Domácí úkoly představují pro žáky základních škol nepřiměřenou a zbytečnou zátěž. Doporučení odborníků jsou jasná – je třeba je zrušit

Zadávání domácích úkolů má na žáky nezanedbatelný účinek – nicméně zdaleka ne tak dobrý, jak bychom si mysleli.

„Neexistuje žádný jednoznačný důkaz o tom, že by jakékoliv množství domácích úkolů, které dostávají žáci na prvním stupni základních škol, nějakým způsobem zlepšovalo jejich studijní výsledky.“

Toto vyjádření bude asi u mnohých lidí vyvolávat pobouření anebo znepokojení, a to bez ohledu na to, na jakou stranu se v této otázce přiklánějí.

Jeho autorem je Harris Cooper, profesor psychologie na Dukeově univerzitě v Durhamu v Severní Karolíně a přední odborník ohledně domácích úkolů a jejich účinků na žáky.

Může být tedy pravda, že ty hodiny a hodiny, kdy jsme dětem zakazovali si hrát a navzdory jejich slzám jsme je nutili sedět u domácích úkolů, byly zcela zbytečné? Že miliony rodin každý večer absolvují rituál, který nemá žádný význam?

Domácí úkoly byly odjakživa bezvýhradně považovány za samozřejmost, a proto by většinu rodičů nikdy nenapadlo zamyslet se nad jejich opodstatněností.

Jaká kacířská myšlenka!

Kdybychom se však podívali na fakta zblízka, zjistili bychom následující – dělání domácích úkolů sice žákům přináší určitá pozitiva, ta se však odvíjejí od věku studenta.

Výsledky výzkumů prozrazují, že žáci prvního stupně základních škol si nejvíce odnesou právě z přímého vyučování ve třídě – všechny školní úkoly, kterým by se měli věnovat mimo školní zařízení, tedy včetně domácích úkolů, jsou jednoduše zbytečnou prací navíc.

Ale ani na druhém stupni situace není jiná – vztah mezi domácími úkoly a lepšími učebními výsledky je téměř nulový.

Až ve věku, kdy žáci nastupují na střední školu, můžeme pozorovat určitou souvislost mezi děláním domácích úkolů a lepším studijním průměrem. Nicméně i to má přirozené hranice.

Studie ukazují, že studenti dosahují lepších výsledků pouze v tom případě, že při domácích úkolech netráví více než dvě hodiny denně. Ty, které vyžadují dvě hodiny denně, mají na studijní výsledky přesně opačný efekt.

„Výsledky výzkumu mluví zcela jasně,“ vysvětluje Etta Královec, profesorka pedagogiky na univerzitě v Arizoně, „žáci základních škol nemají z dělání domácích úkolů žádný skutečný užitek.“

Ještě předtím, než půjdeme dál, je užitečné vymýtit mýtus, podle kterého se tyto výsledky zakládají jen na hrstce chabě a narychlo provedených studií.

Pravdou je přesný opak. Již v roce 1989 profesor Cooper sesbíral údaje ze 120 výzkumů a experimentů ohledně účinků domácích úkolů na žáky, ke kterým v roce 2006 přibylo ještě dalších 60.

Ani z detailní a komplexní analýzy všech uvedených výzkumů nevzešel žádný přesvědčivý důkaz o tom, že zadávání domácích úkolů žákům prvního stupně základní školy vede ke zlepšení jejich učebních výsledků (více ZDE…).

Tato rozsáhlá analýza však prozradila něco jiného, a sice, že domácí úkoly u dětí vedou k vytvoření negativního postoje vůči škole.

A právě v tom je problém. Domácí úkoly mají na studenty vliv, nicméně ne dobrý. Dítě, které teprve nedávno začalo chodit do školy, si přece zaslouží, aby si k učení vytvořilo pozitivní vztah.

Zadávání domácích úkolů hned od prvního dne ve škole však vede k přesně opačnému účinku – mnoho dětí začne mít averzi nejen vůči škole, ale také vůči domácím úkolům, a také averzi vůči učení jako takovému anebo pokračování studia na střední a vysoké škole.

Je třeba si uvědomit, že je to dlouhá cesta. Dítě v prvním ročníku základní školy má před sebou 13 let domácích úkolů.

Dále stojí za zmínku i fakt, že v celém tomto procesu utrpí i osobní vztahy v rodině. Tisíce rodičů svádějí s dětmi náročný boj. Zoufalí rodiče jim pohrozí, ale hned na to lichotí.

Nadmíru unavené děti zas vzdorují a pláčou. Místo toho, aby na konci dne měli rodiče ke svým dětem blíž a vzájemně se podporovali, v mnoha rodinách jsme svědky toho, jak se točí v začarovaném kruhu ve smyslu „už sis udělal/a domácí úkoly?“.

Navíc je téměř jisté, že ti nejmladší žáci si ještě nebudou umět poradit s domácími úkoly sami – k tomu, aby si vzpomněli na všechny úkoly, které potřebují vyřešit, a také k tomu, jak je udělat správně, budou potřebovat pomoc dospělé osoby.

Děti si tak postupně a nepozorovaně vytvoří návyk, že při nich bude nějaký dospělý, který jim bude pomáhat s domácími úkoly, nebo přesněji řečeno, který bude dělat domácí úkoly za ně. Rodiče se tak často stanou „dozorci“.

A kromě toho, že být „dozorcem“ je špinavá a nevděčná práce, tohoto úkolu se rodič nezbaví ani v době, kdy bude dítě studentem na střední škole.

Výsledkem je nejen neustálý konflikt mezi rodičem a dítětem, ale také to, že rodič v roli „dozorce“ vlastně podkopává jeden z hlavních cílů domácích úkolů – naučit dítě odpovědnosti.

Zastánci domácích úkolů argumentují tím, že domácí úkoly pěstují u žáků odpovědnost, upevňují a prohlubují pochopení učiva a také napomáhají vzniku vazby mezi školou, domovem a rodičem.

Nicméně rodič, který se o své dítě zajímá, se o jeho prospěchu i přesto dozví ze žákovské knížky nebo rozhovoru s ním.

Splnění domácích úkolů by ani zdaleka neměl považovat za měřítko anebo kritérium skutečného progresu svého dítěte.

Odpovědnosti se děti učí dennodenně mnoha způsoby – venčit psa, krmit kočku nebo uklízet hračky je jen několik příkladů.

Pokud od šestiletého dítěte vyžadujeme, aby si ve škole nezapomnělo čepici a box na svačinu, vyžadujeme od něj přiměřenou odpovědnost, a tak se ji naučí.

Pokud od osmiletého dítěte vyžadujeme, aby se obléklo, ustlalo si postel a každé ráno se samo usadilo ke stolu a začalo snídat, jedná se o stejně přiměřený způsob, jak ho naučit odpovědnosti.

Učení odpovědnosti je pouze jedním z mnoha faktorů, které ovlivňují rozvoj a osobnost dítěte. Je však velmi důležitý.

Pro rovnováhu a kvalitu života jsou pro dítě stejně důležité činnosti a faktory mimoškolního charakteru, jako třeba kvalitní spánek, dobré rodinné vztahy anebo čas vyhrazený pro hru.

Ty přímo ovlivňují a podporují paměť, schopnost soustředění, chování a studijní potenciál. Nezbytné znalosti (více ZDE…) v těch nejdůležitějších předmětech si žáci upevňují každý den ve škole během vyučovacích hodin.

Čas mimo školního vyučování je však velmi vzácný pro rozvoj jiných, ale stejně potřebných aspektů osobnosti dítěte.

Pokud přemýšlíte nad tím, co by mohlo být pro dítě na prvním stupni základní školy lepší než tradiční domácí úkoly, odpověď je jednoduchá – čtení. To znamená, že když je dítě doma, čtou mu rodiče, nebo si čte samo.

To podstatné je, aby bylo pro dítě zábavou a těšilo se na něj. Pokud po dlouhém dni ve škole váš malý žáček nemá sílu zlepšovat se ve čtení, čtěte mu vy a dovolte mu jen poslouchat.

Kromě toho by měly být všechny ostatní úkoly anebo projekty, které dítě přinese ze školy domů, jen občasné a dobrovolné.

Pokud domácí úkoly u dítěte na prvním stupni základní školy nevedou k prohloubení jeho lásky ke škole anebo většímu zájmu o učení, nemají co hledat v jeho denním programu.

Rodiče těchto dětí by měli mít možnost rozhodovat o tom, které domácí úkoly a kolik z nich by měly dostávat. Provedení tohoto nelehkého úkolu je třeba si nejprve představit na úrovni rodiny, třídy anebo celé školy.

Rodiče by měli mít možnost se rozhodnout, které domácí úkoly bude jejich dítě dělat. Učitelé by zas měli mít podmínky pro vytvoření učebního prostředí, ve kterém by domácí úkoly neexistovaly, anebo, což by bylo stejnou raritou, by byly zcela dobrovolné.

A hlavně školy a kompetentní osoby by měly věnovat více času studiu výsledků moderních výzkumů a podle nich přetvářet celý vyučovací systém, aby se do něj navrátila radost pro všechny zúčastněné.

Domácí úkoly prostě nemají v životě nejmenších žáků co hledat. Nijak nezlepšují jejich učební výsledky, a hlavně existují i užitečnější způsoby, jak by mohly trávit čas po škole.

Zdroj: salon.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz