Nicholas Patterson, expert na kybernetickou bezpečnost, o níž přednáší na Deakin University v australském Melbourne, varuje před tím, že sexuální roboti s umělou inteligencí, kteří začínají být žádanou novinkou, by se v rukou hackerů mohli stát dálkovým vraždícím nástrojem.
Patterson se o této hrozbě opakovaně vyjádřil v sérii rozhovorů, které poskytl různým anglickým médiím:
„Hackeři se dokážou napojit na robota anebo robotické zařízení na dálku, čímž jsou schopni převzít plnou kontrolu nad napájením a ostatními připojeními tohoto zařízení, nad jeho rukama, nohama anebo jinými připevněnými nástroji, jako jsou například nože, žhavé třísky anebo elektrické paralyzéry.
Tito roboti často váží více než 90 kg a jsou velmi silní. Když už se jednou hackerovi podaří na dálku proniknout do ovládacího systému robota, převezme nad ním plnou kontrolu, což znamená, že mu bude moci zadávat příkazy.
A poslední věc, kterou byste si přáli, by jistě bylo, aby robota dálkově řídil nějaký hacker. Když už se mu to podaří, může ho fyzicky použít k provedení jakéhokoliv záměru, a to buď prospěšným, nebo naopak destrukčním způsobem.“
Podobné výstrahy se začaly objevovat již v roce 2018 jako reakce na rostoucí popularitu erotických figurín a hraček napájených přes systém Bluetooth.
Zjistilo se totiž, že hackeři dokážou tato zařízení ovládat ze vzdálených míst, a dokonce je využívat na špehování nic netušících majitelů, kteří si se svou hračkou anebo figurínou jen chtějí užít trochu potěšení.
Jakékoliv zařízení, které je připojeno na internet, se dnes dá docela reálně naprogramovat na provedení nějakého destrukčního záměru. A když už nic jiného, tak zcela jistě ho lze použít na špehování. Například i vás.
Přesněji řečeno, všechna „chytrá zařízení“ (nebo také smart) jsou navržena a zkonstruována za jediným účelem – špehovat uživatele a tajně získávat citlivé a soukromé informace.
Že by bylo možné sexuální roboty ovládat na dálku je představa, která samozřejmě vzbuzuje strach (více ZDE…). Ten však vychází zejména z toho, že tito roboti jsou, celkem pochopitelně, zhmotnění do lidské podoby.
Sexuální roboti patří mezi úplně první roboty „humanoidního“ typu, s nimiž mají běžní zákazníci možnost přijít do kontaktu. A to u některých samozřejmě vyvolává nemalé obavy.
Ať už v sci-fi žánru, nebo na základě seriózních vědeckých studií, byla mnohokrát vyslovena předpověď, že humanoidní roboti se v blízké budoucnosti stanou každodenní součástí života lidí.
Pravdou však zůstává, že nejsou ani zdaleka tak nebezpeční než jiná robotická zařízení, která ale nejsou zhmotněná do lidské podoby.
Celou dobu nám byla podsouvána představa, že nebezpečí umělé inteligence se jednoho dne objeví v podobě robotů na způsob Terminátora, robotů k nerozeznání od živého člověka.
A zatím jsme si vůbec nevšimli, že neviditelné algoritmy umělé inteligence za poslední desetiletí pomalu začínají pronikat do mnoha, ne-li všech oblastí našeho života.
A celou dobu se nám to děje přímo pod nosem. Skutečná hrozba umělé inteligence nemá žádnou fyzickou podobu.
Algoritmus nemá fyzickou podobu, zato má schopnost poslat za mříže nevinné osoby, kontrolovat všechny informace, které vyhledáváme na internetu anebo máme uložené v počítači.
A dokonce se používá na psaní zpráv, které pak všichni čteme v novinách anebo na internetu jako „zprávy ze světa“.
Představa o nebezpečném robotovi, který dokáže chodit a mluvit, je opravdu děsivá. Nicméně představa, že všechny služby, které jsou nějakým způsobem zprostředkovány pomocí elektronického zařízení typu „smart“, by mohly být řízeny neviditelnými algoritmy – a čím dál tím více služeb je dnes takových, – je mnohem děsivější.
I když tato technologie má potenciál přispět k pozitivní změně ve světě, smutnou pravdou je, jak již mnozí experti jasně prokázali, že etický rozměr zařízení sahá v tom nejlepším případě jen po úroveň etiky lidí, kteří jsou odpovědní za jejich programování.
Významný vědecký žurnál Nature nedávno uveřejnil článek, který pojednává o etickém rozměru těchto technologií, jakými jsou samořídící nebo samořízená motorová vozidla.
V tomto článku se píše, že „etický program“ těchto motorových vozidel vychází ze známého myšlenkového experimentu ohledně lidské etiky, který je známý jako tzv. „tramvajové dilema“.
Etika „tramvajového dilematu“ se však tváří v tvář dilematu v reálné situaci vždy ukázala jako extrémně neúčinná.
Samořídící motorová vozidla, která by situaci na vozovce vyhodnocovala prostřednictvím etiky „tramvajového dilematu“, by tak vyhodnocovala život starších osob jako méně hodnotný v porovnání s životem mladší generace, nebo život sportovce jako cennější ve srovnání se životem „obézní“ ženy anebo bezdomovce.
V neodvratné dopravní nehodě by tak rozhodnutí o tom, kdo zahyne, bylo ponecháno na samořídící motorové vozidlo. Toto „rozhodnutí“ by se nám však s pravým významem etiky spojovalo jen velmi těžko.
Zdroj: themindunleashed.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz
Napsat komentář