Narodili jsme se do společnosti, která nás učí, že cílem života je dokonalost. Je proto zcela přirozené, že se jí snažíme dosáhnout už od dětství.
Naše společnost nás denně bombarduje myšlenkou, že mít dokonalou postavu je klíčem k úspěšnému životu. Pokud máme dokonalé tělo, získáme dokonalého partnera, dokonalou práci a nakonec i dokonalý život. Pravdou je, že jsou to jen kecy.
Dalo by se říci, že velké korporace se nás skrze média a reklamy snaží změnit v někoho, kým nejsme. Mám na mysli kosmetické výrobky – koupím si je a dostanu to, po čem toužím, použiji je a dosáhnu všeho, co chci; a na každém rohu visí billboard s hubenou ženou, která prezentuje nějakou módní značku.
Skočíme jim na návnadu a kupujeme jejich kosmetické výrobky s nereálnými účinky, abychom zlepšili svůj vzhled, a přitom zapomínáme na to, že i bez nich můžeme být krásní.
Žijeme ve světě, který je posedlý falešnou krásou a ideály, namísto toho, aby oslavoval přirozenou krásu (více ZDE…). A to je jediný důvod, proč mnozí z nás neumí přijmout vlastní nedostatky, které nás dělají takovými, jací jsme.
I já jsem měla zkreslený pohled na svůj vzhled a tělo
Když jsem byla mladší, nesnášela jsem, jak vypadám. Bojovala jsem s nejistotou, že nikam nepatřím, a jako dítě jsem byla posedlá svým vzhledem. Ve škole mě šikanovali – to vše proto, že jsem měla velké uši a nebyla jsem tak hubená jako ostatní dívky.
Moje máma mě vždycky nutila nosit nejmodernější oblečení, a když mi vlasy zapletla do copu, nejradši bych ho rozpletla pokaždé, když jsem se dostala na školní dvůr. Tehdy jsem si připadala naprosto nedokonalá.
Srovnávala jsem se s ostatními spolužačkami – dívkami s dlouhými blonďatými vlasy a modrýma očima, které na sobě měly své nejlepší oblečení.
Nemohla jsem si pomoci, ale myslela jsem, že Bůh jim požehnal a obdařil je hezkým zevnějškem. Představovala jsem si dokonalé ženy v televizi, že musely vypadat jako ony, když byly mladší. Vypadaly jako modelky prezentující spodní prádlo.
Ach, moje dětství mělo nádech šikany a závisti. Když jsem byla o samotě, přemýšlela jsem nad způsoby, jak změnit, jak vypadám, a snažila jsem se přimět samu sebe, abych vypadala více jako ony, a když se mi to nepovedlo, upadla jsem do ještě hlubší deprese.
Jak jsem doufala, moje nejistota slábla s přibývajícím věkem. Žárlila jsem na obraz dokonalých žen na billboardech a moje kolekce mejkapu se rozšiřovala.
Snažila jsem se udržovat vztahy na dálku, protože jsem si nebyla jistá sama sebou. V zapadlém koutku své mysli jsem byla přesvědčena, že si určitě najde hezčí ženu, než jsem já.
Bojovala jsem s tím, abych byla opravdu šťastná, protože štěstí jsem si zakládala na povrchních věcech, jako je vzhled a krása.
A pak se jednoho dne změnilo celé moje vnímání. Byl večer a já se chystala jít ven se svou nejlepší kamarádkou, když jsem se z toho téměř nervově zhroutila.
Zmínila se o tom, že na party bude i kluk, který se mi děsně líbil, a tak jsem přirozeně chtěla vypadat hezky. Jediný problém byl, že na mě žádný outfit nevypadal tak dobře jako na štíhlém těle.
Po několika hodinách vybírání kousků oblečení jsem se rozhodla nikam nejít – to proto, že jsem nemohla najít nic, v čem bych vypadala dobře.
V té chvíli jsem si všimla, že kamarádka byla z mého postoje frustrovaná. A pak mi položila otázku, která mi doslova změnila život: „Co se musí stát, abys konečně začala milovat a akceptovat samu sebe?“
„Jsi mnohem více, než jen to, jak vypadáš a jak temnou představu o sobě máš.“
Tato slova mě doopravdy zlomila. Rezonovala celou mou bytostí, protože jsem věděla, že kamarádka má pravdu. Také mě brala jako nejlepší kamarádku a rozhodla se, že mě bude mít ráda, ne proto, jak vypadám, ale proto, jaká jsem; a to by mělo stačit.
„Na této zemi není nikdo, kdo by neměl chybičku krásy. Pokud nebudeme milovat sami sebe, své nedostatky a všechno na sobě, ani nikdo jiný nás nebude milovat.“
Zasáhlo mě to jako blesk z jasného nebe. Začala jsem si uvědomovat, že jsem dokonalá ve své nedokonalosti a svět mě vidí tak, jak vidím samu sebe.
Dospěla jsem k závěru, že moje tělo je chrámem, a pokud ho budu respektovat a vážit si sebe sama, budou to dělat i ostatní. To nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat, bylo milovat samu sebe, každou svou nevyrovnanou, zjizvenou část.
Rozhodla jsem se, že na sebe nebudu nic vylepšovat, protože nebylo co vylepšit. Moje uši, křivky či vlasy ze mě dělají jedinečnou a krásnou ženu.
Musela jsem se podívat do zrcadla s novou perspektivou, abych viděla, co tam vždy bylo. Jakmile jsem tak učinila, stalo se něco krásného…
Přestala jsem se srovnávat s jinými ženami a kupovat spoustu kosmetických výrobků, abych si změnila obličej a oči.
Začala jsem nosit oblečení, v němž jsem se cítila dobře a mnohem lehčí. Budování vztahů se pro mě stalo snazším, protože jsem se vzdala myšlenky, že „nejsem dost dobrá“.
Když jsem se ráno vzbudila a podívala do zrcadla, řekla jsem si sama pro sebe:
„Dobré ráno, krásko, tento den je tvůj a jsi dost dobrá.“
Opakování této pozitivní mantry změnilo můj pohled na život a na sebe.
Toto je malá rada pro všechny, kdo nevidí svou skutečnou krásu
Jste dost dobří! Jste více než vaše chyby, které jsou příčinou vašeho názoru na sebe. Přestaňte se honit za společenskými ideály.
Přestaňte se srovnávat s ostatními. Uvědomte si, že na světě není dokonalosti. Nedokonalost je způsob, jak se realita stane jedinečnou.
Nikdy se nesetkáte se svým pravým já, pokud se nenaučíte rozloučit s osobu, o níž vám bylo řečeno, že jí musíte být.
Zdroj: iheartintelligence.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz
Napsat komentář