Americká banka Goldman Sachs se vyjádřila, že vyléčení nemoci není ekonomicky výhodné

Na veřejnost pronikly informace, které jen potvrzují to, co si mezi sebou již dlouho šeptá velká část zdravotníků – vyléčení nemoci je finančně mnohem méně náročné než dlouhodobá, doživotní léčba pacienta.

Tato problematika se dostává více a více do pozornosti zejména v souvislosti s možnostmi genové terapie, která bude již brzy schopna vyléčit velký počet nemocí, které mají svůj původ v poruchách naší genetické struktury.

Genová terapie je schopna opravit porušenou genetickou strukturu změnou jednotlivých stavebních jednotek naší DNA, čímž odstraňuje příčinu mnoha vážných onemocnění.

Se svými možnostmi tak představuje nevídané požehnání, které však bohužel s největší pravděpodobností narazí na tvrdou překážku, kterou je způsob, jak je zdravotnictví financováno.

Nicméně země, které mají rozvinutý moderní systém zdravotnictví, se mohou chopit této nové příležitosti a zanechat tak nepřizpůsobivé zdravotnictví Spojených států amerických na posledních příčkách.

Salveen Richterová, analytička banky Goldman Sachs, údajně popsala situaci ve zprávě pro klienty:

„Možnost vyléčit mnoho onemocnění jediným zásahem je jedním z nejúžasnějších aspektů genové terapie, geneticky řízené buněčné terapie a genetického inženýrství.

Nicméně všechny tyto úžasné léčebné metody představují skutečnou hrozbu pro trvalý příliv zisku, který pramení z dlouhodobé anebo doživotní léčby pacienta.“

Někdo, kdo má dostatek finančních prostředků, je možno ochoten platit statisíce korun za léčbu vážné, vyčerpávající nemoci. Nicméně většina běžných lidí si drahou léčbu prostě nemůže dovolit, zvláště pokud jim onemocnění výrazně omezuje možnosti výdělku.

A také ti, kterým se přece jen podaří ze všech sil ušetřit několik desítek tisíců korun ročně na dlouhodobé léčebné postupy, které jsou dobré zejména na to, aby co nejvíce oddálily ty nejhorší příznaky nemoci, v dlouhodobém horizontu zaplatí nesrovnatelně více než kdyby zaplatili za jednorázovou, definitivní léčbu pomocí genové terapie.

Nerovnost v podmínkách dostupnosti léčby je zcela totožná se sociálně-ekonomickou nerovností, kterou anglický spisovatel Terry Pratchett popsal ve své „teorii o botách“.

Jako příklad Salveen Richterová uvádí léčbu hepatitidy typu C pomocí léku sofosbuvir, který vyrábí farmaceutická společnost Gilead Sciences.

Jen za rok 2015 tato společnost vydělala na tomto přípravku 12,5 miliard dolarů zejména ve Spojených státech amerických. Po léku sofosbuvir začali hromadně sahat pacienti, kteří trpěli virovým onemocněním jater (více ZDE…).

Lék je účinný až do té míry, že do 12 týdnů se drtivá většina pacientů vyléčí úplně. Z pohledu zdraví obyvatelstva je tento pozitivní výsledek léčby samozřejmě žádaný, ale méně vítaný z pohledu profitu.

Vyléčený pacient už totiž přestává být nositelem viru, čímž zabraňuje dalšímu šíření nákazy. Salveen Richterová proto odhaduje, že zisky za poskytování dlouhodobé anebo doživotní léčby nemocí ve Spojených státech amerických za rok 2018 nepřekročí úroveň 4 miliard dolarů.

„Tento zjištěný údaj je pro pacienty a společnost jako celek samozřejmě radostnou zprávou. Ale zároveň představuje velkou překážku pro vývojáře genetických léčebných procedur, kterým pochopitelně jde o dlouhodobě udržitelný profit,“ uvádí Salveen Richterová ve své zprávě pro klienty, která však není dostupná k nahlédnutí.

Není žádným překvapením, že tato zpráva okamžitě vyvolala velké pobouření potom, co se objevila na nejsledovanějším americkém televizním kanálu CNBC.

Salveen Richterová ji poslala pouze investorům a partnerům banky. Nicméně pronikla na veřejnost – velmi snadno ji můžeme pochopit jako výsměch společnostem, jejichž profit je ohrožen technologickým pokrokem přinášejícím užitek milionům a milionům lidí po celém světě.

Pokud se ale ve většině zemí nezmění model financování zdravotnictví, nezmění se ani poměry, na které poukázala Richterová ve své zprávě.

Jinak řečeno, léčebné procedury genové terapie, které budou moci účinně a trvale vyléčit spoustu závažných onemocnění, budou téměř úplně nedostupné právě pro ty pacienty, kteří by je potřebovali nejvíce.

Vývoj nového léku (více ZDE…) a jeho testování stojí neuvěřitelné peníze, dokud ho úřady pro dohled nad zdravotní péčí neschválí jako bezpečný.

Vynaložené finanční prostředky na vývoj a testování jednoho přípravku se pohybují průměrně na úrovni 1 miliardy dolarů. A někdo je musí zaplatit.

Při poměrně častém onemocnění, jako je třeba hepatitida typu C, se podle Richterové děje to, že astronomické zisky farmaceutických společností se sice o něco zmenší, ale stále dosahují neuvěřitelně vysoké úrovně.

Ale v případě vzácného typu onemocnění hrozí, že farmaceutické společnosti nebudou mít z prodeje léku dostatečný zisk, a proto se jim ani nevyplatí investovat do jeho vývoje a testování.

V magazínu Massachusettského technologického institutu (Massachusetts Institute of Technology, MIT) byla zveřejněna zpráva, podle níž farmaceutická společnost GlaxoSmithKline si je dobře vědoma tohoto problému.

Proto údajně prodala obchodní práva na výrobu některých výjimečných léků určených k léčbě vzácných typů onemocnění jiným společnostem.

Veřejné zdravotnictví, které funguje v bohatších zemích světa, je ve většině případů ochotné poskytnout na vývoj a testování přípravku potřebný objem financí, protože počet léčených pacientů je pro něj zárukou návratnosti vložených investic.

Z dlouhodobého hlediska budou zisky převyšovat náklady na vývoj a testování. A podobný pohled na věc mají možná ještě ty lepší americké soukromé zdravotní pojišťovny.

Jejich služby jsou však opět nedostupné pro ty, kteří by je potřebovali nejvíce.

Jedním z kroků, díky kterým bychom se mohli dostat ze začarovaného kruhu, je najít takový způsob vývoje a testování nových léků, který by byl méně finančně náročný. Samotný lék anebo léčebná procedura (více ZDE…) by se tak staly ekonomicky dostupnějšími.

Některé farmaceutické společnosti se již vyjádřily, že strategii snižování nákladů by přijaly pod podmínkou využívání pouze těch bezpečných metod při vývoji a testování léků.

Problém však je, že každé snižování nákladů s sebou přináší riziko katastrof, jakou byla v období let 1961-1962 tzv. conterganová aféra.

Další možností by bylo financovat vývoj a testování léků z dobročinných sbírek anebo státního rozpočtu. Vypočítavá strategie postavená pouze na zisku by tak mohla postupně ustoupit do pozadí.

Tímto způsobem je už financována velká část základního medicínského výzkumu, ale tento typ financí akutně chybí na provedení náročnějších a dražších laboratorních testů.

Problém je, že ty by už vyžadovaly velké investice ze strany vlády, která je poskytuje jen velmi neochotně, protože často trvá celá desetiletí, dokud se jí investice vrátí.

Zpracovala: Mocvědomí.cz