10 věcí, jichž mnozí z nás budou později litovat

Můj dědeček během posledních deseti let života vstával každý den kolem sedmé hodině ranní, šel na procházku a natrhal kytičku polních květin pro mou babičku.

Jedno ráno jsem se rozhodl, že půjdu s ním a budu tak mít možnost navštívit babičku i já.

Jak ji položil na její náhrobní kámen, podíval se na mě a řekl: „Přál bych si, kdybych jí nosil kytičky květin, dokud byla ještě naživu. Vím, že by z toho měla velkou radost.“

Umíte si představit, jak jsem se asi cítil při jeho slovech…

Doteď přemýšlím nad tím, co to ráno můj děda řekl, a také nad tím, kolik citu se skrývalo v jeho slovech. Vzpomenu si na to pokaždé, když přemýšlím, na kom mi v životě záleží.

Bože, jen doufám, že když mi bude osmdesát let, nebudu si nic vyčítat. Nechci v stáří dospět k tomu, že bych si přál, abych jsem některé věci udělal jinak – hlavně si nechci vyčítat, že jsem nenatrhal kytičku polních květin pro svou životní lásku.

Věřím, že se mnou všichni souhlasíte.

Na konci života si lidé zvyknou vyčítat právě ty malé promarněné příležitosti, kterých se nechopili. Litují toho, že byli příliš zaneprázdněni, aby investovali více času a lásky do svých nejdůležitějších vztahů.

Vyčítají si, že příliš dlouho váhali, dokud se odhodlali k těm správným rozhodnutím.

S kolegy z redakce jsme strávili posledních deset let koučováním stovek studentů a klientů z celého světa, a můžeme říct, že v osobních příbězích, o které se s námi žáci podělili, se pravidelně ukazovaly přesně tytéž věci, které si mnozí lidé před smrtí vyčítají.

Podíváme se tedy na deset nejčastějších výčitek a zmíníme některé principy a strategie, díky kterým můžete své výčitky z minulostí překonat, případně změnit své chování, abyste se jim zcela vyhnuli.

Zde jsou:

1. Netrávíme dostatek času s těmi správnými lidmi

V určitém bodě svého života si uvědomíme, že jediné, co chceme, je být v blízkosti těch pár lidí, při kterých jsme se vždy cítili dobře a kteří vědí, jak nám vykouzlit úsměv na tváři.

A proto se rozhodněte pro trávení více času s těmi lidmi, kteří vám dávají najevo, jak je důležité, abyste se naučili mít rádi – travte více času s těmi, s nimiž se cítíte dobře, a méně času s těmi, při nichž se cítíte pod tlakem, protože chcete, aby vás akceptovali.

Nikdy bychom neměli být zaneprázdněni do té míry, že bychom si neuměli najít čas pro ty, na kterých nám nejvíce záleží. A pamatujme na to, že to nejcennější, co můžeme člověku dát, je upřímná, plná pozornost.

Když někomu věnujeme svůj čas, pozorně mu nasloucháme a nekoukáme nervózně na hodinky, anebo nepřemýšlíme nad tím, co budeme dělat za chvíli. Můžeme to považovat za projev té největší úcty.

2. Lidem, které milujeme, neprojevujeme lásku tak otevřeně a upřímně, jak bychom mohli

Jednoho dne přijdeme o své nejbližší. Je to sice tvrdé a smutné, ale je to nezpochybnitelná pravda, před kterou bychom neměli zavírat oči.

Je třeba si uvědomit, že bez ohledu na to, kolik času jsme strávili se svými nejdražšími, jak velmi jsme je zbožňovali, se nám jednoho dne bude zdát, že jsme s nimi nebyli tolik, kolik bychom si přáli.

Tuto chybu však nemusíme zažít na vlastní kůži. Začněme konečně vyjadřovat svou lásku! Řekněme svým nejdražším to hezké, co jsme jim chtěli říct už dávno. Nevyhýbejme se těmto důležitým rozhovorům jen proto, že se během nich cítíme nepříjemně anebo nepohodlně.

Nikdy nevíme, kdy na to může být pozdě.

Přemýšlíte nad tím, zda to zvládnete? Rozhodně ano.

Když druhým řeknete o svých pocitech, možná vás vždy nepochopí, protože, ačkoliv vás vyslechnou, nemohou cítit přesně to co vy.

Pokud ale chcete mít v duši klid, budete to muset říct. Pokud někoho obdivujete, řekněte mu to ještě dnes. Pokud máte něco jiného a důležitého, co chcete říct, řekněte to ještě dnes.

Slova, která bychom nevyslovila, by v našem srdci způsobovala zmatek, a nakonec by ho mohla i zlomit.

3. Naši sebeúctu do velké míry zakládáme na tom, co si o nás myslí druzí

Velmi často zapomínáme na to, že druzí lidé nás posuzují na základě vlastní zkušenosti, a s tím nemáme nic společného.

Vezměme si příklad. Někdo si o nás něco myslí, ale vychází ze své špatné minulé zkušenosti s někým, kdo se nám trochu podobal.

Když svou sebeúctu budeme zakládat na tom, co si o nás myslí druzí, staneme se vězni, kteří jsou vydáni na milost a nemilost nespolehlivému a předpojatému pohledu někoho jiného.

Když nás druzí vidí v tom správném světle, přistupují k nám pozitivně a povzbudivě, budeme mít ze sebe dobrý pocit. Ale když k nám druzí nepřistupují tímto způsobem, můžeme mít pocit, jako bychom udělali něco špatně.

Z toho plyne základní ponaučení – sebeúctu nám nedá nikdo jiný než my sami. A když jsme schopni najít svoji sílu a sebeúctu, postupně začneme přitahovat osoby, které si zaslouží naši energii.

Naučme se nebrat si věci osobně anebo na osobní poznámky reagujme co nejméně. Naše mysl tak bude jasná a v našem srdci začne převládat mír.

4. Jsme příliš zaneprázdněni tím, že se snažíme dělat dojem na druhé, a zároveň zapomínáme na to, co chceme MY sami

Za deset let nebude vůbec záležet na tom, že nosíme značkové boty, jaký máme účes nebo jaké značky jsou na našem oblečení.

To, na čem bude opravdu záležet, je, jak jsme žili, jak upřímně jsme milovali a co jsme se na své cestě životem naučili. Radíme vám dobře – zapomeňte na to, že potřebujete dělat dojem na druhé.

Raději buďte autentičtí – tací, jací opravdu jste! Pokud přece jen chcete dělat dojem na druhé, nejdříve ho udělejte sami na sebe – pracujte na sobě a dosáhněte výsledků, na které budete moci být právem hrdí.

Zaměřte svou pozornost na to, na čem vám záleží! Je neuvěřitelné, kolik toho umíme stihnout za jeden den, pokud se umíme zbavit neustálých obav z toho, co si myslí druzí.

Pokusme se sami sobě dokázat, že na to máme, že se můžeme pořád zlepšovat a růst. Nikdy to nebylo o dělání dojmu na druhé nebo o soutěžení s druhými. V konečném důsledku šlo jen o nás.

5. Dovolíme nejistotě, aby nás paralyzovala

„Teď mi jen důvěřuj, poděkuješ mi později.“ I tímto krédem by se dal charakterizovat správný přístup k životu.

Protože některé kapitoly našeho života bychom se báli pojmenovat. Možná později, když budeme prožívat jinou kapitolu.

Život je zkrátka riskantní záležitost. Každé rozhodnutí, každý rozhovor, každý krok, každé ranní probouzení (více ZDE…) z postele – to vše můžeme pokládat za malé riziko.

Pokud však chceme žít plnohodnotně, musíme si ho být vědomi, musíme být ochotni ho přijmout, a hlavně si musíme věřit. Pokud to neuděláme, pokud nejistotě dovolíme, aby nás ovládala a zvítězila nad námi, nikdy se nedozvíme pravdu.

To je po mnoha stránkách mnohem horší než zjištění, že naše obavy a nejistota byly neopodstatněné.

V případě, že jsme se mýlili, to můžeme stále napravit a posunout se v životě dál. Je to nesrovnatelně lepší než neudělat nic, a jednoho dne se ohlížet zpět a přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby. Pamatujte na to a najděte potřebnou odvahu!

Nepotřebujeme mít jistotu ve všem, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu – život tak prostě nefunguje. Můžeme žít buď pohodlně, nebo odvážně, ale ne obojí najednou.

6. Stále myslíme na neúspěch, namísto toho, abychom přemýšleli nad příležitostmi

Ano, je pravda, že v minulosti jsme zažili prohry a mnozí lidé nám možná ublížili. Ale rovněž jsme dali lásku a láska se nám i vrátila. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme riskovali, a nakonec jsme i uspěli.

Uvědomte si, že dnes jste sice o něco starší, ale jste také moudřejší. Všechno má význam, a to mnohem větší než jakýkoli neúspěch anebo rána, kterou jsme utržili na své cestě životem.

Utržit v životě mnoho malých ran a zažít pár proher, ze kterých si vezmeme ponaučení, je ve skutečnosti mnohem lepší než si celý život vyčítat, že jsme se nikdy o nic nepokusili. Jen se nad tím zamyslete!

Viděli jste už někdy nemluvně, jak se učí chodit? Předtím, než se toho naučí, tisíckrát zakopne a spadne. Každý pád je příležitostí naučit se něco nového.

Často to vyžaduje hodně trpělivosti a budeme muset snést hodně bolesti, dokud dosáhneme trvalého úspěchu. Nedopusťte, aby vám čas utekl jako voda, podobně jako ruka, která vám mává z vlaku, ve kterém byste chtěli tak zoufale být.

Nestravte zbytek života přemýšlením nad tím, proč jste neudělali to, co ještě stále můžete.

7. Zarytě se přidržujeme ideálních představ o sobě, v důsledku čehož nám skutečné příležitosti utíkají mezi prsty

Nelze ztratit něco, co jsme nikdy neměli. Nepodaří se nám udržet si něco, co není naše. A také se nám nikdy nepodaří někoho donutit k tomu, aby s námi zůstal, když nechce.

Kdybychom se o to pokoušeli, najisto se zblázníme. Je třeba si uvědomit, že většina věcí je součástí našeho života jen proto, že na ně často myslíme.

Přestaňte se tedy křečovitě přidržovat toho, co vám ubližuje, a vyhraďte si prostor pro něco, co je podle vás správné! Nedovolte věcem, které nemáte pod kontrolou, aby vám neustále zasahovaly do věcí, které ovládáte.

Jinými slovy, řekněte „sbohem“ tomu, co se vám nepodařilo, abyste mohli přivítat něco, co se vám podaří.

Jedním z největších požehnání je možnost říct „sbohem“. Když vás někdo opustí, zavře vám dveře před nosem, nesnažte se ho zadržet násilím, nebo se modlit, aby neodešel.

Když nás lidé odsunou stranou, berme to jako jasný signál toho, že nebudou součástí další kapitoly našeho života.

Snažme se pochopit, že pro svůj další osobnostní rozvoj budeme potřebovat někoho jiného, ​​něco více, a život nám dává nový prostor.

8. Promrhali jsme příliš mnoho času tím, že jsme se ztotožňovali s rolí oběti

Pokud se stavíme se do pozice oběti, ostatní k nám budou přistupovat stejným způsobem. Život nikdy nebyl fér, to však neznamená, že naše minulost by měla určovat naši budoucnost.

Pamatujete si na chvíle, kdy jste si mysleli, že to nezvládnete? A dokázali jste to. A zvládnete to znovu. Nedovolte, aby životní příkoří zničilo to dobré ve vás. Nedovolte své nejistotě, aby vás zahnala do kouta.

Nestaňte se obětí sami pro sebe! Udělejte další malý krok, který je nutný. Největší chybou je neudělat nic, protože máme pocit, že to, co děláme, je nepatrné. Jenže nikdy to nebylo jinak.

Vždy jsme postupovali opatrně a VŽDY máme možnost udělat malý krok! To, kde se nacházíme teď, není žádná náhoda (více ZDE…). Mělo to tak být.

Někdy si to nechceme připustit, nechceme si uvědomit potřebu své nynější životní situace, protože na základě vlastních ideálů jsme si vybudovali přesvědčení o tom, že toto není životní situace, v níž bychom se měli nacházet.

Pravdou však je, že životní situace, v níž se právě nacházíme, je jen výsledkem toho, jak jsme dosud žili, a je potřebná, abychom udělali další malý krok vpřed.

9. Stále na něco čekáme, všechno příliš analyzujeme a nikdy nepodnikneme potřebné kroky

Příliš často ztrácíme čas tím, že čekáme, dokud se před námi zjeví ideální životní cesta. To se samozřejmě nikdy nestane. Zapomínáme totiž na to, že cestu poznáváme tím, že po ní kráčíme, nikoli tím, že na ni čekáme.

Pamatujte na to! Není nic jednoduššího než být líní a jen tak vyčkávat. Není nic jednoduššího než promrhat další den. My přece chceme přesný opak! Rozhodněte se, čeho chcete v životě dosáhnout, a začněte na tom pracovat.

Činnost je největším nepřítelem obav. Je tou nejlepší zbraní. Bývá odměňována pokrokem! Ale pozor, nezaměňujte si neuvědomělé sklony se skutečnou, uvědomělou činností.

Může se nám stát, že ve chvíli intenzivního rozhodování se zasekneme v cyklu přílišného analyzování a váhání, výsledkem čehož bývá nulový progres.

Pokaždé, když se vám to stane, se zhluboka nadechněte, vymaňte se ze začarovaného kruhu, posbírejte všechny potřebné informace, kriticky je vyhodnoťte a proveďte další krok.

A kdyby ani ten nakonec nevedl k úspěchu, můžete se z něj naučit něco užitečného, ​​což vám umožní, aby ten další byl už správný.

Z tohoto hlediska považujeme za nejdůležitější vytvořit si návyk provádět malé, pozitivní kroky každý den.

10. Jsme natolik zaneprázdněni, že se zapomínáme těšit ze života

Jednejte, pracujte, ale nezapomínejte se občas zastavit a věnovat pozornost těm malým, hezkým okamžikům, které nám život přináší.

Zcela upřímně – tohle můžeme považovat za tu nejlepší radu, která existuje. Nezapomínejte, že život je jen sérií malých příležitostí, v nichž můžeme zakusit štěstí. Ty nám přináší život a většinou jednu po druhé.

Proto si nezapomínejte všímat té krásy, která se skrývá mezi velkými, důležitými událostmi. Ty chvíle, kdy sníme, kdy pozorujeme západ slunce anebo cítíme na tváři chladivý vánek, jsou tak úžasné, že je nelze vylepšit.

A především nezapomínejte, že nejdůležitější je žít v přítomnosti. Dívat se, naslouchat a pracovat, aniž bychom úzkostlivě sledovali čas, předem plánovali a očekávali nějaký výsledek.

Když se nám něco podaří, dovolme, aby tyto malé chvilky krásy naplnily naše srdce hlubokou vděčností (více ZDE…).

Nikdo neví, kdy nadejde jeho čas a ocitne se na smrtelné posteli. Může to být za padesát let, ale může to být také zítra. Je to tvrdá pravda, se kterou nic neuděláme.

Když budete ležet na smrtelné posteli, určitě si nebudete chtít vyčítat, že jste během života strávili tolik času neustálými obavami anebo se stále za něčím honili.

Na konci, když už bude na všechno pozdě, si určitě nebudete chtít vyčítat, že jste nežili uvědoměleji a nebyli jste vděčnější za každý den.

Jak překonáme existující výčitky

Právě jsme si řekli o deseti nejčastějších životních scénářích, v důsledku nichž, pokud je nezměníme, celkem najisto jednoho dne skončíme se silnými výčitkami.

Jelikož o nich víme, je vysoce pravděpodobné, že k tomu nedojde. Co dělat v případě, kdy si něco vyčítáte?

Všichni dobře víme, jak se nám pocit lítosti umí nenápadně vkradnout do života a zničit úplně všechno. Představa, že bychom mohli prožívat život bez výčitek, je samozřejmě velmi lákavá.

Také je reálná, ale bude nás stát velkou námahu.

Předtím, než si uvědomíme všechny negativní emoce (více ZDE…), ve kterých je uvězněna naše mysl, se často stává, že naše srdce je už dávno plné lítosti, protože…

1. jsme promrhali některé životní příležitosti;
2. jsme nevyužili čas a energii rozumněji;
3. litujeme situací a konverzací, které se neskončily dobře;
4. jsme se nevyjádřili ve chvíli, kdy jsme měli příležitost;
5. jsme vstoupili do toxických vztahů anebo jsme v minulých vztazích udělali chyby.

Ačkoliv si všechny tyto věci uvědomujeme, stále máme výčitky. A to z důvodu, že žijeme s vědomím, že v minulosti jsme měli udělat nějaká rozhodnutí.

Měli jsme odvést lepší práci, ale neudělali jsme to. Měli jsme dát svému vztahu šanci, ale neudělali jsme to. Měli jsme začít s podnikáním, ale neudělali jsme to.

A tak dále, a tak dále. Najít další příklady by nebyl problém.

Porovnáváme skutečné výsledky minulých rozhodnutí se svými „ideálními“ představami o tom, jak by věci měly dopadnout. Jinými slovy, stále nám hlavou běží myšlenky o tom, co všechno by se stalo, kdybychom se kdysi rozhodli jinak.

Problémem je, že naše minulá rozhodnutí již nelze změnit, protože není v naší moci změnit minulost.

Přesto se s touto pravdou nechceme smířit, ačkoliv k tomu nemáme žádný důvod – ve své hlavě pořád něco analyzujeme a porovnáváme nezměnitelnou skutečnost se svými ideálními představami.

Tímto nadměrným přemýšlením, z něhož by se každému zatočila hlava, jsme schopni trávit tisíce a tisíce dní svého života.

Proč je tomu tak?

Pokud si uvědomujeme své minulé chyby a dnes je už neděláme, je přece logické, že bychom své ideální představy měli nechat odejít ze svého života.

Nebude to však jednoduché, protože doposud jsme si na nich zakládali.

Všichni máme určitou vizi, kým jsme – jaké máme záměry, jací jsme inteligentní, jaké máme společenské postavení atd.

A většinou děláme ta nejlepší rozhodnutí, protože obecně (znovu připomínáme) jsme bytosti, které většinou mívají jen dobré úmysly.

Ačkoliv bojujeme s hluboce zakořeněným problémem ohledně sebeúcty, pravděpodobně se vnímáme jako slušné a čestné bytosti, které si zaslouží respekt ostatních.

Pokud tedy o nás někdo řekne něco, co je v rozporu s představou, kterou máme sami o sobě – znevažuje naše záměry, naši inteligenci, naše postavení ve společnosti atd., – cítíme se uraženě. Vnímáme to jako útok na svou osobu a je velmi těžké hodit to za hlavu.

A něco podobného se děje tehdy, když jsme přesvědčeni o tom, že jsme v minulosti udělali něco špatně, což je v rozporu s představou o nás samých a se kterou se ztotožňujeme. Jsme uraženi!

A proto v některých případech začneme napadat sami sebe – začneme si vyčítat, že jsme udělali chybu…

„Jak jsme to jen mohli udělat?“ myslíme si. „Proč jsme nebyli rozumnější a nerozhodli se lépe?“

Je pro nás velmi těžké hodit to za hlavu, protože máme problém uvědomit si, že nejsme STÁLE hodní a bezchybní jako představa, kterou máme sami o sobě.

Ta nám často způsobuje mnoho problémů a bolesti.

Prvním důležitým krokem k nápravě je učit se postupně upouštět od svých ideálů a fantastických představ o sobě, a zároveň se snažit vytěžit co nejvíce ze skutečného života.

Musíme se naučit přijmout pravdu…

1. Každé špatné rozhodnutí, které jsme v minulosti udělali, se už stalo, a není možné ho odčinit

A hlavně, pravdou je, že na každém špatném rozhodnutí je i něco dobrého. Závisí jen na nás, zda jsme ochotni vidět i to dobré na svých „špatných“ rozhodnutích.

Už jen schopnost učinit jakékoliv rozhodnutí v dané situaci musíme vnímat jako neobyčejnou.

Podobně jako to, že dokážeme každé ráno vstát z postele, a pak se učit a růst na základě mimořádně pestrých a komplikovaných životních zkušeností.

2. Ve skutečnosti nejsme tím, čím jsme se zamýšleli stát – alespoň ne vždy

Jsme jen lidé, což mimo jiné znamená, že máme mnoho vrstev. A samozřejmě nejsme dokonalí. Děláme dobré věci a zároveň děláme chyby.

Umíme se podělit a zároveň být sobečtí. Jeden den jsme opravdu čestní, a druhý den umíme vyslovit bohapusté lži.

I když se nám perfektně daří a všechno je, jak má být, vždy nám hrozí, že zakopneme a uděláme nějakou chybu.

Když přijmeme tuto pravdu a smíříme se s lidskou nedokonalostí, naše případná špatná rozhodnutí už nebudou v konfliktu s naší novou, flexibilnější (a přesnější) vizí o nás samých.

Je nám samozřejmě jasné, že se to snadněji říká, než dělá.

Nicméně kdykoliv budeme mít pocit, že nás mučí minulost, kdykoliv se přistihneme při tom, jak si vyčítáme své minulé rozhodnutí, vzpomeňme si, že: 1) zřejmě zapadne do některého scénáře, který jsme popsali výše; 2) křečovitě se přidržujeme nějakého ideálu o nás samých; 3) nejlepší bude upustit od svých ideálů a přijmout realitu, která je mnohem pestřejší, než bychom si mysleli.

Jednou provždy se smiřme s tím, co je za námi, a budeme se tak moci lépe soustředit na to, co je teprve před námi.

Ano, to vyžaduje pravidelný cvik.

Jisté však je, že toho nebudete litovat.

A teď jste na řade vy

Jednoho dne si začnete uvědomovat, že nejste tak daleko od konce a budete uvažovat o tom, jaké to bylo v začátcích.

DNES je začátek!

DNES je první den zbytku vašeho života.

Proto vás vyzýváme, abyste principy popsané v tomto článku použili ve svůj prospěch!

Pokud potřebujete potřebnou motivaci, položte si tuto jednoduchou otázku:

Které rozhodnutí, o němž vím, že ho nebudu litovat, MŮŽEM udělat ještě dnes? A UDĚLEJTE HO HNED TEĎ.

Zpracovala: Mocvědomí.cz