Je velký rozdíl, jestli náš život žijeme plnohodnotně a naplno nebo jen prožíváme. V roce 1943 americký psycholog a filozof Abraham Maslow přišel s myšlenkou, že základní potřeby člověka jsou rozděleny do pěti úrovní.
Tyto potřeby jsou seřazeny hierarchicky – od těch základních po ty vyšší. Každý člověk se samozřejmě snaží naplnit si v první řadě své základní potřeby a až pak může přemýšlet o uspokojení svých dalších, vyšších potřeb.
Když jsou uspokojeny základní potřeby čili ty, které udržují naše tělo při životě (vzduch, voda, potrava), dostáváme se k abstraktnějším, ale stejně důležitým potřebám člověka.
Pokud chceme porozumět člověku a lidstvu jako celku, je důležité mít tuto souvislost stále na paměti.
5 úrovní lidských potřeb (Maslowova pyramida):
Zvláštností této pyramidy potřeb však je, že když dlouhodobě zanedbáváme naše vyšší potřeby, odskáče si to naše duše, a ne naše tělo.
Naše duše, naše duchovno, začne postupně chřadnout, a nakonec se zhroutí…
Miliony a miliony lidí po celém světě mají na svých bankovních účtech dostatek peněz, mají mnoho přátel na facebooku a množství aktivit, kterými mají vyplněné své dny.
Díky tomuto všemu miliony lidí zatím docela dobře prožívají. Ale jejich samotné já, jejich jedinečná osobnost, je vyprahlá a zcela znecitlivělá.
Proto si začněte lépe všímat těch nenápadných signálů, které by nám mohly prozrazovat, že jsme zapomněli nasytit potřeby naší duše. Riskovali bychom tak, že promrháme to nejdražší, co v životě máme – čas.
Mějte se na pozoru: 7 znaků, které nám říkají, že naše duše hladoví
1. Neustále máme obavy z budoucnosti
Pokud ve své mysli žijeme stále jen v minulosti, máme obavy z budoucnosti nebo máme pocit, že jsme uváznutí v našich životních okolnostech již příliš dlouho, je to pro nás jasným znamením, že jsme si nedali žádnou námahu, abychom naplnili naše skutečné touhy.
Člověk, který se ve svém životě opravdu seberealizuje a pozorně si všímá potřeb své duše, je se současným stavem spokojen, ale nebude příliš dlouho otálet a půjde ve svém životě dál.
Takový člověk hledí do budoucnosti s nadějí a optimismem, a zároveň je dost silný na to, aby provedl vše potřebné pro naplnění svých potřeb a tužeb.
A to, co nemá ve své moci ovlivnit, nechá už v rukou Vesmíru, Boha či osudu.
Časté obavy mohou být i znakem toho, že bychom se měli více zajímat o naplnění našich středních lidských potřeb jako např. naplnit si potřebu lásky a sounáležitosti s jinou osobou či v komunitě.
Velmi nám pomůže, když se naučíme důvěřovat našim vlastním schopnostem.
2. Opakovaně se snažíme zdůvodňovat si své chyby
Když druzí lidé pravidelně poukazují na to, že si své chyby zdůvodňujeme, namísto toho, abychom se za ně jednoduše omluvili, to znamená, že jsme uvízli a nejsme ochotni se z našich chyb poučit.
Člověk, který potřeby své duše nezanedbává, si jasně uvědomuje, že jeho jednání má vliv i na druhé a pokud se dopustí nějaké chyby, umí si to také přiznat.
Budeme potřebovat dostatek sebedůvěry a mnoho sebelásky na to, abychom nezapomněli, že náš život je dobrý a hodnotný i přesto, že jsme udělali nějaké chyby.
3. Ve svých myšlenkách znevažujeme sebe sama
Jediná osoba, se kterou strávíme celý náš život, jsme my sami. A když nám hlas v naší hlavě stále jen nadává, je to jeden z největších varovných signálů, že naše duše je vyhladovělá na smrt.
Pokud si v naší mysli sami se sebou povídáme vždy jen negativním tónem, to znamená, že naše skutečné Já v našich hlubinách ví, že něco s naším životem není v pořádku.
To také znamená, že většina našich „nesprávných“ životních rozhodnutí je ve skutečnosti výsledkem našeho povrchního, „nepravého“ Já (může to být například volba zaměstnání, toxický vztah, sen, kterého jsme se vzdali, neschopnost odpouštět či přetrvávání strachu, který jsme si přinesli z našeho dětství).
Hlas v naší hlavě má však jen jediného posluchače. A bohužel jediný způsob, jak si dokáže vynutit naši pozornost, je, že na nás bude útočit, nebo nám dokonce začne nadávat.
Z toho všeho nám vyplývá, že problém nemusí být vždy jen na naší straně, ale řešení je vždy jen a jen v našich rukou.
4. Nenecháváme věci z našeho života odejít
Visíme na vztazích, které již dávno vyhořely. Dovolíme, aby v našem srdci vzkvétala neschopnost odpouštět a zatrpklost. Udělali jsme si životní styl z něčeho, co mělo být v našem životě pouze přechodným obdobím.
Toto všechno jsou znaky, které nám prozrazují, že se snažíme držet něčeho, co nám již více neslouží.
Člověk, který opravdu naslouchá hlasu své duše a také se jím řídí, vidí hodnotu a smysl v každé etapě svého života, ať už je zpočátku jakkoli nepohodlná či zcela odlišná od předchozích životních etap.
Když se budeme snažit mermomocí v našem životě držet těch věcí, které jsou již dávno „minulostí“, náš život se začne natahovat – a struna se natahuje pouze do doby, až praskne.
5. Po většinu dne provádíme činnosti, ke kterým máme odpor
Řekněme si to na rovinu – nenajdeme jediného člověka, který by byl osudem tak požehnán, že si může dělat 24 hodin, 7 dní v týdnu, co se mu jen zachce.
S dospělostí přichází i uvědomění si naší odpovědnosti a našich povinností.
Pokud však čekáme celý týden jen na to, kdy už konečně přijde víkend, a i přes ten víkend zažijeme něco, co jen velmi vzdáleně připomíná pocit štěstí, to znamená, že je nejvyšší čas, abychom přehodnotili naše životní priority a to, do jaké míry se v našem životě tyto priority naplňují.
Pokud se trochu věnujeme naší duši, možná ani nikdy nebudeme muset zažívat krizi středního věku. Duše, která nehladoví, nepotřebuje provádět nějaké drastické změny (ačkoli právě toto je někdy ten nejlepší způsob).
Duše, která nehladoví, se naučila najít si nějaké drobné potěšení, udělat si nějakou malou radost každý den.
Stačí, že si broukáme naši oblíbenou písničku, od srdce se zasmějeme na dobrém vtipu nebo si dáme 10minutovou procházku po přírodě – dobré je cokoliv, co chvíli přeruší každodenní stereotyp.
Naše zaměstnání nakonec možná není takové, jak jsme si ho představovali, když jsme v něm začínali.
To však není důvod k tomu, aby z nás vysávalo veškerou naši energii, tvořivost a štěstí – nic v našem životě by nemělo mít nad námi takovou moc.
6. Neumíme říci „ne“, ačkoli se to přímo vyžaduje
Každý touží po společnosti a přátelství. Každý chce někam patřit. Když se však budeme snažit vyhovět lidem pokaždé, když to budou od nás očekávat, ve skutečnosti vůbec neděláme dobře.
Pokud máme pocit rozhořčení, protože se nám zdá, že naši ochotu všichni stále jen využívají, to znamená, že něco není zcela v pořádku.
Musíme se proto mít na pozoru. Když pociťujeme k druhým lidem lásku a soucit, velice rychle se můžeme dostat do polohy, že nás druzí lidé začnou vysávat.
Tomu se však musíme vzepřít – nikdo nemá právo obírat nás o naši emocionální energii (nemluvě o čase a v některých případech dokonce o penězích).
Nikdy se nám nepodaří žít náš život naplno, pokud druhým lidem pravidelně věnujeme tolik z našeho času a energie, že pak my sami jsme stále v deficitu.
Pokud jsme neustále přepracovaní, jediným výsledkem toho všeho může být skleslost či dokonce rozmrzelost. Otázkou však je, jestli oprávněně.
Proto je třeba, abychom si jasně definovali naše osobní hranice a střežili si je – je to dobré nejen pro nás, ale i pro všechny ostatní.
7. Zanedbáváme sebe sama
Příznakem zanedbané duše je, pokud se již nezmiňujeme o tom, kdy jsme naposledy udělali něco výjimečného sami pro sebe.
Péče o sebe sama (nebo přesněji sebeláska) je jednou z nejdůležitějších přísad skutečně plnohodnotného života.
A nejkrásnější na tom je, že péče o sebe má u každého jinou podobu.
Pro někoho sebeláska znamená, že si každé ráno vyhradí čas pro zdravou snídani. Pro někoho jiného může zase sebeláska znamenat, že namísto ponocování někde ve městě si raději lehne spát v rozumném čase.
Někdo jiný si sebelásku představuje tak, že zůstane dlouho vzhůru, aby mohl pozorovat hvězdy na noční obloze.
A zase u někoho se může sebeláska projevovat tak, že si prohlédne nějakou dojímavou romantickou komedii, na jejímž konci bude plakat od štěstí.
Určitě každý z nás dobře ví, které jsou ty výjimečné chvilky, když se cítíme být naživu a šťastní. Použijte je tedy a vraťte vašemu životu radost.
Dejte se vaší duši najíst.
Zpracovala: Vylectese.cz
Já myslím, že duše neumírá, jen odchází z těla, které je smrtelné. A pokud je pravda, že tu duše má nějaký úkol, odchází po jeho splnění nebo pokud se jí to nepovede, tak odchází proto, že tělo ji už z jakýchkoli důvodů nemůže sloužit jako její příbytek. Ale je pravda, že si ji máme hýčkat a ne ji ignorovat, o tom je ten článek. Titulek je zavádějící. Tož tak. Přeji hežký den a těším se na další články.
Děkuji moc, správně načasované
Dneska může napsat článek úplně kdokoliv. „Duše umírá“… „duše se hroutí“ dále „odskáče si to naše duše, a ne naše tělo“ apod. Není uvedeno, která část duše může podle autora umřít. Některé části duše se po smrti dezintegrují a další část duše je nesmrtelná. Je to část duše, která absorbuje zkušenost, kterou člověk prožil ve svém životě. Kdyby tomu tak nebylo, pak by bylo nemožné uvědomovat si minulé životy. Ve většině opravdových duchovních nauk je tělo považováno za část duše, což je logické, jelikož odráží aspekty nesmrtelné části duše. Dále jakékoliv duševní problémy se manifestují ve fyzickém těle. Není tedy pravda, že si to naše tělo neodskáče. Pokud člověk neumírá čistě stářím, pak sice tělo umírá podle fyzikálních zákonů (selháním nějakého orgánu, nemoc atd.), nicméně příčina je duševní. Takto by se dalo pokračovat. Bylo by fajn, kdyby buď byl článek přesnější, nebo psán někým, kdo opravdu ví, jak fungují duchovní zákony. Takto psaný článek je bohužel zavádějící.