Všimli jste si, že některým z nejinteligentnějších a hluboce smýšlejících lidí se nedaří být v životě šťastní?
Mohou mít milujícího partnera, rodinu a být úspěšní v práci a zároveň se cítit osaměle, smutně a znechuceně.
Jak řekl Ernest Hamingway: „Štěstí inteligentních lidí je jednou z nejcennějších věcí, o které vím.“
Zde je šest důvodů, proč je štěstí u inteligentních lidí tak zřídkavé:
1. Inteligentní lidé potřebují všechno analyzovat
Mnozí lidé s vysokým IQ často přemýšlejí, neustále analyzují všechno, co se děje v jejich životě i mimo něj.
Může to být velice vyčerpávající, zvláště v případě, kdy se jejich myšlenkové pochody stanou nežádoucími a frustrujícími.
Pravděpodobně jste slyšeli rčení o tom, že „sladká nevědomost je dokonalé štěstí“. Je to přesné. Čím méně budete přemýšlet, tím méně starostí budete mít a budete se tak více těšit ze života.
Pokoušet se odhalit skryté úmysly (více ZDE) lidí stačí k tomu, abyste byli ze všeho zklamaní.
Natož prožívat pocity, které přicházejí spolu s úvahou o filozofických otázkách, globálních problémech, nadčasových tématech, které navíc nemají řešení.
2. Inteligentní lidé mají vysoké standardy
Inteligentní lidé vědí, co chtějí, a nespokojí se s ničím jiným.
To znamená, že jim dělá problém cítit spokojenost se svými výkony, vztahy a doslova se vším, co má místo v jejich životě.
Kromě toho mnozí lidé s brilantním teoretickým myšlením mají nízkou praktickou inteligenci a idealistický pohled na svět.
Z toho vyplývá, že když tito lidé čelí realitě a jiným lidem, většinou zažijí zklamání.
3. Inteligentní lidé jsou na sebe příliš tvrdí
Dalším důvodem, proč inteligentní lidé nedokážou být šťastní, je, že mají tendenci být na sebe příliš přísní. A nemluvíme jen o úspěchu či neúspěchu.
Inteligentní, hluboce smýšlející lidé analyzují sami sebe a své chování tak rigorózním způsobem, že záměrně vyhledávají skutečnosti, za které se obviňují.
Někdy prostě zůstanou ležet v posteli a přemýšlejí o tom, proč se nechovají tak, jak by měli. A k situaci, o niž přemýšlejí, mohlo dojít i před několika měsíci či lety.
Stačí to k tomu, aby jim to narušilo spánek (více ZDE) a pokazilo náladu. Inteligentní lidé často zažívají situace, kdy se vracejí ke svým chybám.
To vše znásobuje jejich vinu, nespokojenost a další negativní emoce, které mohou zničit jejich štěstí.
4. Skutečnost jim nestačí
Lidé s vysokým IQ neustále usilují o něco většího – vzor, smysl a účel.
Jejich hloubavost a snění nekončí – jejich neklidná mysl a představivost jim nedovolují odpočívat a užívat si „skvělé věci“ v životě.
Myslíme si, že realita (více ZDE) je pro nich nudná. Tito lidé touží po něčem fantastickém, idealistickém a věčném – a samozřejmě to nikdy nenajdou.
Už jste někdy zažili pocit, že sem nepatříte a raději byste žili v jiné době a na jiném místě, nebo dokonce na jiné planetě?
Vysoce inteligentní a hluboce smýšlející lidé se tak cítí často. Jak můžete být šťastní, když se cítíte jako cizinec ve světě, ve kterém žijete?
5. Nedostatek komunikace a porozumění
Pochopit někoho je největším zážitkem. Je velmi uklidňující sedět na klidném místě, se stejně smýšlejícím člověkem, a vést smysluplnou konverzaci.
Je smutné, že inteligentní lidé mají málokdy toto potěšení. Mnozí z nich se cítí osaměle a nepochopeně, jako kdyby nikdo nedokázal ocenit hloubku jejich myšlení.
Je vědecky dokázáno, že lidé s vysokým IQ vyhledávají společnost méně než lidé s průměrnou inteligencí.
Avšak to neznamená, že inteligentní lidé netouží po společnosti a dobré konverzaci.
Raději mluví o smysluplných a zajímavých tématech než o potravinách, počasí a plánech o víkendu.
V dnešní době, kdy není třeba příliš mluvit, je těžké najít člověka, se kterým bychom vedli hlubokou konverzaci (více ZDE).
Vděčíme za to dnešní materialistické a konzumní společnosti.
6. Mnozí lidé s vysokým IQ trpí duševními poruchami
Existuje mnoho studií, které jsou zaměřeny na duševní poruchy, jako je například úzkost (více ZDE).
Je možné, aby tyto stavy byly vedlejším účinkem tvůrčí geniality a brilantní mysli? Kdo ví, věda dosud nerozluštila záhady lidské mysli.
Žijeme v době, kdy lidé trpí duševními poruchami a jsou náchylnější k tzv. existenčním depresím, což je výsledkem jejich nadměrného přemýšlení.
Pokud stále uvažujete a analyzujete všechno do hloubky, v určitém okamžiku začnete přemýšlet o životě, smrti a smyslu svého života.
Někdy to stačí k tomu, abyste přehodnotili celý svůj život a abyste přestali být smutní.
Zdroj: learning-mind.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz
IQ mi – šuma šumárum, jak říkají Maďaři – pomáhá 🙂
tak kde nic není ani nic nemůže pomáhat
Hezký den. Pěkný článek, až na ty hrubky: … nedochovaly tak, jak by měly … pochopila jsem – ti lidé, takže nedochovali, měli – se píše měkké i. Tvrdé y by bylo, kdyby to bylo psáno o ženách, o dětech. Totéž: … nezůstaly smutní… nezůstali je měkké i. ?
Marcela – možná patříte také mezi inteligentní lidi, a nebo alespoň znáte pravidla pravopisu ze ZŠ. Gratuluji Vám.
O to tady ale vůbec nejde, je to masáž Vašeho ega. Je to tady zbytečné.
Mimochodem ty tři tečky, co dvakrát píšete hned po dvojtečce, jsou dobře nebo ne? Co myslíte? 😉
přesně tak, také mě to v tom článku děsně vadilo…
To jsem já. Tento článek popsal a vystihl můj osud a životní cestu. Od malička mám dojem, že sem nepatřím, že jsem se narodila na špatnou planetu. Od malička trpím pocitem viny a méněcennosti. Měla jsem problém zapadnout do společnosti. Najít si podobně smýšlejícího člověka a konverzovat s ním na hluboká témata. Všechno, co je v tomto článku vím, protože jsem hledala, kdo jsem, co jsem. Naštěstí jsem odpovědi našla. A jakmile jsem to pochopila, tyto pocity zmizely. Vážím si sama sebe, vážím si své odlišnosti, ale nad nikým se nepovyšuji. Jsem, jaká jsem. A to mi stačí ke “štěstí” – pokoj a mír v duši. Lidka.
Moc Vam preji, ze jste nasla svou cestu. Ja ji stale hledam… clanek jsem cetla jednim dechem, premyslejic, jak nekdo mohl tak detailne popsat me pocity a to co cely zivot prozivam. Nejsem v tom sama. Diky za clanek i kapku nadeje, ze je cesta ven.
Rozumová inteligencia bez emociálnej inteligencie nemôže nikdy priniesť pocit šťastia, ten nie je daný majetkom do určitej hranice ,ale pohodou ,ktorú si dokážeme navodiť rovnako pri IQ 70 ako pri IQ 150 tieto dva extrémy sú si rovnocenné pri tvorbe pohody aj napriek hmotným nedostatkom ,ale to vie pochopiť iba zmienená skupina ľudí ktorá disponuje nielen EQ potenciálom ale aj IQ, tí ostatný ktorí sú bez emócii ale môžu disponovať vysokým skóre sa identifikujú ako chorí ľudia viac, v náuke o psychopatií vtieravých jedincov neustále vládnucich v celej spoločnosti zlým smerom pre absenciu emociálne inteligencie – empatie k ostatným bytostiam.
Ano přesně. S empatii a laskavostí se musíme narodit. Naučit se nedá.
Ahoj Lidko a Petro…článek je přesně o mě…a naprosto vám rozumím…není lehké v této konzumní době být sám sebou. Kdyby se vám chtělo, můžeme si napsat(maro.ves@seznam.cz). Marek
Ahoj Lidko, také jsem se v tom článku našel, ale ty odpovědi nějak nenacházím. Stále se plácám v myšlenkách, v duchu řeším věci které už stejně nezměním a závidím lidem kteří jsou v pohodě, žijí svůj maloměšťácký život a nic neřeší. Dříve jsem to takhle neměl, dolehlo to na mě až posledních pár let a pořád se tím trápím. Nemám nikoho s kým bych si mohl promluvit. Jsem ženatý, manželství docela v pohodě, děti odrostlé a přestávám vidět smysl života. Pokud by jsi měla zájem, rád bych si s tebou popovídal po emailu, třeba by mi to pomohlo najít odpovědi. Jestli můžeš, ozvi se mi prosím repvma@seznam.cz
ahoj, mám stejný pocit jako autor předchozí odpovědi… děti odrostlé, dobrá práce, zajištěné bydlení, spoustu představ o krásných zážitcích, s přítelem nádherné společné zájmy, rozumíme si ve všem, ale přesto pořád řeší problémy, které byly kdysi nebo snad ani nebyly…, proto ode mě odešel, pak se zase vrátil… no a pak už se v tom ani vlastně nevyznám, ale neustále analyzuji, co kdy kde a jak jsem udělala špatně, hledám smysl života a když už odpověď najdu, po čase mi připadá nedostatečná, a tak hledám znovu…. snažím se pochopit druhé, aby nám všem bylo pěkně… ale zjišťuji, že mě to už opravdu unavuje, chtěla bych žít normálními zážitky, tak jak se píše v článku, ale nedaří se mi od toho přemýšlení oprostit, abych zase někdy někde nechybovala… moji blízcí mi říkají, že moc přemýšlím, že jsem normální ženská, a tak ať normálně žiji a nechám hlavu odpočnout….
Důležité je uvědomit si, že jsou “věci”, které nemůžu vyřešit, a zaměřit se na to, co vyřešit lze.
Jak by si člověk připadal, kdyby byl stále Heppy. Štěstí si musíme vážit, protože je vzácné a dává nám sílu v době, kdy si myslíme, že ho nemáme.
Pro mně je štěstí, že mám dítě, které jsem vychovala, které je soběstačné a máme hezký vztah, že mám ve svém věku (64) oba rodiče, kteří jsou si i mně oporou, že jsem relativně zdravá a soběstačná. Všechno ostatní štěstí je bonus. Taky jsem přesvědčena, že všechno je v nějaké “rovnováze”, neříkám tomu neštěstí, ale nepřízeň a vždy se to na těch vahách vyrovnává. Je to v mnoha případech o tom, jaké si nastavíme priority. Tohle je jen můj pohled na štěstí, když ho mám, musím si ho vážit. Je to odměna.
Právě jsem odhalila podstatu mého bytí. Celý svůj dosavadní život mám pocit, že jsem věčně nespokojený člověk a můj mozek je automatický stroj, který jen analyzuje a přemýšlí. Jsou chvíle, kdy strašně závidím lidem, kteří nepřemýšlí.
Ahoj přečetla jsem si článek i komentáře. Mám to více méně jak to všichni píšete. Ale naučila jsem se jsem se to vše využít ve svůj prospěch. Například to nad čím přemýšlím, chci změnit, vyjádřit či mě tíží tak to napíšu jako básně či poezii. Dost to pomáhá a mám aspoň pocit porozumění. Navíc konečně můžu zapojit dostatečně svou slovní zásobu, kterou v normálním konverzaci nepoužívám. Kdyby měl někdo zájem o debaty či pochopení můžete se mi ozvat.
simakmostakova@gmail.com
https://m.facebook.com/messages/?pageID=513506728816282&env=messenger
Článek mě vystihuje poměrně přesně. Myslím, že se mně už podařilo najít rovnováhu. Nicméně kamaráda bych stále uvítal. tygr997@seznam.cz