7 způsobů, jak duchovně založení lidé vodí sami sebe za nos (a jak s tím skoncovat)

O kom byste řekli, že opravdu kráčí po cestě svého duchovního růstu?

– O někom, kdo sedí v poloze lotosového květu, zhluboka dýchá a je zcela klidný?

– Nebo o někom, kdo je schoulený do klubíčka a lomcuje jím hysterický pláč?

Pokud budeme vycházet ze všeho, co nás učí hnutí „New Age“ a různá duchovní učení, pochopitelně odpovíme, že ten, kdo medituje v poloze lotosového květu.

Vždyť se jeví být plný vnitřního klidu, míru, blažený a zdá se, že je mimo veškeré negativní energie. Tímto článkem vás samozřejmě nechceme „šokovat“ a říct, že pravdou je přesný opak.

To, na co chceme poukázat, je, že zdání je jen tím, čím je – zdáním.

Právě proto:    

Dokonce i ta nejvyrovnanější, nejuvědomělejší a „duchovně založená“ osoba se může nacházet v úplném nesouladu se svou podstatou a být mimo skutečný duchovní vývoj… dokonce více než někdo, kdo se o „duchovno“ vůbec nezajímá.

Jak je to možné? Díky našemu sklonu klamat sebe sama. Mnozí z nás právě prochází obdobím, kdy se osvobozují od nesmyslů, kterým určitou dobu věřili.

A proto se určitě shodneme na tom, že ani ten nejsofistikovanější duchovní žargon nám nepomůže v duchovním růstu tak, jak poctivý a upřímný pohled do svého vlastního, obnaženého a zranitelného nitra.

Tímto článkem nechceme říci, že všichni duchovně založení lidé bez výjimky klamou sebe sama.

Chceme spíše poukázat na běžné nástrahy a „pasti“, které číhají zejména na duchovně orientované lidi, nebo na každého, kdo se rozhodne kráčet po cestě duchovního růstu.

Pokud se náhodou v dalších řádcích najdete, doufáme, že článek vám padne na užitek!

7 způsobů, jak mohou duchovně založení lidé vodit sami sebe za nos

1. Měli bychom se pořád cítit dobře a mít pozitivní náladu

Překlad: Jsme na smrt vystrašení z toho, že bychom mohli pocítit bolest.

V komunitě „pozitivně smýšlejících“ lidí je toto přesvědčení docela běžné.

Na pozitivním myšlení samozřejmě není nic špatného, ​​ale pokud používáme sílu mysli na ututlání každé negativní myšlenky v okamžiku, kdy se objeví, stavíme si vlastnímu životu do cesty jednu z největších překážek.

Proč? Protože naše duše touží po obnově našeho původního stavu celistvosti.

To znamená, že naše duše chce, abychom se opět sjednotili se ztracenými úlomky nás samých (strach, obavy, negativní emoce a přesvědčení, traumata z minulosti).

Duše se chce s těmito odloučenými částmi nás samých spojit proto, aby mohlo dojít k jejich uzdravení a proměně.

Avšak k tomuto uzdravení nedojde, pokud budeme tyto odloučené části nás samých stále odmítat, potlačovat je nebo se jim zcela vyhýbat. K jejich uzdravení a přeměně nedojde, pokud je budeme nadále považovat za naše nepřátelé a vetřelce.

Pravdou je, že každá bolestivá emoce, která se vyplaví na povrch, je opuštěné a vystrašené dítě v nás, o které se musíme postarat.

Pokud tak neuděláme, pokud ztracené úlomky nás samých budeme nadále ignorovat, je to jako kdybychom záměrně toto vystrašené dítě zamkli do pokoje a donutili ho tak opakovaně prožívat trauma za zavřenými dveřmi, zatímco si toho nevšímáme.

Jinak řečeno, dopouštíme se tak sebepoškozování.

„Můžeme vyléčit jen ty myšlenky a emoce, které si dovolíme procítit a vyjádřit. Život je jako zvětšovací sklo. Bude před nás znovu a znovu předkládat naši nevyléčenou starou bolest a konflikty, dokud se tato bolest a konflikty nezahojí.“ – Teal Swan

Být ve svých emocích k sobě naprosto upřímní je pro většinu z nás zřejmě ten nejtěžší úkol, s jakým jsme se kdy setkali a se kterým se budeme muset jednou vyrovnat.

To znamená, že se budeme muset ponořit právě do těch emocí, kterým jsme se celý život vyhýbali a které jsme již nechtěli nikdy zažít.

Máme na výběr – buď budeme utíkat sami před sebou a staré trauma se bude v našem životě cyklicky opakovat… nebo začneme milovat sebe sama, vezmeme si poučení ze svých chyb a vyléčíme všechny naše zraněné a zanedbané části tak, abychom mohli v životě naplnit náš skutečný potenciál. Zvolte si tedy růst!

Kdyby bylo něco špatného na tom, že můžeme prožít celou škálu emocí, pak by se duše nerozhodla vtělit do těla, které je schopno všechny tyto emoce prožít!

2. Když se chováme duchovně, pak to asi znamená, že duchovně rosteme!

Překlad: Nemáme dost odvahy prozkoumat temnější části naší osobnosti. A proto si raději budeme opakovat slova „láska a světlo“!

Mnozí duchovně založení lidé si myslí, že na to, aby kráčeli po „duchovní“ cestě, se stačí navenek chovat „duchovně“. Myslí si, že když budou opakovat láskyplná slova, dodržovat duchovní principy a jednat jako Ježíš Kristus, budou nepochybně osvícení.

Ale… řekněme si na rovinu, že velmi silnou duchovní etiku a osobnost mívají často právě nejvíce emocionálně zranění lidé, kteří se snaží vyhnout pohledu na své zraněné nitro. Mnozí z nás se v těchto řádcích určitě našli.

Duchovně založení lidé se chytí do této pasti často. Rozumějí duchovním myšlenkám, a proto mají pocit, že se nacházejí nad emocemi a dualitou.

Avšak tímto způsobem jdou přímo proti samotnému účelu duše, který spočívá v tom, abychom se učili z emocí a duality prostřednictvím naší vlastní procítěné zkušenosti – a nejen prostřednictvím nějaké teorie!

„Duchovní bypass je termín, který jako první použil psycholog John Welwood. Duchovním bypassem máme na mysli sklon uchylovat se k duchovnu předčasně, obvykle ve snaze vyhnout se všem možným podobám pozemské reality (praktické úkoly, nezpracované emoce a vzpomínky).

Duchovní bypass se projevuje několika způsoby, např. zasněným blaženým pohledem, radikálním vzdáním se sebeidentifikace, předčasným odpouštěním, neopodstatněným jednáním, zbožnými přáními atd.“ – Jeff Brown

Za každou emocí či pocitem se skrývá nějaký důvod a lekce, kterou se máme naučit.

Když se zaměřujeme na naše chování a přizpůsobujeme se, vzdalujeme se tak od místa, kde nás čekalo cenné poučení.

3. Přesvědčujeme sami sebe, že kráčíme tím správným směrem

Překlad: Raději budeme žít podle známých a bezpečných příběhů, než bychom měli začít důvěřovat naší intuici.

Přistihli jste se někdy u toho, že vás příliš často nadchnou promluvy slavných osobností, jakož i prohlášení o tom, co je pro vás správné či nesprávné?

Může se jednat např. o rady o tom, kdo by měl být naší „spřízněnou duší“, jaké zaměstnání je pro nás to nejlepší, nebo jaké novoroční předsevzetí bychom si měli dát.

To ještě nemusí znamenat, že je to nesprávné, ale také to neznamená, že je to pro nás dobré. To znamená, že když přesvědčujeme sami sebe, jedná se o racionalizaci, nikoliv o intuici.

Avšak když spoléháme jen na racionalizaci, je mnohem větší pravděpodobnost, že budeme klamat sebe sama a namlouvat si, že v životě kráčíme správným směrem, ačkoli ve skutečnosti můžeme kráčet po cestě, která vůbec není v souladu s tím, kým doopravdy jsme.

Nemusíme si však nad tím příliš lámat hlavu – když se vydáme po silnici, která není pro nás vhodná, i přesto si vezmeme poučení, že nejlepší je být k sobě upřímní a důvěřovat vlastní intuici a pocitům.

Toto poučení si však obvykle vezmeme až v případě, kdy se nám rozpadne iluze, v níž jsme dosud žili.

Každý z nás se už určitě mnohokrát pokoušel si namluvit, že rozhodnutí, které udělal, bylo správné, nebo situace, do které se dostal, byla dobrá. Chtěli jsme mít „dobrý“ pocit.

Ale nakonec se ukázalo, že to tak nebylo a že jsme se do toho zamotali sami. Proto se snažte mnohem více naslouchat vaší intuici, abyste se přestali ztrácet ve své mysli!

A nejlepší na tom je, že když přestaneme klamat sebe sama, nejenže přestaneme klamat druhým, ale také se staneme odolnými vůči snaze druhých nás oklamat.

„Náš život se může zlepšit jedině v případě, kdy se nebojíme riskovat a hledáme nové příležitosti. První a zároveň největší risk, který můžeme podstoupit, je, že začneme být upřímní sami k sobě.“ – Walter Anderson

Zrada tohoto přesvědčení může spočívat v tom, že naše intuice nás někdy může zavést přímo k rozhodnutí, ve kterém se budeme muset postavit tváří v tvář našemu strachu či náročným emocím.

Musíme tedy počítat s tím, že když se vydáme za hlasem naší intuice, bude to vyžadovat velkou dávku odvahy.

Určitě však neprohloupíte…tím, že budete následovat svou intuici, získáte nesrovnatelně více zralosti, moudrosti, harmonie a svobody, než kdybyste první krok neprovedli. Zohlednit vlastní intuici se tedy určitě vyplatí!

„Intuici získáme zpět jen v případě, kdy pro ni vytvoříme prostor, když přestaneme jednostranně naslouchat šepotu naší racionální mysli.“ – Anne Lamott

4. Když se nám v životě daří, máme tendenci radit druhým, ale když se nám nedaří, často za to obviňujeme všechny lidi a všechno kolem nás

Překlad: Máme problémy sami se sebou.

Jako duchovně založení lidé potřebujeme sesednout z našeho kočáru, z našich „duchovních jednorožců“ a stát nohama pevně na zemi. Jistě, když sedíme na našich „duchovních koních“, chvíli vypadáme moudře a vznešeně.

Jenže za jakou cenu? Za cenu toho, že se nevyvíjíme DOOPRAVDY.

Když se spoléháme na naše „duchovní jednorožce“, bráníme si ve skutečném růstu a dospívání, jak uvnitř, tak navenek.

Zápasíme-li s našimi osobními problémy (kdo s nimi nezápasí?), to neznamená, že naše vědomosti či rady nemají žádnou cenu.

Duchovní moudrost bychom však neměli vystavovat na obdiv jako medaili, zvláště když je nejvyšší čas uvědomit si svou vlastní zranitelnost. Tímto způsobem bychom jen odmítali náš opravdový růst.

Vlastně bychom měli být vděční za chvíle, kdy se otřásly základy našich přesvědčení. Často si myslíme, že musíme tvrdě bojovat, abychom se udrželi na našem pohodlném trůnu, ale když na něm zůstaneme sedět, nebude nás čekat téměř žádný růst a radost.

Skutečný růst a radost najdeme jen v případě, kdy pochopíme, že to, co nás všechny spojuje, je naše zranitelnost.

Všichni jsme lidé, což znamená, že všichni jsme zranitelní. Představte si, jaký by byl svět vřelý, soucitný a přátelský, kdybychom neztráceli tolik času skrýváním či potlačováním skutečností, za které se stydíme, skutečností, které se všichni učíme a kterými procházíme!

V takovém světě by bylo zvláštní, kdyby někdo druhým radil, a zároveň se sám vyhýbal své zranitelnosti.

Ano, všichni se obáváme ukázat druhým naši zranitelnost. Avšak ti správní lidé v našem životě nás budou MILOVAT právě kvůli tomu, že jsme opravdu sami sebou.

Vždy jsou to jen ti nesprávní lidé, kteří nás milují kvůli tomu, že si hráme na něco, co nejsme. 

5. Duchovní moudrost a nadhled využíváme k tomu, aby jsme se vyhli svým emocím. (Tento bod je klíčový!)

Překlad: Na naše vysněné místo se chceme dostat rychle a bez škrábanců. Tímto způsobem však odmítáme a znevažujeme význam cesty, která k tomuto místu vede.

Toto je něco, čeho se mnozí lidé dopouštějí, ačkoli je k tomu vedou jen ty nejlepší úmysly.

Po náročném rozchodu s naším partnerem, když cítíme silnou bolest a máme zlomené srdce, se snažíme samozřejmě přesvědčit sami sebe, že všechno se děje z nějakého důvodu.

Také se snažíme nezapomínat na to, že každá duše je ztělesněním lásky, a proto bychom neměli cítit hněv a vztek vůči někomu, kdo nás ranil.

A právě toto je OBROVSKÝ problém týkající se zejména duchovně založených lidí – přesvědčení o tom, co je správné a co je nesprávné, pokud jde o emoce.

Přesvědčení o tom, že hněv, strach a žal nejsou natolik důležité pro duchovní rozvoj než láskyplné pocity či překonávání sebe sama.

Pravdou je, že budeme směřovat ke stavu vědomí jedině v případě, kdy budeme vnímat krásu a skutečný význam v každém ještě nevyřešeném problému, jakož i v každé duši.

AVŠAK každá emoce, která se může během toho objevit, musí být chápána jako důležitý milník. Každý takový „milník“ v sobě obsahuje důležitou lekci, kterou se máme naučit na naší cestě k dokonalejšímu bytí.

„Hněv je jako řeka, která nezbytně potřebuje vyústit do širokého oceánu. Chce plynout přirozeně. Když ho však budeme chtít potlačit předčasným odpouštěním, zastavit ho falešným pozitivismem či potlačovat ho ve jménu pseudo-míru, jediné, čeho dosáhneme, je, že zastavíme přirozený průběh našeho života.

Proud řeky se pak obrátí do našeho nitra, proti nám samým nebo vytryskne ven a vybouří se na nevinných lidech.

A proto když pociťujeme hněv, raději bychom ho měli vyjádřit – vyjádřete ho však způsobem, který není pro společnost ničivý, způsobem, který by byl autentický a aby obnovil celistvost naší bytosti. Hněv není naším nepřítelem.

Hněv odsunutý stranou se však naším nepřítelem stane. A proto dovolte řece téct přirozeně… – Jeff Brown

A opravdu – hněv, strach a žal mohou být velice účinnými katalyzátory naší změny a transformace. To však vyžaduje, abychom tyto emoce přijali.

Například hněv může být velmi silnou energií, která nám pomůže rozhýbat se a udělat si v životě pořádek, ať už se jedná o otravné lidi, nepříznivou životní situaci nebo omezující životní přesvědčení.

Poté, co provedeme potřebné změny, hněv nebudeme více potřebovat a v našem životě se budeme moci posunout na úroveň s vyšší vibrací. Strach zase poukazuje na některou z vrstev naší bytosti, kterou potřebujeme odloupnout, abychom mohli zakusit svobodu, která se pod touto vrstvou ukrývá.

Strach nám tedy odhaluje možnosti pro náš další růst. Žal nás vrhne do našich nejhlubších ran, které jsme utrpěli vzájemným odloučením.

Díky žalu tedy můžeme znovu najít sebe sama, žal má moc otřást našimi iluzemi a spojit nás s tím, na čem opravdu záleží.

Vykročte tedy všem těmto emocím vstříc a prociťte je jednu po druhé! Žádný strach, nejste v tom sami.

„Během skutečné práci s našimi stinnými stránkami osobnosti se určitě pořádně zašpiníme. Rozhodně to nebude čisťoučký a půvabný proces, právě naopak – bude nevyhnutelně špinavý a zamotaný, ale také velice potřebný a nepředvídatelně živý jako porod.

Tento proces nám pořádně nakope zadek, způsobí nám bolest, před kterou jsme po většinu života utíkali.

Práce s našimi stinnými stránkami osobnosti zcela určitě vyústí do mnoha psycho-emocionálních zhroucení, avšak jejich intenzita bude přesně odpovídat významu a velikosti našeho osobnostního pokroku.

Otevřou se nám dveře, které se nám již dlouhá léta zjevovali v našich snech, a budou čekat jen na to, abychom do nich vstoupili.

Opravdová a poctivá práce s našimi stinnými stránkami osobnosti sice pořádně otřese mnoha našimi představami a přesvědčeními, ale zároveň nás osvobodí a otevře nevídané možnosti.“ – Sera Beak, Red Hot and Holy

6. Dokážeme celé dny mluvit a číst o duchovním růstu, a přesto se odmítáme učit z našeho vlastního života

Je to podobné, jako kdybychom četli všechny dostupné návody od videoher, ale nikdy bychom ty videohry nezačali opravdu hrát. Skutečná zábava, „postup do dalšího levelu“ a progres se však dějí jedině v případě, kdy začneme hrát!

Většina duchovně založených lidí zná principy osobnostního a duchovního růstu jako vlastní dlaň.

Mnozí z nás dobře vědí, o jaké principy se jedná. Všichni víme o tom, že sami si utváříme naši realitu, že náš život je doslova odrazem našich myšlenek, emocí a energie, které vyzařujeme navenek.

Všichni dokonce známe vědecká vysvětlení, proč je to tak. A proto je velkou ironií, že mnohým z nás se stále „daří“ vyhýbat se působení těchto zákonitostí, přičemž dochází k přesvědčení, že jsme obětí okolností.

Pak už jen sklouzneme do pasivního postoje k vlastnímu životu a ignorujeme naše znalosti a intuici, které by nám mohly pomoci pohnout se v životě dál.

Toto se obvykle stává, když zapomínáme na to, že náš život JE naším účelem a odráží se v něm to, co je nezbytné pro náš vývoj.

Smyslem našeho života je, abychom ho žili. Smyslem našich pocitů je, abychom je procítili. A smyslem našich překážek a problémů je, abychom si z nich vzali poučení.

Všechny naše zkušenosti – vnitřní i vnější – se podobají hledání pokladu ve videohře, jehož smyslem je postoupit do dalšího kola. Začněte tedy hrát!

„Pokud se naučíme žít uvědoměle a autenticky, když začneme chápat, že věci se nedějí nám, ale spíše „pro nás“, pak budeme moci cokoliv, co přijde do našeho života, použít v náš prospěch.

Pak začneme vidět všechny bariéry, které nám v životě brání dosáhnout krásy, lásky, hojnosti, důvěrnosti, radosti a zdraví.“ – Erin Lanahan

7. Našli jsme pravdu! Chceme žít v souladu s touto pravdou již navždy a nechceme již slyšet o žádných jiných možných perspektivách

Překlad: Zapomínáme, že jsme jedinečné, pohyblivé a měnící se bytosti kráčející po jedinečné, pohyblivé a měnící se cestě, která nám vždy přináší přesně to, co se potřebujeme naučit. 

To, co potřebujeme v jednom období života, se může zcela lišit od toho, co potřebujeme v jiném životním období. Co jeden den považujeme za správné, se nám další den nezdá být správné.

A má to svůj důvod. Jako lidské bytosti máme v sobě hodně vrstev a rozměrů. V jednom období se můžeme zabývat rozměry naší bytosti, které od nás vyžadují naučit se morálce a cílevědomosti.

Jindy zas pracujeme na aspektech, u kterých se máme naučit být přizpůsobiví a naučit se „běžet se životem“.

V jednom období se rozvíjíme v soucitu a jemnosti, v jiném období se zase potřebujeme naučit být neústupní a umět si stanovit jasné osobní hranice.

Problém však nastává v případě, kdy začneme spoléhat na ideály více než na naši intuici (o něčem podobném jsme mluvili v bodě č. 3). Naše životní cesty a lekce se odvíjejí od toho, co je pro náš růst v určitém období to nejlepší a nejdůležitější.

Když se však zasekneme v naší mysli a umíněně se budeme držet nějakého neměnného duchovního ideálu, přestaneme slyšet pocity, intuici a životní zkušenosti, které nám tiše napovídají, co je pro nás správné.

A proto se můžeme právem domnívat, že nemá žádný smysl vyslovovat nějaké univerzální „pravdy“ a očekávat, že se jimi bude řídit každý člověk.

Pravdou může být, že všichni jsme součástí jednoho vědomí, díky čemuž vesmír poznává sebe sama. Ale také platí, že vesmír chce znát sebe sama prostřednictvím každé jedinečné perspektivy a životního příběhu.

Záměrem asi nebylo, abychom všichni žili stejně a vyvíjeli se stejně.

Záměrem asi nebylo, abychom mysleli stejně a cítili totéž. Jsme tu pro to, abychom se vzájemně doplňovali. Podobně jako když u skládání puzzle z mnoha jedinečných kousků vytvoříme nádherný obraz.

„Naším úkolem není najít neměnnou pravdu, se kterou bude každý souhlasit a bude se jí řídit. Potřebujeme, aby lidé souhlasili s naší pravdou jedině v případě, kdy nejsme přesvědčeni o tom, že je to pravda.

V tomto případě hledáme u druhých dobrozdání. Úkolem každého z nás je však najít svou vlastní pravdu. Nic víc, nic méně... A to, jestli vaše pravda pracuje ve váš prospěch, poznáte podle toho, jestli se váš život zlepšuje.

To, jestli vaše pravda pracuje ve váš prospěch, poznáte podle toho, jaký máte pocit ze svého života.“ – Teal Swan

Závěr

Doufáme, že jednotlivé body a názory obsažené v tomto článku budou pro vás užitečné! Přejeme vám, ať je vaším vzorem samotný život a ať se jím necháte vést.

Zbavte se přetvářky, která se občas umí nenápadně rozrůstat i mezi duchovně založenými lidmi a naučte se být k sobě a druhým opravdu upřímní. Právě ve vaší zranitelnosti a otevřenosti spočívá možnost budovat ty nejhlubší a nejdůvěrnější vztahy.

Musíte cítit, že rostete. Začněte žít autenticky tak, abyste vytvořili a do vašich životů přitáhli takovou realitu, která bude v opravdovém souladu s vaší pravou podstatou.

Nemáte co ztratit… kromě nesmyslů.

Zpracovala: Mocvědomí.cz