – to vše lze považovat za malé riziko.

Pokud však chceme žít plnohodnotně, musíme si být vědomi tohoto rizika, musíme být ochotni ho přijmout, a hlavně si musíme věřit. Pokud to neuděláme, pokud nejistotě dovolíme, aby nás ovládala a zvítězila nad námi, pravdu se nedozvíme nikdy.

Neznalost pravdy je po mnoha stránkách mnohem horší než zjištění, že naše obavy a nejistota byly neopodstatněné.

V případě, že jsme se mýlili, můžeme to stále napravit a pokročit v životě dál. Je to nesrovnatelně lepší než neudělat nic, a pak se jednou ohlížet zpět a přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby. Pamatujte na to a najděte potřebnou odvahu!

Nepotřebujeme mít jistotu ve všem, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu – tak život prostě nefunguje. Můžeme žít buď pohodlně nebo odvážně, ale ne obojí najednou.

6. Stále myslíme na neúspěch namísto toho, abychom přemýšleli nad příležitostmi

Ano, je pravda, že v minulosti jsme zažili prohry a mnozí lidé nám možná ublížili. Nicméně je pravdou, že jsme dali lásku a láska se nám i vrátila. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme riskovali, a nakonec jsme i uspěli.

Uvědomte si, že dnes jste už o něco starší, ale i chytřejší. Všechno má svůj význam, a to mnohem větší než jakýkoli neúspěch či rána, které jsme utržili na naší cestě životem. Utržit v životě mnoho malých ran a proher, ze kterých si vezmeme ponaučení, je ve skutečnosti mnohem lepší, než celý život litovat toho, že jsme se nikdy o nic nepokusili. Jen se nad tím zamyslete!

Viděli jste už někdy nemluvně, jak se učí chodit? Před tím, než se naučí chodit, tisíckrát zakopne a spadne. Každý pád je příležitost se naučit něco nového.

Často to vyžaduje hodně trpělivosti a budeme muset snést hodně bolesti, dokud dosáhneme trvalého úspěchu. Nedopusťte, aby vám čas utekl jako voda, podobně jako ruka, která vám mává z vlaku, ve kterém byste chtěli tak zoufale být.

Nestravte zbytek svého života přemýšlením nad tím, proč jste neudělali to, co stále můžete udělat.

7. Zarytě se přidržujeme ideálních představ, v důsledku čehož nám skutečné příležitosti utíkají mezi prsty

Nelze ztratit něco, co jsme nikdy neměli. Nepodaří se nám udržet si něco, co není naše. A také se nám nikdy nepodaří někoho donutit k tomu, aby při nás zůstal, když při nás zůstat nechce.

Kdybychom se o to pokoušeli, pak se najisto zblázníme. Na tomto místě je třeba si uvědomit, že většina věcí je součástí našeho života jen proto, že na ně často myslíme.

Přestaňte se tedy křečovitě držet toho, co vám ubližuje, a vyhraďte si prostor pro něco, co je podle vás správné! Nedovolte věcem, které nemáte pod kontrolou, aby vám neustále zasahovaly do věcí, které pod kontrolou máte.

Jinými slovy, řekněte „sbohem“ něčemu, co se vám nepodařilo, a budete tak moci říci „ahoj“ něčemu, co se vám nyní podařit může.

Jedním z největších požehnání v životě člověka je možnost říci „sbohem“. Když vás někdo opustí, když vám někdo zavře dveře před nosem, nesnažte se ho zadržet násilím, nebo se modlit, aby neodešel.

Když nás lidé odsunou stranou, berme to jako jasný signál toho, že tito lidé, okolnosti či možnosti nebudou součástí další kapitoly našeho života.

Snažme se pochopit, že pro náš další osobnostní rozvoj budeme potřebovat někoho jiného, ​​něco víc, a že život nám vytváří nový prostor.

8. Promrhali jsme příliš mnoho času tím, že jsme se ztotožňovali s rolí oběti

Stavíme-li se do pozice oběti, ostatní k nám budou tak přistupovat. Život nikdy nebyl fér, to však neznamená, že naše minulost by měla určovat naši budoucnost.

Pamatujete si na chvíle, kdy jste si mysleli, že to nezvládnete? A dokázali jste to. A zvládnete to znovu. Nedovolte, aby životní příkoří zničilo to dobré ve vás. Nedovolte vaší nejistotě, aby vás zahnala do kouta.

Nestaňte se obětí sami pro sebe! Udělejte další malý potřebný krok. Největší chybou je neudělat nic, protože máme pocit, že to, co děláme, je jen malý krok. Jenže nikdy to nebylo jinak.

Vždy jsme postupovali opatrně v malých krocích, a VŽDY máme možnost udělat malý krok! To, kde se nacházíme v našem životě teď, není žádná náhoda. Muselo to tak být.

Někdy si to nechceme připustit, nechceme si uvědomit potřebu naší nynější životní situace, protože na základě našich ideálů jsme si vybudovali přesvědčení o tom, že toto není životní situace, v níž bychom se měli nacházet.

Pravdou však je, že naše životní situace, v níž se právě nacházíme, je jen výsledkem toho, jak jsme dosud žili, a je potřebná, abychom udělali další malý krok vpřed.

9. Stále na něco čekáme, vše příliš analyzujeme a nikdy nepodnikneme potřebné kroky

Příliš často ztrácíme čas tím, že čekáme, dokud se před námi zjeví ideální životní cesta. To se však samozřejmě nikdy nestane. Zapomínáme totiž na to, že cestu poznáváme tím, že po ní kráčíme, a ne tím, že na ni čekáme.

Pamatujte na to! Není nic jednoduššího než být líní a jen tak vyčkávat. Není nic jednoduššího než promrhat další den. My přece chceme přesný opak! Rozhodněte se, čeho chcete v životě dosáhnout, a začněte na tom pracovat.

Činnost je největším nepřítelem obav. Činnost je tou nejlepší zbraní. Činnost bývá odměňována pokrokem! Ale pozor, nezaměňujte si neuvědomělé sklony se skutečnou, uvědomělou činností.

Může se nám stát, že ve chvíli intenzivního rozhodování se zasekneme v cyklu přílišného analyzování a váhání, výsledkem čehož bývá nulový progres. Pokaždé, když se vám to stane, zhluboka se nadechněte, vymaňte se ze začarovaného kruhu analyzování a váhání, posbírejte všechny potřebné informace, kriticky je vyhodnoťte a proveďte další krok.

A kdyby ani tento krok nevedl k úspěchu, můžete se z něj naučit něco užitečného, ​​co vám umožní, aby ten další krok byl již správný.

Z tohoto hlediska považujeme za nejdůležitější vytvořit si zvyk provádět malé, pozitivní kroky každý den.

10. Jsme natolik zaneprázdněni, že se zapomínáme těšit ze života

Jednejte, pracujte, ale nezapomínejte se občas zastavit a věnovat pozornost těm malým, hezkým okamžikům, které nám život přináší.

Zcela upřímně – toto lze považovat za tu nejlepší radu, která existuje. Nezapomínejte, že život je jen sérií malých příležitostí, v nichž lze zakusit štěstí. Tyto příležitosti nám život občas přináší, a většinou jednu po druhé.

Proto si nezapomínejte každý den všimnout tu krásu, která se skrývá mezi velkými, důležitými událostmi. Ty chvíle, kdy sníme, pozorujeme západ slunce nebo cítíme ve tváři chladivý vánek, jsou tak úžasné, že je už nelze nijak vylepšit.

A především nezapomínejte, že nejdůležitější je žít v přítomnosti. Že nejdůležitější je dívat se, naslouchat a pracovat, aniž bychom úzkostlivě měřili čas, aniž bychom předem vše plánovali a pokaždé očekávali nějaký výsledek.

A občas, když se nám něco podaří, dovolme, aby tyto malé chvilky krásy naplnily naše srdce hlubokou vděčností. Je to tak.

Nikdo neví, kdy nadejde jeho čas a ocitne se na smrtelné posteli. Může to být za padesát let, ale může to být i zítra. Je to tvrdá pravda, ale nic s tím neuděláme.

Když budete ležet na smrtelné posteli, určitě nechcete litovat toho, že jste během života strávili tolik času neustálými obavami, že jste se stále za něčím honili, a proto jste životem jen tak prošli.

Na konci, když už bude na všechno pozdě, určitě nebudete chtít litovat toho, že jste nežili více uvědoměle a nebyli jste více vděční za každý den.

Jak překonáme již existující lítost

Právě jsme si řekli o deseti nejčastějších životních scénářích, v důsledku kterých, pokud je nezměníme, celkem najisto skončíme jednoho dne se silnými výčitkami a pocitem lítosti.

Jelikož o nich víme, je vysoce pravděpodobné, že k tomu nedojde. Co dělat v případě, kdy už teď něčeho litujeme? Co dělat v případě, kdy nám silná lítost již dlouho ničí každý den?

Asi všichni dobře víme, jak se pocity lítosti umí nenápadně vkradnout do našeho života a zničit úplně všechno. Představa, že bychom mohli žít náš život bez lítosti, je samozřejmě velmi lákavá.

Také je reálná, ale bude nás to stát velkou námahu.

Před tím, než si uvědomíme všechny negativní emoce, ve kterých je uvězněna naše mysl, se často stává, že naše srdce je již dávno plné lítosti, protože…

1. jsme promrhali některé životní příležitosti.
2. jsme nevyužili čas a energii rozumněji.
3. litujeme situace a konverzace, které se neskončily dobře.
4. jsme se nevyjádřili tehdy, když jsme na to měli příležitost.
5. jsme vstoupili do toxických vztahů nebo jsme v našich minulých vztazích udělali chyby.

Přestože si dnes všechny tyto věci uvědomujeme, stále nám je jich líto. A je tomu tak právě proto, že žijeme s vědomím, že v minulosti jsme měli udělat další rozhodnutí.

Měli jsme odvést lepší práci, ale neudělali jsme to. Měli jsme dát našemu vztahu ještě šanci, ale neudělali jsme to. Měli jsme jít do podnikání, ale nešli jsme.

A tak dále, a tak dále. Najít další příklady by nebyl problém.

Porovnáváme skutečné výsledky našich minulých rozhodnutí s našimi „ideálními“ představami o tom, jak by věci měly dopadnout. Jinými slovy, hlavou nám stále běží myšlenky o tom, co všechno by se stalo, kdybychom se kdysi rozhodli jinak.

Problémem samozřejmě je, že naše minulá rozhodnutí již nelze změnit, protože není v naší moci změnit minulost.

Přesto se s touto pravdou nechceme smířit, ačkoli k tomu nemáme žádný důvod – v naší hlavě pořád něco analyzujeme a porovnáváme nezměnitelnou skutečnost s našimi ideálními, fantastickými představami.

Tímto nadměrným přemýšlením, z něhož by se každému zatočila hlava, jsme schopni trávit tisíce a tisíce dní našeho života.

Proč je to tak?

Pokud si uvědomujeme své minulé chyby a dnes již tyto chyby neděláme, je přece logické, abychom naše ideály a fantastické představy nechali odejít z našeho života, že ano?

Nebude to ale jednoduché, protože doposud jsme si vždy zakládali na těchto ideálech.

Všichni máme určitou vizi, kdo jsme – jaké máme záměry, jací jsme inteligentní, jaké máme společenské postavení atd.

A většinou děláme ta nejlepší rozhodnutí, protože obecně (znovu připomínáme) jsme bytosti, které mívají většinou jen dobré úmysly.

Dokonce i když bojujeme s hluboce zakořeněným problémem ohledně naší sebeúcty, pravděpodobně vnímáme sami sebe jako slušnou a čestnou lidskou bytost, která si zaslouží respekt ostatních.

A tak, když o nás někdo řekne něco, co je v rozporu s představou, kterou o sobě máme – znevažuje naše záměry, naši inteligenci, naše postavení ve společnosti atd. – jsme uraženi. Vnímáme to jako útok na naši osobu a je velmi těžké hodit to za hlavu.

A něco podobného se děje v případě, kdy jsme přesvědčeni o tom, že jsme v minulosti udělali něco špatného (chybu), což je v rozporu s naší představou o nás samých a s kterou se ztotožňujeme. Jsme uraženi!

A proto v některých případech dokonce začneme napadat sami sebe – začneme si vyčítat, že jsme udělali chybu… „Jak jsi to jen mohl udělat?“ myslíme si. „Proč jsem nebyl rozumnější a nerozhodl se lépe?“

A znovu, je pro nás velmi těžké hodit to za hlavu, protože je pro nás velmi těžké uvědomit si, že nejsme VŽDY až tak hodní a bezchybní jako představa, kterou o sobě máme.

Jednoduše řečeno, naše ideály a fantazie, které máme o nás samých, nám často způsobí mnoho problémů a bolesti.

Prvním důležitým krokem k nápravě bude učit se postupně upouštět od našich ideálů a fantastických představ o sobě samých, a zároveň se snažit vytěžit co nejvíce ze skutečného života.

Musíme se naučit přijmout pravdu…

1. Každé špatné rozhodnutí, které jsme udělali v minulosti, se již stalo, a není možné ho odčinit

A hlavně, pravdou je, že na každém špatném rozhodnutí je i něco dobrého. Závisí jen na nás, zda jsme ochotni vidět i to dobré na našich „špatných“ rozhodnutích.

Už jen samotnou schopnost učinit jakékoli rozhodnutí v dané situaci musíme vnímat jako neobyčejnou schopnost.

Podobně jako to, že dokážeme každé ráno vstát z postele, a pak se učit a růst na základě mimořádně pestrých a komplikovaných životních zkušeností.

2. Ve skutečnosti nejsme tím, čím jsme se zamýšleli stát – alespoň ne vždy

Jsme lidé, což mimo jiné znamená, že v sobě nosíme mnoho vrstev. A samozřejmě nejsme dokonalí. Děláme dobré věci a zároveň děláme chyby.

Umíme se podělit a zároveň být velmi sobečtí. Jeden den jsme opravdu čestní, a druhý den umíme vyslovit bohapusté lži.

Dokonce i když se nám perfektně daří a všechno je, jak má být, vždy nám hrozí, že zakopneme a uděláme nějakou chybu.

Když tuto pravdu jednou přijmeme, kdy se smíříme s naší lidskou nedokonalostí, naše případná špatná rozhodnutí již nebudou v tomto konfliktu s naší novou, flexibilnější (a přesnější) vizí o nás samých.

Je nám samozřejmě jasné, že je jednodušší to říci než udělat.

Avšak kdykoliv budeme mít pocit, že nás mučí naše minulost, kdykoliv se přistihneme při tom, jak litujeme naše minulé rozhodnutí, vzpomeňme si, že: 1) zřejmě zapadne do některého scénáře, který jsme si popsali výše v článku; 2) se křečovitě přidržujeme nějakého ideálu nebo fantastické představy, se kterými porovnáváme nás samých a naše rozhodnutí; 3) nejlepší bude upustit od našich ideálů a fantazií a přijmout realitu, která je mnohem pestřejší, než bychom si mysleli.

Jednou provždy se smiřme s tím, co je za námi, a budeme se tak moci lépe soustředit na to, co je teprve před námi.

Ano, bude to vyžadovat pravidelný cvik.

Jisté však je, že toho nebudete litovat.

A teď jsme na řade my

Jednoho dne si začneme uvědomovat, že už nejsme daleko od konce a budeme zpětně uvažovat o tom, jaké to bylo v začátcích.

DNES je začátek!

DNES je první den zbytku našeho života.

Proto vás vyzýváme, abyste principy popsané v tomto článku použili ve svůj prospěch!

Pokud potřebujete potřebnou motivaci, položte si tuto jednoduchou otázku:

Které rozhodnutí, o kterém vím, že ho nikdy NEBUDEM litovat, MŮŽEM udělat ještě dnes? A UDĚLEJTE HO HNED TEĎ.

Zpracovala: Mocvědomí.cz