Introverta bychom mohli charakterizovat jako člověka, který zaměřuje svou pozornost na své nitro a věnuje se svým myšlenkám a emocím.
Někdy to vypadá, jako kdyby introvert žil jen ve svém nitru. To však neznamená, že introvert neumí zaměřit svou pozornost na to, co se děje kolem. On v tom jen jednoduše nenachází žádný smysl.
Introverti jsou většinou klidní a samotářští. A důvodem není to, že by byli stydliví, jen je jednoduše nebaví vést s někým prázdné řeči.
Někdo by mohl říci, že introverti trpí asociálním chováním, není to však pravda. Kdybychom chtěli být přesní, pak bychom řekli, že introverti jsou selektivně společenští, což znamená, že si pečlivě vybírají, s kým stráví svůj čas a energii.
Introverti nejsou ani podivíni. Když si však mohou vybrat, pak raději zůstanou doma než by měli trávit víkend někde venku.
Pokud patříte mezi introverty, pak jistě dobře víte, jaký boj se sebou musíte vést, když jste ve společnosti.
A mnozí introverti se už určitě naučili nejednu strategii, jak zvládat tyto společenské situace a proplout jimi bez větší újmy.
V tomto článku si popíšeme pět běžných společenských situací, které mají introverti problém zvládnout.
Nejprve si danou společenskou situaci popíšeme, a pak se podíváme na to, co se odehrává v mysli introverta, který se v této společenské situaci nachází:
1. Představování
Představování je pro introverty hotovou noční můrou. Není pro ně běžné setkávat se s novými lidmi a pokud bychom byli upřímní, nepovažují to za zvlášť důležité.
Když se introverti setkají s novými lidmi za běžných okolností, není v tom žádný problém a seznamování probíhá bez problémů.
Když však k představování dojde tak trochu násilím, výsledkem bývá úzkost, stres a sklíčenost.
Myšlení introverta:
„Teď bych měl předstírat, že mi na seznámení s tímto člověkem záleží. O čem s ním mám ale mluvit? A co udělám, když se naše setkání začne ubírat nepříjemným či dokonce trapným směrem?
Musím se více usmívat, musím předstírat, že mám z našeho setkání opravdu radost. A nesmím zapomínat udržovat oční kontakt.
Aha, dobře. Intenzita naší konverzace začíná trochu klesat. To je ta správná chvíle, abych se vytratil. Řeknu, že si potřebuji odskočit na toaletu.“
2. Party a společenské akce
Pro introverty je zcela typické, že nenávidí večírky, party a společenské akce obecně.
Podle nich je tam příliš mnoho energie, příliš mnoho hluku. A mnoho nejrůznějších lidí, se kterými nemají vůbec nic společného.
Jediná oblíbená část z celého večírku či party je pro ně okamžik, kdy se mohou vytratit s malou skupinou přátel někde ven, aby s nimi mohli vést hlubokou konverzaci o životě.
Někdy dokonce i setkání se s malou skupinou lidí stačí na to, aby se introverti začali cítit nepohodlně. Mají totiž pocit, že na schůzce se bude od nich očekávat, aby svým dílem přispěli ke společné diskusi.
Myšlení introverta:
„Už abych šel domů a lehl si do postele. Co bych dal za to, kdybych se teď mohl raději doma dívat na nějaký film. Nesmím se dívat do očí Janovi, který stojí naproti mně.
Nemám s ním vlastně nic společného a nemluvili jsme se spolu od té doby, co jsme skončili střední školu. Kromě „ahoj“ mu nemám co říct.
Rozhovor s ním by byl určitě o ničem a trapný. Jednoduše řeknu, že na mě leze chřipka a vezmu si taxi domů. Nuže co, alespoň jsem se tu ukázal.“
3. Výtahy
Jezdit výtahem není pro introverta žádný problém – pokud ním jezdí sám. Když si introvert přivolá výtah, pak doufá, že bude prázdný. A když se otevírají dveře výtahu, introvert s napětím čeká, co se bude dít.
Má smůlu, ve výtahu někdo je. Když už introvert musí nastoupit a jezdit výtahem s někým jiným, okamžitě si začne hrát se svým mobilem nebo začne dělat něco, co by mu pomohlo odvrátit pozornost od napjaté energie ve výtahu.
A přimlouvat se někomu ve výtahu je pro něj nesmyslné, ačkoli se má za to, že se to patří.
Myšlení introverta:
„Jen doufám, že nezačneme mluvit o počasí. Do jakého patra asi tak mohou jít? Chválabohu, už budou brzy vystupovat. Mám pocit, že mi chtějí pozdravit, ale já nechci.
Těchto 30 sekund musím nějak vydržet. Budu předstírat, že někomu píšu zprávu, aby si mysleli, že si jich nevšímám.“
4. Rodinná setkání a oslavy
Rodinná setkání introverti snášejí docela dobře, ale jen pokud se jedná o nejbližší rodinu, ve které vyrůstali. Čím je však rodina rozvětvenější a příbuzní jsou vzdálenější, introvert se v jejich přítomnosti začíná cítit nepohodlně.
Společnost tetiček a strýců je ještě docela snesitelná, ale místnost plná bratranců a sestřenic z druhého či třetího kolena je pro introverta čistou pohromou.
A bohudík za tohoto strýce, se kterým si introvert může promluvit o konspiračních nebo duchovních tématech.
Myšlení introverta:
„Očekáváš ode mne, že tě obejmu? Nemáme přece nic společného a téměř vůbec tě neznám.
Musím něco vymyslet, aby to vypadalo tak, že se mi líbí společnost těchto lidí. A jsme vůbec pokrevně příbuzní?
To, že jsi sestra manželky nevlastního bratra mého otce ještě neznamená, že s tebou chci mluvit.
Ještě štěstí, že je u mně alespoň můj bratr, jinak bych to asi nevydržel.“
5. Pracovní pohovory
Pracovní pohovor je pro introverta právě ta chvíle, kdy se musí opravdu ze všech sil snažit předstírat, že je společenskou bytostí.
Musí se snažit chovat vstřícně a šťastně, aby na budoucího zaměstnavatele udělal co nejlepší dojem.
A to je pro introverta mimořádně těžký úkol.
Myšlení introverta:
„Usmívej se, zasměj se, když řekne nějaký vtip. To byl vtip? I přesto se raději zasměj.
Řekni, že se rád setkáváš s lidmi, aby si myslel, že budeš dobrým zaměstnancem.
A na konci pohovoru mu nezapomeň potřást rukou. Jen pokračuj v tomto divadle, o chvíli už budeme končit.“
Závěr
Pokud jste extrovertem nebo jen částečně introvertem, a právě čtete tyto řádky, můžete mít dojem, že introverti jsou nevychovaní nebo dokonce sobečtí.
Není to však pravda. Introverti jen chtějí, aby je akceptovali takových, jací jsou. A také, aby je nikdo nenutil řídit se nějakými pravidly.
Život introverta není lehký. Běžně se očekává, že všichni se budeme řídit nepsanými společenskými pravidly. A kdo se jimi neřídí – například introvert – máme ve zvyku označovat za asociála, blázna, smutného či stydlivého.
A přitom jediné, co introverti chtějí, je mít vyhrazen i nějaký čas pro sebe, aby mohli mít alespoň na chvíli klid. A vůbec, kde je napsáno, že jako dvacetiletí bychom měli chodit po diskotékách a party?
Nebo že jako čtyřicetiletí bychom si chtěli povídat s ostatními rodiči ve školce či škole, kterou navštěvují naše děti?
Pokud jste introvertem a s podobnými situacemi vždy svádíte boj, první věc, kterou byste měli udělat, je nebrat ohled na to, co od vás očekávají druzí a přestat si lámat hlavu nad tím, co si kdo pomyslí.
Nesnažte se být někým jiným. Buďte sami sebou, takoví, jací jste. Nestyďte se za to, právě naopak, těšte se z toho. A pokud vás lidé ve vaší blízkosti neakceptují takových, jací jste, je to jejich problém, ne váš.
Zpracovala: Mocvědomí.cz
Napsat komentář