Vztahy vytváříme s každým, s kým se seznámíme. S některými lidmi ten vztah udržujeme a rozvíjíme, až přeroste v přátelství nebo něco více.
Způsob, jakým rozlišujeme, které vztahy se rozhodneme rozvíjet, je vysoce osobní a jedinečný.
Důvodů, proč s někým hledáme zvláštní vztah, je spousta. Když se vztah vyvíjí, dozvídáme se o něm více než o samotném člověku, rosteme a mění se naše potřeby.
Jednoho dne se může stát, že si nejsme jisti tím, jestli je praktické a potřebné, aby byl nějaký člověk v našem životě.
Při zkoumání jeho chování je třeba prozkoumat i to naše. Chováte se tak, že kdyby si mohl přečíst tento seznam, přiřadil by vás k některému z těchto bodů?
1. Musíte být při nich velice ohleduplní a citliví
Mluvíme o tom, že musíte prokazovat nadměrnou míru respektu a ohledu. Téměř jako by vyhledávali hádky.
Nebo se z vás pokoušejí dostat emocionální reakce, kromě těch, které jim poskytujete za normálních okolností?
Ať tak či onak, pokud neumí naplňovat své vlastní duševní potřeby, jak pomohou vám, pokud to budete potřebovat? Veškerou energii, kterou vyvíjíte na zachraňování jejich padajících mostů, byste mohli použít pro vaše potřeby.
Pomoci příteli v potížích je v pořádku, ale pokud nevyvíjí žádné úsilí k tomu, aby svou situaci změnil či zlepšil, potřebujete lepšího přítele.
2. Pocit, že je musíte honit nebo prosit, abyste s nimi mohli být
Nabitý rozvrh mají všichni. Ale pokud se vám zdá, že na vás nemají čas během celého dne, pak to ukazuje, že vás považují za nedůležité.
Kdyby si vážili vaší přítomnosti, určitě by se jí dožadovali. Kdyby respektovali vaše city, alespoň by naznačili své úmysly.
Tento nedostatek uznání vyvolává v člověku spoustu nežádoucích emocí a živí negativní úvahy.
3. Pocit, že si je nezasloužíte
Pokud na vás někomu opravdu záleží, donutí vás uvědomit si vaši vlastní hodnotu a důležitost.
Má vás rád se všemi chybami a nedostatky, chápe, že součet toho negativního ve vás se nerovná součtu toho pozitivního, ani ho nepřevyšuje.
4. Odpouštění a omlouvání jejich chování
Pokud je to pro vás typické, vytváříte tím záminky, abyste s nimi mohli trávit čas. Přátelství není potřeba omlouvat. Pokud tak činíte, odhalujete slabost vašeho vzájemného spojení.
Neměli byste se omlouvat za chyby někoho jiného.
Pokud je někdo stále hrubý a neuctivý vůči vám nebo věcem, na kterých vám záleží, vážně škodí vašemu duševnímu zdraví.
Omlouvání a obraňování nepomáhají, ale škodlivé účinky ještě více znásobují.
5. Pocity úzkosti, když na ně myslíme, nebo jsme s nimi
Přítel nebo partner je někdo, kdo by měl vzbuzovat pocity bezpečí, oddanosti, lásky a podpory.
Pokud s nimi trávíte čas, měli by ve vás vyvolávat tyto pocity. Pokud tomu tak není, znamená to, že jim nemůžete věřit ani spoléhat na jejich podporu.
Pokud čekáme, že se stane něco dobrého, ale dějí se pouze negativní věci, cítíme se být doslova vyprahlí.
Závěr
Pokud považujete tyto informace za zajímavé nebo užitečné, dejte nám vědět dolů do komentářů.
Nezapomeňte článek sdílet se svou rodinou a přáteli na Facebooku!
Zdroj: higherperspectives.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz
Informace mi jsou užitečné, ale nevím,zda je dokáži využít v praxi. mám při sobě jen 16-ti letou dceru, která mi vyvolává úzkosti, protože se ke mě nechová uctivě a protože spolu žijeme již dlouho samy, mě nezbývá, než ji omlouvat, že z toho vyroste,musíme tu pubertu překonat, nemohu po ní chtít to, co bych očekávala od partnera, ale vím, že partnerovi bych takové chování netolerovala a radši bych ho opustila.
Měla byste najít příčinu jejího chování. Ale podle věku to vypadá na pubertální období, kdy jsou hormony nekontrolovatelné a jedinec si tvoří svůj vlastní postoj k autoritám, který velmi často začíná odporem nebo arogancí. Dopřejte sobě i dceři čas a dostatek přijetí.
Mám dlouholetou kamarádku, se kterou jsem prožila jak svá nejlepší, tak svá nejhorší životní období. Jelikož jsme spolu prakticky vyrůstaly, nemáme obavy se jedna druhé s čímkoliv svěřit ať už se jedná o radosti, tajemství nebo strasti. Puberta zamávala slušně s každou z nás a bohužel se krom klasického tvrdohlavého vzdorovacího období začaly projevovat i psychické problémy v podobě úzkostí, sociální fóbie a podobně. V takové situaci z vlastní zkušenosti vím, že je obrovská výhoda mít vedle sebe někoho, kdo dokáže všechny ty veškeré pocity pochopit a vyslechnout veškerá trápení. Bohužel se však naše “příběhy” začaly dělit v bodě, kdy jsem se rozhodla, že místo pouhého stěžování si začnu se sebou něco dělat, objednám se na psychiatrii a nechám si napsat léky a doporučení na terapii. Celá má léčba trvá něco krátce přes rok a učím se (sice horkotěžko ale úspěšně) fungovat nejen ve společnosti ale i sama se sebou. Narozdíl od kamarádky, která na jakoukoliv léčbu rezignovala a do dneška se jen utápí ve svých problémech a bolestech.
Proč to sem píšu? Protože i po všech těch společně prožitých létech kdy jsme držely jedna druhou, já přestávám mít sílu poslouchat pouhé stěžování si jak je život krutý a jak je vše na houby slušně řečeno ve všech možných ohledech. Vyčerpává mě to a dokonce posledních pár měsíců zvažuji vždy předem, jestli mám náladu a hlavně sílu se s ní vidět, jelikož mi je jasné o čem se povede konverzace – jen a jen samé problémy. Sama se ale cítím vůči ní provinile až sobecky. Říkám si, že jsem na tom byla stejně a ona mě vždycky vyslechla, i když já jsem z nás dvou ten introvert takže jsem nemluvila zas tak často. Ale nikdy jsem se s ní nestýkala jen za účelem postěžování si, naopak jsem její společnost vyhledávala spíše pro odreagování. Ona se naučila svými problémy žít a přijde mi, že si je nevědomky sama přitahuje, aby mohla neustále něco řešit. Dokonce mi už párkrát vyčetla, že jí neodpovídám nebo neradím když to potřebuje, ale takových odpovědí a rad už dostala nespočet a nejen že se ani nepokusila o sebemenší krok dopředu, ale naopak se ještě věčně utvrzuje v tom že to nedokáže, že je neschopná a kdesi cosi. A já ačkoliv jí miluju celým srdcem, jsem za ní vděčná a vím že bych bez ní byla úplně někdo jiný, tak na ní pomalu ale jistě začínám mít větší a větší averzi. Vyloženě mě její společnost vyčerpává jak psychicky, tak fyzicky.
Mrzí mě to, ale je z ní víc a víc toxický člověk, který mi do života už dlouho přináší pouhá negativa a chmury a obávám se že to postupně zajde až do bodu, kdy toto všechno přestanu snášet a nechám naše cesty rozejít úplně. Možná jsem já ta sobecká a neschopná, že nedokážu (možná že už ani nechci) podpořit kamarádku, ale já sama jsem nemocná a jediná cesta k alespoň částečnému uzdravení je, nalezení sebeúcty a vyhýbání se veškerým možným problémům i kdyby měly mít podobu toxického člověka.
Znovu opakuji že mě to všechno velice mrzí a kdybych mohla cokoliv změnit k lepšímu, brala bych to všemi deseti. Bohužel se zdá že cesta k mému úspěchu bude muset vést bez ní ale takový už je život.
Budu ráda za veškeré odpovědi, podobné zkušenosti nebo snad rady jak to vše ještě zachránit.
S pozdravem DL.