Jak ztráta rodiče ovlivní a změní naši mysl

Často mylně předpokládáme, že smrt rodiče je traumatická zejména pro ty děti, které ještě nedosáhly věku dospělosti.

Pokud o rodiče přijde dospělá osoba, máme sklon nevnímat to až tak intenzivně, v důsledku čehož pozůstalé osobě možná nevyjádříme takovou podporu, jakou bychom měli.

Ale skutečnost je taková, že každý jednou zažije smrt svého rodiče, a problematice, jak se vyrovnat se zármutkem v důsledku ztráty rodiče, se bohužel stále nevěnuje potřebná pozornost a diskuse.

Nejčastějším důsledkem bývá, že když se tato smutná událost stane, pozůstalý prochází obdobím zármutku v osamělosti a s pocitem odcizení.

Ještě dodejme, že když zármutek nepřestává a trvá již delší dobu, nejbližší mohou začít ztrácet trpělivost a přejí si, aby se truchlící „konečně přenesl přes tuto tragédii“ – neuvědomují si však, že přijít o rodiče v jakémkoli věku nás umí navždy hluboce poznamenat.

Odborníci se však shodují na tom, že je důležité otevřeně mluvit a uznat, jakou hlubokou a trvalou změnu může smrt rodiče vyvolat v naší mysli a osobnosti.

Jaký vliv má smrt rodiče na naši psychiku

Mnoho výzkumů opakovaně potvrdilo, že smrt rodiče může přinést některé důsledky, které se budou negativně projevovat v naší psychice, emocích či oslabením našeho fyzického zdraví.

Každý prožívá ztrátu rodiče jinak, a proto se tyto projevy mohou u každé osoby lišit v závislosti na:

• minulých zkušenostech
• způsobech, jak se vyrovnáváme se skutečností
• vztahu, který jsme měli se svým rodičem
• kultuře a prostředí, v nichž žijeme
• okolnostech provázejících smrt rodiče

Výzkumy zabývající se smrtí rodiče a jeho vlivem na pozůstalé

V roce 1970 byl proveden velký výzkum, který u 11 000 účastníků pozoroval dlouhodobé účinky smrti jejich rodiče. Přesněji řečeno, tento výzkum si dal za úkol zjistit, jak se smrt rodiče, kterou zažijeme ještě během dětství, bude projevovat v našem dospělém životě.

Účastníci tohoto velkého výzkumu byli rozděleni do tří skupin: 1. osiřelé děti, 2. děti z rozvedených nebo nestabilních rodin a 3. děti, které žily ve fungující rodině s oběma rodiči.

Když skupina osiřelých dětí dosáhla věku 30 let, ve srovnání s dalšími skupinami u nich byla zaznamenána vyšší nezaměstnanost.

Práce, kterou prováděli osiřelé dospělé děti na svých pracovních pozicích, byla neodborného charakteru s nižší přidanou hodnotou.

Kromě toho bylo v této skupině zaznamenáno vyšší procento konzumace tabákových výrobků, častější projevy chronické deprese a převládající pocit, že „v životě nikdy nedosáhnou toho, po čem touží“.

Další výzkum se zaměřil výhradně na to, jak smrt rodiče vnímala a prožívala pozůstalá osoba, když byla ještě ve věku dítěte.

Podkladem pro tento výzkum bylo množství detailních záznamů a také důkladných a zdlouhavých rozhovorů s 37 účastníky výzkumu ve věku 20 až 80 let.

Prostřednictvím těchto záznamů a rozhovorů měli všichni účastníci možnost detailně vysvětlit svou osobní zkušenost.

Jedno ze zjištění tohoto výzkumu bylo, že pokud se dítěti po smrti rodiče nedostalo otevřené komunikace, podpory či stability v každodenním životě, poškození jeho emocionálního zdraví bylo v dlouhodobém horizontu horší.

Ztráta rodiče může doléhat na pozůstalou osobu ještě 71 let ode dne úmrtí rodiče, a to v závislosti na tom, jak se pozůstalé osobě podaří vyrovnat se zármutkem.

Pořádná podpora ze strany příbuzných či komunikace a udržování aktivního způsobu života jsou důležité předpoklady, které mohou trápení a bolest po ztrátě rodiče výrazně minimalizovat.

Zajímavostí je, že i pohlaví hraje důležitou roli při tom, jak osoba vnímá smrt rodiče. Průzkum provedený na 8 865 dospělých osobách dospěl k závěru, že se smrtí otce se hůře vyrovnávají synové, a naopak, dívky nesou hůře smrt své matky.

Co se dozvídáme ze skenování mozku

Bylo by mylné se domnívat, že zármutek lze vysvětlit nebo pochopit výhradně pomocí informací, které lze získat zobrazováním mozku magnetickou rezonancí (MR).

Informace získané zobrazováním mozku nám však napovídají, co se děje v mozku osoby, která prožívá smutek v důsledku ztráty rodiče.

Pomocí výzkumu z roku 2003, jehož výsledky byly zveřejněny v Americkém žurnálu psychiatrie (The American Journal of Psychiatry), vědci zjistili, že při zpracování zármutku jsou aktivní tři části mozku: zadní limbický lalok (cingulate gyrus), čelní lalok (cortex praefrontalis) a mozeček (cerebellum).

V této souvislosti je však důležité, že tyto tři části lidského mozku se ve velké míře podílejí na regulaci spánku a chuti k jídlu.

To by mohlo podle klinické sociální pracovnice, Jumoke Omojola, vysvětlovat, proč truchlící osoby zažívají „bolesti hlavy, žaludeční bolesti, závratě, bolest na hrudi, nepřiměřeně dlouhý nebo krátký spánek, přejídání nebo nechutenství“.

A dalším výzkumem, který byl proveden v roce 2008 a kterého výsledky byly zveřejněny v Žurnálu klinické onkologie (The Journal of Clinical Oncology), se podařilo zjistit, že nezpracovaný zármutek překvapivě (nebo možná i ne) souvisí se zdravotními problémy, jako jsou porucha imunitního systému, vysoký krevní tlak, srdeční infarkt či dokonce rakovina.

Ve srovnání s osobami, které po ztrátě matky a/nebo otce zpracovaly svůj zármutek, byla „u osob s nezpracovaným smutkem zaznamenána zhoršená úroveň psychického, jakož i tělesného zdraví“.

Abychom si uměli lépe představit celý proces truchlení po ztrátě rodiče, pomůže nám, když si připomeneme všeobecně známý model pěti fází smutku.

Pět fází smutku

1. Popírání – Trpící osoba je zcela ochromena a odmítá uvěřit tomu, co se stalo.

2. Hněv – Z toho, že pociťuje zármutek, obviňuje všechny kolem sebe, a může se začít chovat násilně.

3. Vyjednávání – Pozůstalá osoba začne „vyjednávat s vyššími silami“, čímž chce dosáhnout toho, aby jí vrátily milovanou osobu.

4. Deprese – pozůstalého přemůže smutek natolik, že nemá žádnou chuť se socializovat.

5. Smíření – Pozůstalá osoba se začne postupně smiřovat se smutnou událostí a vrací se k normálnímu způsobu života.

Lidé mohou prožívat uvedených pět fází v různém pořadí. Může se také stát, že některé fáze vynechají, případně se k některým opakovaně vracejí.

Je důležité vědět, které projevy truchlení můžeme považovat za běžné. Dlouhotrvající smutek, který je klasifikován jako psychická porucha (ICD-11), rozpoznáme podle toho, že běžné a přirozené projevy žalu pokračují ještě mnoho měsíců po smrti blízké osoby a pacient ztratil veškerou motivaci a schopnost pokračovat v normálním způsobu života.

Uzdravování se

Pokud jste přišli o rodiče, přistupujte k sobě s trpělivostí. I v případě, že jste ztratili rodiče již před mnoha lety, nezapomínejte, že je důležité, abyste věnovali pozornost svým pocitům – pocity jsou vždy skutečné.

Své uzdravování můžete podpořit i tím, že zvážíte využití některého nebo několika z následujících přístupů:

Léčba pod dohledem terapeuta nebo lékaře – Truchlící osoba ve svém smutku možná nepomyslí na to, že by mohla vyhledat pomoc lékaře či terapeuta.

V takovém případě by se iniciativy mohli ujmout příbuzní nebo přátelé truchlící osoby a pomoci jí tím, že by jí navrhli vyhledat pomoc profesionála.

Je velmi pravděpodobné, že pozůstalá, truchlící osoba to odmítne a bude mít sklon racionalizovat své dlouhé truchlení. Avšak pomocí terapeuta-profesionála je mnohem jednodušší určit optimální typ léčby.

Osobní konzultace – Tato metoda umožňuje přesně pojmenovat všechny emoce související se ztrátou rodiče.

Pacientovi umožňuje vyjádřit své emoce prostřednictvím hraní rolí, v procesu terapie traumatu či v rámci kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

Podpůrné skupiny – Skupinová terapie je výborný způsob, jak mluvit o svých bolestných zkušenostech a podělit se o ně s druhými, přičemž zde vzniká možnost vytvořit smysluplné mezilidské vztahy.

Léky – Pokud pozůstalá osoba kromě smutku trpí klinickou depresí, léčba antidepresivy, pokud ji předepíše lékař, je určitě namístě.

Socializace – Udržovat kontakt s nejbližšími, milovanými osobami má pro truchlícího člověka uzdravující účinky; přátelé a známí mu pomohou už jen tím, že jsou ochotni ho vyslechnout, čímž mu přinesou trochu radosti a útěchy.

Péče o sebe – Dodržování zdravého životního stylu může výrazně zamezit možnosti vzniku nezdravých návyků či zdravotních problémů, jako jsou přejídání, deprese či užívání návykových látek.

Truchlící člověk by neměl zapomínat zdravě se stravovat, dopřát si potřebný odpočinek, vyzkoušet meditaci a dodržovat 7 až 8hodinový spánek každou noc.

Duchovní uzdravení – Pro nábožensky či duchovně založené lidi, kteří procházejí obdobím žalu, mohou být přesvědčení či vyznávaná tradice významnými zdroji útěchy a síly potřebnými k uzdravení.

Zdroj: theheartysoul.com, Zpracovala: Vylectese.cz