Jak dosáhnout stavu odsvícení (moc, nebrat se příliš vážně)

„Lidé trpí jen proto, že berou vážně to, co bohové udělali pro zábavu.“ – Alan Watts

Ukázalo se, že osvícení znamená mít skutečně dobrý smysl pro humor. Všichni jsme jenom pointou v šíleně zábavním vesmírném žertu.

Skutečnou otázkou však je: Co s tím děláme? Cítíme se kvůli tomu špatně nebo si pěstujeme sklon k bezstarostnosti? Bereme to vážně a pevněji stiskneme ruku, nebo to vezmeme upřímně a trochu se uvolníme?

Stočíme se do klubíčka existenciální úzkosti a upláčeme se do Usnutí nebo máme dostatečný smysl pro humor?

Třeseme se, třeseme se, třeseme se, nebo se smějeme, smějeme, smějeme?

Cesta osvícení neměla být nikdy lehkou. Je to nevděčný a časově náročný herkulovský úkol, důkladná nietzscheovská mise a těžké prométheovské podnikání.

Do pekla! Život je těžký i bez toho, abychom hledali způsob, jak zlepšit sebe sama, eudaimonii (úplné štěstí) nebo osvícení.

Je těžké, když sedíte na zadku a mrháte svůj život tím, že ho žijete napůl. Je těžké, když jste na nohách a kopete do zadků a žijete život naplno.

Ten druhý způsob života může být více naplňující, ale také riskantnější, náročnější a bolestivější.

Ne, tento článek není o osvícení. Tento článek je o odsvícení. Je o tom, jak se vysmát všem hloupostem a nesmyslům.

Je o stahování kalhot z přerostlých guru. Je o klepání na dveře svatějšímu, než je ten umělý šaman, který sestoupil ze svého vysokého koně.

Je o foukání kouře do velkopanské sukně jeptišky. Je o kultivaci dobrého smyslu pro humor, zatímco se nacházíte v zákopech osvícení. Je o tom, že se bolestivě válíte ve žlabech a zároveň jste omráčeni pohledem na hvězdy.

Dýchat či nedýchat, to je otázka

 „Existuje jen jeden skutečně vážný filozofický problém, a tím je sebevražda. Posuzovat, zda život je hoden žití nebo ne, znamená zodpovědět základní otázku filozofie.“ – Albert Camus

Mít ze sebe lepší pocit někdy znamená jen uznat, jak strašně se cítíte. Sebezlepšování někdy znamená držet si od sebe odstup.

Přiznat, jak se cítíte, může vést k represi, psychóze či dokonce sebevraždě. Když si připustíte své pocity, dáte si šanci se z toho dostat.

Uvědomení představuje bezpečnostní čáru, kterou můžete použít, abyste se z deprese vyšplhali.

Místo toho, abyste blbost obalili cukrem, nechte si svou mizérii pro sebe. Místo toho, abyste nechali vát rozpálené vlasy po svém zadku, připusťte, že jste plní horkého vzduchu.

Jen připusťte, že jste víc než mizérie. Pak mizérii nechte odejít. Uvolněte ji. Vzdejte se svého ega.

Je to v pořádku. Ukazuje se, že všichni jsme do jisté míry plní mizérie. Jak se Scott Adam domníval: „Lidská mysl je generátorem bludů, ne oknem k pravdě.

Nejlepší, co člověk může udělat pro sebe sama, je povýšit blud, který mu pomůže překonat den.“ Jeho akceptací nebo přijetím ho necháte odejít, a tím se osvobodíte.

Když ignorujete své vlastní neštěstí, bolest nebo hněv, a pak se to snažíte překrýt úsměvem, falešným smíchem, neupřímným potvrzením sebe sama, nebo nějakým pseudo-osvíceným nesmyslem, nikam se nedostanete.

Ve skutečnosti se začnete pomalu rozpadat. Neúmyslně a bezděčně klesáte ke dnu. Neustálým potlačováním svých vlastních emocí se z vás pomalu stává emoční troska.

Jenom vy musíte vlastnit svou mizérii. Nemůžete se smířit se svým neštěstím. Musíte mu ubližovat svou bolestí. Zmítat se hněvem. Otáčet se v souladu s údery.

A pak všechno nechat odejít s hlubokým nádechem. Přijměte to. Vlastněte to. Uvolněte to. Je to tak jednoduché, jak je to hloupé.

Dobře, možná to není tak jednoduché. Ale dává to rány alternativě: stagnaci, úpadku, psychóze nebo sebevraždě.

Odstupte z vaší cesty

 „Existuje množství těžkých překážek, které ti stojí v cestě. Nedovol sám sobě, aby si se stal jednou z nich.“ – Ralph Marsten

Pokud má osvícení dobrý smysl pro humor, tak odsvícení je smyslem pro humor. V tomto smyslu je odsvícení srdce a duše je osvícení.

Na cestě budou vždy retardéry a překážky. Podobně budou existovat obláčky. Většinou je to cesta horskou dráhou. Budou tam vlny a budou tam žlaby. Budou tam vzestupy a budou tam pády.

Když jsme nahoru, potřebujeme se chránit před povýšeností, drzostí a dogmatismem. Když jsme na dně, musíme se chránit před nihilismem, depresí a sebevraždou. Humor pomáhá v obou případech.

Humor nám pomáhá dostat se z naší vlastní cesty, a to když jsme v životě nahoře (v oblacích), jako i v případě, kdy jsme na dně (v příkopech a zákopech).

To je definitivní existenční útěcha. Protíná vysoké a mohutné nesmysly právě tak, jak voda odděluje výkaly v kanálech.

Sráží provizorní bohy z velkého piedestalu právě tak, jak mění démony na spojence. Předvádí triky našemu fixovanému nastavení mysli (ať už pesimistickému nebo optimistickému) a posouvá je do flexibilního vědomí.

Doopravdy. Dobrý smysl pro humor vás může přenést v podstatě přes cokoliv. A i když nemůže, alespoň se zasmějete. Alespoň se neberete tak zatraceně vážně. Ať si vaše srdce vybojuje cestu ven z vašeho těla.

Alespoň nebudete tak připoutáni na cokoliv, co chce vaše duše vykopnout z vaší hlavy přes váš zadek.

Neexistují žádné odpovědi, ale změna je definitivní

„Abyste někomu změnili život, udělejte toto: 1. Začněte ihned, 2. Dělejte to okázale, 3. Žádné výjimky.“ – Williams James

Pokud jste na cestě osvícení kvůli tomu, abyste našli odpovědi, pak jste na špatné cestě. Tato cesta je spíše o otázkách než o takzvaných odpovědích. Podstatná je jízda.

I když se může stát, že odpovědi se budou pomalu objevovat, měly by být spíše důvodem ke zpochybnění než k ospravedlnění, že se usadíte. Dobře to odráží následující rčení Zen: „Pokud se setkáte s Buddhou na cestě, zabijte ho.“

Je to proto, že každý Buddha, kterého potkáte, je falešný. Jediný skutečný Buddha je Transformací samotnou. Jediné pravé osvícení je bezpodmínečný humor.

Jediná odpověď je zpochybňování. Jediná úplnost je změna. Jakákoliv pravda, kterou objevíte, je jen odkládáním kompostu pro nějakou budoucí pravdu.

Opakem pravdy není nepravda, ale jiná hluboká pravda. Jak řekl André Gide: „Důvěřuj těm, kteří hledají pravdu. Zpochybňuj těch, kteří ji našli.“

Klíčem je udržet cyklus v pohybu. Umožněte procesu, aby byl plynulým procesem, aby se nestal pevným stavem. To je to místo, kde dochází k odsvícení.

Odsvícení přeměňuje ustálené osvětlení na pružnou prozřetelnost. Otazník visí na věcech, které jsme považovali za samozřejmost. Je pojistkou pro naši jistotu.

Váže smyčku na všechny věci, které jsme brali příliš vážně. Otevírá dveře dalším dveřím.

Ve skutečnosti na ničem nezáleží a je to v pořádku

„Vše, co milujeme, je dobře uspořádaný prach.“ – Atticus

Toto je srdcem odsvícení. Vesmír je přirozeně nesmyslný. Ale to je v pořádku, protože tehdy máme volnost, abychom vytvořili náš vlastní smysl.

Můžeme se svobodně smát na kosmickém vtipu. Můžeme svobodně dělat díry do každého nadmíru nafouknutého ega, především do toho svého.

Můžeme dokonce převrátit stůl s Absurdností a vytvořit naši vlastní absurditu, která se stane Meta-absurdní. Myslete na děda Ricka z příběhu Rick a Morty.

Zvědavost, představivost a dobrý smysl pro humor jsou ty správné věci. To je tajemství vytváření smyslu v nesmyslném vesmíru: kultivovat zvědavost, ohýbat představivost a mít dobrý smysl pro humor.

Vysypte popel umírněnosti a dostanete spirituální robustnost, která by mohla mít to, co je potřeba, abyste setrvali na cestě osvícení.

Odsvícení je především nezatěžující, odlehčuje duchovní zahlcení, které se stalo zatěžujícím, těžkopádným a příliš vážným.

Je to nezbytné vysvobození přehnané přetvářky, existenciální očisty, která vyhlazuje všechno nadbytečné v zájmu znovuobnovení účelu. Připomíná nám to důležitý rozdíl mezi nepotřebným a nepostradatelným.

A když zůstaneme s nepostradatelným – prvotní zatěžkávací zkouškou Vesmírného zákona – může opravdu začít naše jízda.

Zdravé a nezdravé se stanou jasným. Zlaté pravidlo a Princip neagresivity se stanou primárním prostředkem pro zdravou pokrokovou evoluci.

A zdravý smysl pro humor to všechno obklopuje jako spásonosná milost pro každý proces, který se stává nadměrným, přehnaným nebo zveličeným.

Disciplína; nedisciplína; obnovena disciplína

„Naučte se pravidla jako profesionál, abyste je mohli prolomit jako umělec.“ – Pablo Picasso

Všichni milujeme rutinu do té doby, když se nezačneme nudit, pak máme rádi vzrušení, dokud se nestane rutinou.

Tajemství se strategicky rozšiřuje a uzavírá. Rozbalte minulost své zóny pohody, mějte podle možnosti bolestivé dobrodružství, pak se stáhněte zpět do své zóny pohody, abyste se léčili.

Rutina; vzrušení; obnovená rutina; opakovat. Stav; ne-stav; obnovení stavu; opakovat. Stav ignorance; učit; odučit; znovu učit; opakovat. Tento proces se dá aplikovat na všechny věci.

To je další důležitý aspekt odsvícení. Udržuje nás pružnými. Udržuje nás robustními. Odsvícení; osvícení; odsvícení; opakovat.

Začněte kdekoliv právě jste. Přijměte pocit, ať je jakýkoliv. Učte se z něj. Dýchejte s ním. Pak ho nechte odejít. Vraťte se do své zóny pohody. Olizujte své rány a začněte znovu. Takto se dosahuje autentický duchovní růst.

Když se vydáme za dobrodružstvím, opouštíme svou zónu pohody, riskujeme nebezpečí, bolest a žal. Riskujeme zahlcení životem.

Také riskujeme, že získáme nové vědomosti, novou lásku a nepředvídatelné stavy plynutí.

V každém případě máme svou zónu pohody, do které spadneme znovu; abychom si vylízali své rány a inkubovali své nově nadobyté znalosti.

Pak uděláme další odvážný skok do neznáma. Jak řekl Bruce Lee: „Naučte se techniku, zvládněte techniku, zapomeňte na techniku.“

Nástroj odsvícení používáme v podstatě na to, abychom získali další osvícení do našich životů. To, co v nás někdy expanduje a jindy se zmenšuje, nás vede k pružnosti, robustnosti a růstu.

Každou expanzí a kontrakcí naší zóny pohody se naše zóna pohody stává větší a větší. Rozšiřuje se. Pokud máme k dispozici dostatek času, rozšiřuje se, aby zahrnovala komunitu, kulturu a případně i svět.

Z nejistých a závislých stvoření ukrytých ve svých malých zónách pohody se stanou sebejisté bytosti, které jsou vzájemně závislé, svobodné ve svých zónách pohody a nyní propojené se všemi věcmi.

Nicméně, ne tak rychle! Odsvícení se vrátí se silným smyslem pro humor, aby rozbilo naši jablečnou káru jistoty. Aby přitisklo krabici k zemi dřív, než se zabarikáduje a stane se dogmatem. Aby roztříštilo paradigma dříve, než se stane rigidní a nepružné. Abychom se smáli na sobě ještě dřív, než se opět začneme brát příliš vážně. Opravdu.

Abychom se nepřetržitě přizpůsobovali a překonávali. Jak řekl Alan Watts:

„To, co člověk potřebuje v tomto vesmíru, není jistota, ale odvaha a nervy hráče; ne tvrdé odsouzení, ale přizpůsobivost; ne pevnou zemi, kde se postaví, ale potřebuje mít osvojenou dovednost plavání.“

Zpracovala: Mocvědomí.cz