Miluj a nech milovat: Jak překonat egocentrickou lásku

„Láska by mohla být označena jako jed, a přesto bychom ji pili.“ – Atticus

Láska je choulostivá věc. Je mnohostranná, jak subjektivně, tak objektivně. Je stejně ztracená jako nalezená v komplexních záhybech naší unikátní dynamiky mysli, těla a ducha.

Točí se jako spirála, buď směrem ven anebo dovnitř. Všichni známe ten „pocit“, ale nezdá se, že bychom ho uměli popsat.

Nicméně pokoušíme se o to: poezií, písní, tancem, milováním. Dokonce i uměním.

Převládající paradigma lásky v naší kultuře je bohužel egocentrické. Jde o lásku založenou na vlastnictví. Žijeme ve světě, kde jsou vztahy budovány na materialismu, vlastnictví a bezprostředním uspokojování.

Je to téměř jako kdybychom byli podmíněně odsouzeni na konzumování až do té míry, že se navzájem „konzumujeme“. Dokonce i slova, která mezi sebou používáme, naznačují vlastnictví.

Je to smutné. Ale žádná podmínka není nepřekonatelná. Můžeme se převychovat, abychom vytvořili zdravé vztahy založené na úctě, čestnosti a důvěře.

Můžeme změnit paradigma lásky na takové, kde v samotném centru je duše založená na vztahu.

Nejprve však musíme poznat jeden druhého jako protilehlé strany téže bytosti. Naše yin-yang dynamika je větší, než máme ve zvyku ji umožnit, aby takovou byla.

Problém je v tom, že náš jazyk je nedostatečný, aby do koncepce lásky vnesl jakoukoliv spravedlnost.

Na této planetě žije více než sedm miliard lidí a každý z nás má jinou psychofyziologickou reakci na daný podnět, ačkoliv tento rozdíl je velmi malý.

A v případě abstraktních podnětů – jako láska, vědomí a Bůh – se ten rozdíl zvětšuje.

Faktem zůstává, že každý z nás má vlastní definici lásky (ega), nicméně ta je napsána v jazyce starším, než jsou slova (duše).

Jak tedy porozumíme tomuto jazyku? Odpovědí je všímavost. Musíme si uvědomit, co nám říká naše mysl, tělo a duše, a potom být upřímní ke svým vztahům.

Řečeno slovy básnířky: „Musíš pouze nechat jemné zvíře ve svém těle, aby mělo rádo, co se mu líbí.“ – Mary Oliverová

Schopnost milovat (zranitelnost)

„Zranitelnost neznamená znát vítězství anebo ponížení, ale pochopit nezbytnost obou; je to podmanění. Vše spočívá v tom.“ – Brent Brown

Naše schopnost milovat jinou osobu je podmíněna schopností milovat sami sebe – je to podobné analogii havárie letadla: „Nasaď kyslíkovou masku nejdříve sebe, teprve pak pomůžeš jiným.“

Musíme si nasadit kyslíkovou masku ještě předtím, než budeme milovat někoho, kdo může, ale nemusí milovat doopravdy.

Ironií je, že se v první řadě musíme naučit sebelásce. Musíme milovat sami sebe, abychom pochopili, že egocentrická láska není právě nejzdravější způsob, jak milovat.

Musíme milovat své ego, abychom ho změnili v takové, co není zamilované jen do sebe.

Ego (více ZDE…), které není milované, má sklon stát se samoúčelným a egocentrickým (závislým nebo jen nezávislým). Ale to, které je milované, má sklony změnit se a stát se duševně orientovaným (vzájemně závislým).

Ego, které se naučí vzájemné závislosti skrze sebelásku, bude pravděpodobně milovat autenticky. Bude zranitelné.

A právě to je klíčem k velké lásce. Je to tajemství hluboké autenticity.

Hlavním aspektem změněné lásky, v protikladu s egocentrickou, je, že si umožníme být zranitelnými.

Jak jednou řekl velký Rúmí: „Zavři oči, zamiluj se a v té energii zůstaň.“

Schopnost dovolit jiným milovat (svoboda)

Pokud jsme se naučili milovat sami sebe předtím, než jsme se zamilovali, všechny nejistoty jsou definitivně zažehnány! Je načase jít za hlasem svého srdce.

Je načase dát do toho všechno. Odmítnutí se stává.

Ale když tomu nedáme šanci – tedy stát se zranitelnými a vyložit všechny karty na stůl, – nikdy nebudeme vědět, zda by to bylo kouzelné, nebo ne.

Vztah tvoří dva jedinečně rozdílní lidé, kteří prošli cestu nezávislých tanečníků, aby se stali vzájemně propojeným tancem. To je krása romantiky, duchovně orientované lásky. Stane se tancem.

Ale. Je tu háček. Tanec může být příjemný pouze v případě, že oba aktéři budou moci tančit svobodně.

V tomto bodě se to stává složitým: umožnit svému protějšku milovat způsobem, jakým potřebuje. Zní to dost jednoduše, ale je to pouze zdání.

Nemusí se nám líbit způsob, jakým miluje. To vyžaduje dobré komunikační dovednosti, brutální upřímnost a příkladnou důvěru vůči druhému.

Jednou z největších domněnek, které si vytváříme, je, že si představujeme, že druhá osoba miluje stejným způsobem jako my.

Jinými slovy, předpokládáme, že pro něj znamená láska totéž, co pro nás. Ale to nemůže být pravda, pokud druhému dovolíme být osobností s vlastním jedinečným vkusem a názory.

Nechat partnera, aby nás miloval způsobem, jakým potřebuje, je stejnou součástí tance.

Nicméně musíme být čestní, nejdříve vůči sobě a teprve potom vůči partnerovi. Někdy bude tato upřímnost ubližovat, ale bolest (více ZDE…) je pro růst nezbytná. A pokud je vztah to, co chceme rozvinout, tak je bolest hnacím motorem pro naši cestu.

Pokud způsob, jakým miluje druhá osoba, neladí se způsobem, jakým milujete vy, tento tanec musí skončit, anebo nabýt nové formy.

Pokud máte pocit, že to jde proti intuici, je to tak.

Jak to záhadným způsobem vystihl slavný Victor Hugo: „Láska není nikdy silnější než tehdy, když je nesmyslná.“

Schopnost nechat lásku odejít

 „Vše, co milujeme, je dobře uspořádaný prach.“ – Atticus

Schopnost nechat lásku odejít je schopnost nechat odejít připoutání ega k ní.

Zamilovat se je velmi snadné a zároveň velmi těžké. Je to snadné, když přicházíme z místa nezávislosti a vzájemné závislosti; když umožníme všem věcem, aby probíhaly záhadným a majestátním způsobem.

Ale těžké, když přicházíme z místa připoutání a závislosti a urputně se snažíme vše řídit. Je to rozdíl mezi tím, co je láska a marnou snahou vložit lásku do krabice svých očekávání.

Jak uvedl Stephen Levine:

„Skutečná láska nemá předmět. Mnozí lidé mluví o své bezpodmínečné lásce k jinému. Bezpodmínečná láska je zkušenost bytí.

Nemůžete někoho milovat bezpodmínečně. To, co můžete, je jen být bezpodmínečnou láskou. Není to dualistická emoce. Ale smysl pro jednotu se vším, co je.

Zkušenost lásky vzniká v případě, kdy se podřídíme vesmíru. Je to pocit jednoty. Vy nemilujete jiného, ​​vy jste ten jiný.“

Myslíme si, že když necháme lásku odejít, necháme tím odejít Lásku samotnou – vůbec ne. Pravda je taková, že necháme odejít aspekt ega této lásky. Necháváme odejít připoutání, potřebu lpění.

Není to jako nechat odejít lásku, a potom na ni zapomenout. Ne. Je to spíše jako kdybychom řekli sbohem. Jako hrdí rodiče, kteří jsou smutní, že jejich dítě opustilo domov, ale zároveň šťastní, že děti vyrostly a oni budou moci být otevření možnosti jejich návratu.

Láska sama o sobě není opuštěná ani zapomenutá. To pouze odkázanost, závislost, egocentrická láska, která je plná nezdravých očekávání a kulturních predispozic o tom, jakou by měla být, je opuštěná.

Autentická láska (více ZDE…) trvá věčně, navzdory nám, a dokonce egu. Čím více necháváme lásku odcházet, tím více si uvědomujeme, že jsme ji nikdy opravdu nevlastnili.

Nikdy nebyla něčím, co by mohlo být vlastněno. Láska by mohla být jen svobodná, nebo to vůbec nebyla skutečná láska.

Tímto způsobem se naučte být Láskou, když čelíte očekáváním. Buďte Láskou navzdory té, která si myslí, že potřebuje potvrzení. Buďte Láskou, i když to ostatní neumí.

To je podstatou schopnosti nechat lásku odejít a také odpuštění. Lásko, nech milovat jiné, a pak nech odejít připoutání svého ega k lásce.

Zdroj: themindunleashed.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz