Kam jdeme, když „zemřeme“? Přibývá množství důkazů, že vědomí po smrti zůstává

Co bude poté, co umřeme? Kdo to opravdu ví? Považovat však tyto otázky za zcela nezodpověditelné je absurdní vzhledem ke všem důkazům, které se objevily v posledních desetiletích.

Zajisté, uvažování o tom, co se stane po smrti, může být trochu „mimo“, může to dokonce odporovat dlouhodobě udržovaným systémům víry, kterých jsme se tak pevně drželi. Až tak moc, že ​​může být dokonce obtížné bavit se o alternativní perspektivě, která je podpořena určitým druhem důvěryhodných důkazů.

Nazývá se to kognitivní disonance.

Na objevech není nic špatného. V průběhu všech stupňů lidské historie byly nové objevy vždy odsouzeny a zesměšněny ještě dříve, než si našly svou cestu do hlavního proudu.

Nové objevy jsou zpočátku téměř vždy odmítány

Vidíme, že přesně toto se odehrává i v případě ne-materiální vědy. Zrod kvantové fyziky jasně poukázal na silný vztah mezi vědomím a tím, čeho vnímáme jako náš materiální svět.

Proto všichni zakládající otcové kvantové teorie, jako například Max Planck, považovali „vědomí za základ“ a hmotu jako „derivát/odvozeninu z vědomí“.

Proto Nikola Tesla tvrdil, že lidstvo neprovede obrovské skoky vpřed, dokud nebude studovat „nefyzikální“ jevy – tematické předměty, jakými jsou telepatie, jasnovidectví, psychokinetika, sledování na dálku, zážitky blízké smrti a další.

Dnes nové objevy, jako je tohle, mohou mít obrovské důsledky a mohou otřást základy globálního kolektivního světonázoru, jakož i navždy změnit globální vnímání.

Ve vědecké komunitě hlavního proudu stále existuje ostrý odpor vůči tomuto typu jevů. To i přes skutečnost, že existují stovky recenzovaných studií prokazujících, že v některých případech je dokonce vyšší počet statisticky signifikantních výsledků než ty, které mají k dispozici „tvrdé vědy“, za stejně řízených laboratorních podmínek.

Skutečně jde o to, abychom ukázali, že věda je dnes z velké části ne o tom, aby zůstala neutrální. Dříve zatahuje závěsy nad výsledky, které zpochybňují to, co si myslíme, že víme o povaze reality.

Výsledkem je to, že dnes máme obrovské množství vědeckých dogmat, kterých je více než vědeckých pravd.

V roce 1999 profesor statistiky na University of California Irvine publikoval článek, v němž poukázal na to, že parapsychologické pokusy vyprodukovaly mnohem lepší výsledky u předcházení infarktů, než je denní užívání aspirinu.

Výpovědi známých vědců

Existuje několik příkladů a většina z nich pochází z ministerstva obrany.

Zde uvádím úžasný výrok, který jsem použil již vícekrát. Proto se omlouvám, pokud jste ho již viděli, ale skutečně to vysvětluje hodně:

„Navzdory bezkonkurenčnímu empirickému úspěchu kvantové teorie, samotná představa o tom, že to může být pravdivé jako popis přírody, je stále vítaná s cynismem, nepochopením, a dokonce s hněvem.“ – T. Folger, Quantum Shmantum; Discover 22: 37-43, 2001)

Dr. Gary Schwartz (University of Arizona) je jedním ze stovek vědců, kteří se setkali, aby zdůraznili, že hmota není jedinou realitou.

Dr. Gary Schwartz shrnul problém docela dobře:

„Někteří materialisticky naklonění vědci a filozofové odmítají uznat tyto jevy, protože nejsou v souladu s jejich exkluzivní představou o světě.

Odmítání postmaterialistického výzkumu přírody nebo nevůle publikovat silná vědecká zjištění podporující postmaterialistický rámec jsou neetickým postojem vůči pravému duchu vědeckého výzkumu.

To znamená, že s empirickými údaji se musí vždy adekvátně zacházet.

Údaje, které nezapadají do upřednostňovaných teorií a přesvědčení nemohou být a priori odmítnuty. Toto zamítnutí je projevem ideologie, a nikoliv vědy.“

Takže, co se stane poté, co umřeme?

Uvažování o tom, odkud jsme přišli a kde jsme před a po smrti, se dělo po celá tisíciletí. Příběhy o tom, jak jsme byli stvořeni, naplňují literaturu všech kultur v celé historii lidstva z různých časových období.

Když se však podíváme na příběhy o tom, jak jsme byli stvořeni podle zdrojů, které předcházely náboženstvím, zjistíme, že všechny se zdají být velmi podobnými a velmi duchovní povahy.

Co nám však ukazuje moderní výzkum?

Z medicínského hlediska smrt znamená, že naše srdce se zastaví, všechny mozkové aktivity a krevní oběh se zastaví a již více nedýcháme.

Je důležité poznamenat, že v mnoha případech byli jednotlivci prohlášení za klinicky mrtvých jen proto, aby byli oživení a přivedeni zpět k životu prostřednictvím kardiopulmonální resuscitace (CPR) a dalších mechanismů.

Článek napsaný pro Newsweek vysvětluje:

„Moderní resuscitace změnila pravidla hry v nouzové péči, ale rovněž posunula stranou naše chápání toho, co to znamená být mrtvým.

Aniž by se mnozí lidé vrátili po smrti, aby nám ukázali, že to je jinak, bylo z vědeckého pohledu přirozené předpokládat, že naše vědomí umírá ve stejném čase, jak naše těla.“

Dnes to je však jiný příběh. Rozsáhlé studie ukázaly, že významné množství lidí, kteří byli klinicky mrtví, zažilo během tohoto času určitý typ „vědomí“.

Například, jeden pacient, v té době 57letý muž, přesto, že byl prohlášen za mrtvého a zcela bez vědomí, se žádnou detekovatelnou probíhající biologickou aktivitou, popsal celý proces své resuscitace tak, jak ho sledoval.

Zvláštní je vědecký objev, že když jednou zemřete, „tak až poté buňky uvnitř vašeho těla začnou postupně směřovat k vlastnímu procesu smrti,“ jak to uvedl pro Newsweek Dr. Sam Parnia, ředitel kritické péče a výzkumu resuscitace medicínského centra Langone na New York University.

„Neříkám, že mozek ještě funguje, nebo že nějaká vaše část ještě funguje, když jste už zemřeli.

Ale buňky se okamžitě nepřepnou ze živých na mrtvé. Ve skutečnosti jsou buňky mnohem odolnější vůči zastavení srdce umírající osoby, než jsme si to dosud mysleli.“

Jeho zveřejněný výzkum v této oblasti uvádí množství příkladů.

Všichni vědci v této oblasti zjistili, že zážitky, které mají pacienti v době, když jsou mrtví, jsou nevysvětlitelné. Berouce v úvahu to, že to zažili tak mnozí, neopravňuje nikoho k tomu, aby je smetl ze stolu jako nějaké halucinace.

„To, jak byli tito pacienti schopni popsat objektivní události, ke kterým došlo v době, kdy byli mrtví, si nejsme zcela jisti… Ale zdá se, že naznačují, že když naše mozky a těla umírají, naše vědomí nemusí umírat, nebo alespoň ne ihned…

Nemyslím tím to, že lidé mají své oči otevřené, nebo že jejich mozky fungují poté, co umírají… to lidi děsí.

Já říkám, že máme vědomí, které tvoří to, kým jsme – nás samých, naše myšlenky, pocity, emoce. A ta entita, jak se zdá, není zničena jen proto, že jsme překročili hranici smrti.

Zdá se, že funguje dál a nerozptýlí se. Jak dlouho to trvá, to my neumíme říct,“ řekl Dr. Sam Parnia.

Zpracovala: Mocvědomí.cz