Nicholas Patterson, expert na kybernetickou bezpečnost, o níž přednáší na Deakin University v australském Melbourne, varuje před tím, že sexuální roboti s umělou inteligencí, kteří začínají být žádanou novinkou, by se v rukou hackerů mohli stát dálkovým vraždícím nástrojem.
Patterson se o této hrozbě opakovaně vyjádřil v sérii rozhovorů, které poskytl různým anglickým médiím:
„Hackeři se dokážou napojit na robota nebo robotické zařízení na dálku, čímž jsou schopni získat úplnou kontrolu nad napájením a ostatními připojeními tohoto zařízení, nad jeho rukama, nohama či jinými připevněnými nástroji, jako jsou například nože, žhavé třísky nebo elektrické paralyzéry.
Tito roboti často váží více než 90 kg a jsou velmi silní. Když se jednou hackerovi podaří na dálku proniknout do ovládacího systému tohoto robota, získá nad ním plnou kontrolu, což znamená, že mu bude moci zadávat příkazy.
A poslední věc, kterou byste si přáli, by bylo, aby tohoto robota dálkově řídil nějaký hacker. Když už ho jednou hacker řídí, může ho fyzicky použít k provedení jakéhokoliv záměru, a to buď prospěšným, nebo naopak destrukčním způsobem.“
Podobné výstrahy se začaly objevovat již v roce 2018 jako reakce na rostoucí popularitu erotických figurín a hraček napájených přes systém Bluetooth.
Zjistilo se totiž, že hackeři dokážou tato zařízení ovládat ze vzdálených míst, a dokonce je využívat na špehování nic netušících majitelů, kteří si se svou hračkou či figurínou jen chtějí užít trochu potěšení.
Jakékoli zařízení, které je připojeno na internet, se dnes dá docela reálně naprogramovat na provedení nějakého destrukčního záměru. A když už nic jiného, tak zcela jistě ho lze použít na špehování. Například i vás.
Řečeno přesněji, všechna zařízení typu „smart“ jsou navržena a zkonstruována specificky na jeden účel – špehování uživatelů a tajné získávání citlivých a soukromých informací.
Že by bylo možné sexuálních robotů ovládat na dálku je představa, která samozřejmě vyvolává strach. Strach v souvislosti s touto představou však vychází zejména z toho, že tito roboti jsou, celkem pochopitelně, zhmotněni do lidské podoby.
Sexuální roboti patří mezi úplně první roboty „humanoidního“ typu, s nimiž mají běžní civilisté-zákazníci možnost přijít do kontaktu. A to u některých samozřejmě vyvolává nemalé obavy.
Ať už v sci-fi žánru, nebo na základě seriózních vědeckých studií byla mnohokrát vyslovena předpověď, že humanoidní roboti se v blízké budoucnosti stanou každodenní součástí života lidí.
Pravdou však zůstává, že roboti humanoidního typu nejsou ani zdaleka tak nebezpeční než jiná robotická zařízení, která ale nejsou zhmotněna do lidské podoby.
Celou dobu nám byla podsouvána představa, že nebezpečí umělé inteligence se jednoho dne objeví v podobě robotů na způsob Terminátora, robotů k nerozeznání od živého člověka.
A zatím jsme si vůbec nevšimli, že neviditelné algoritmy umělé inteligence za poslední desetiletí pomalu začínají pronikat do mnoha, ne-li všech oblastí našeho života.
A celou dobu se nám to děje přímo pod nosem. Ta skutečná hrozba umělé inteligence nemá žádnou fyzickou podobu.
Algoritmus nemá fyzickou podobu, zato má schopnost například poslat za mříže nevinné osoby, kontrolovat všechny informace, které vyhledáváme na internetu, případně které máme uloženy v počítači.
A dokonce se tyto algoritmy používají na psaní zpráv, které pak všichni čteme v novinách nebo na internetu jako „zprávy ze světa“.
Představa o nebezpečném robotovi, který dokáže chodit a mluvit, je opravdu děsivá. Nicméně představa, že všechny služby, které jsou nějakým způsobem zprostředkovány pomocí elektronického zařízení typu „smart“, by mohly být řízeny neviditelnými algoritmy – a čím dál tím více služeb je dnes takových – je mnohem děsivější.
I když tato technologie má potenciál přispět k pozitivní změně ve světě, smutnou pravdou je, jak již mnozí experti jasně ukázali, že etický rozměr těchto zařízení sahá v tom nejlepším případě jen po úroveň etiky lidí, kteří jsou odpovědní za programování těchto zařízení.
Významný vědecký žurnál, Nature, nedávno uveřejnil článek, který pojednává o etickém rozměru těchto technologií, jakými jsou například samořídící nebo samořízená motorová vozidla.
V tomto článku se píše, že „etický program“ těchto motorových vozidel vychází ze známého myšlenkového experimentu ohledně lidské etiky, který je známý jako tzv. „tramvajové dilema“.
Etika „tramvajového dilematu“ se však tváří v tvář dilematu v reálné situaci vždy ukázala jako extrémně neúčinná.
Samořídící motorová vozidla, která by situaci na vozovce vyhodnocovala prostřednictvím etiky „tramvajového dilematu“, by tak například vyhodnocovala život starších osob jako méně hodnotný v porovnání s životem mladší generace, nebo život sportovce jako cennější ve srovnání se životem „velké“ ženy či bezdomovce.
V neodvratné dopravní nehodě by tak rozhodnutí o tom, kdo zahyne, bylo ponecháno na samořídící motorové vozidlo. Toto „rozhodnutí“ by se nám však s pravým významem etiky spojovalo jen velmi těžko.
Zdroj: themindunleashed.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz
Napsat komentář