„Láska by mohla být označena jako jed, a přesto bychom ji pili.“ – Atticus
Láska je choulostivá věc. Je mnohostranná, jak subjektivně, tak objektivně. Je stejně ztracená jako nalezená v komplexních záhybech naší unikátní dynamiky mysli, těla a ducha.
Točí se jako spirála, stejně dovnitř i směrem ven. Všichni známe ten „pocit“ lásky, ale nezdá se, že bychom ji věděli popsat.
Nicméně, chlapče, my se o to pokoušíme: poezií, písní, tancem, v posteli. Dokonce i v umění.
Naneštěstí, převládající paradigma lásky je v naší kultuře egocentrická, je to láska založená na vlastnictví. Žijeme ve světě, kde jsou vztahy budovány převážně na materialismu, vlastnictví a bezprostředním uspokojování.
Je to téměř jako kdybychom byli podmíněně odsouzeni na konzumování až do takové míry, že se navzájem „konzumujeme“. Dokonce i slova, která používáme mezi sebou, naznačují vlastnictví.
Je to smutné. Ale žádná podmínka není nepřekonatelná. Můžeme se převychovat tak, abychom vytvořili zdravé vztahy založené na úctě, čestnosti a důvěře.
Můžeme aktualizovat paradigma lásky na takovou, v které centru je duše založena na vztahu.
Nejprve však musíme rozpoznat jeden druhého jako protilehlé strany téže bytosti. Naše yin-yang dynamika je dynamičtější, než máme tendenci jí umožnit, aby takovou byla.
Jde o to, že náš jazyk je strašně nedostatečný na to, aby do koncepce lásky vnesl jakoukoli spravedlnost.
Na této planetě žije více než sedm miliard lidí, přičemž každý z nás má jinou psychofyziologickou reakci na nějaký daný podnět, ačkoli tento rozdíl je velmi malý.
A při takových abstraktních podnětech, jakými jsou Láska, Vědomí a Bůh, se ten rozdíl zvětšuje.
Faktem je, že každý z nás má vlastní definici pojmu láska (ego), avšak tato definice je napsána v jazyce starším, než jsou slova (duše).
Jak tedy porozumíme tomuto jazyku? Jednoduše řečeno: všímavost. Úplnější řečeno: musíme si uvědomit, co nám říká naše mysl, tělo a duše, a pak být upřímní v souvislosti s těmito informacemi týkajícími se našich vztahů.
A jak by to řekl básník: „Ty jen musíš nechat to jemné zvíře svého těla milovat to, co miluje.“ – Mary Oliver
Schopnost milovat (zranitelnost)
„Zranitelnost neznamená znát vítězství nebo ponížení, je to pochopení nezbytnosti obou; je to podmanění. Vše je v tom.“ – Brent Brown
Naše schopnost milovat jinou osobu je předurčena naší schopností milovat sebe – je to podobné analogii letadlo-havárie-přistání: „Vždy si nasaď na sebe masku dřív, než pomůžeš někomu jinému.“ My si také musíme naložit Masku lásky na sebe dříve, než budeme milovat někoho, kdo může, ale nemusí být schopen autentické lásky.
Ironií je to, že nejprve se musíme naučit sebelásku. Musíme milovat sebe, abychom pochopili, že egocentrická láska není nejzdravějším způsobem, jak milovat.
Musíme nejprve milovat své ego v zájmu toho, abychom ho změnili na ego, které není zamilované jen do sebe.
Ego, které není milované, má sklony stát se samoúčelným a egocentrickým (závislým nebo pouze nezávislým). Nicméně ego, které je milováno, má sklony aktualizovat se a stát se duševně orientovaným (vzájemně závislým).
Ego, které se naučilo vzájemné závislosti prostřednictvím sebelásky bude více než pravděpodobně milovat autenticky. Bude více než pravděpodobně zranitelné jiným egem.
A zranitelnost je klíčem k velké lásce. Je to tajemství hluboké autenticity.
Klíčovým aspektem sebeaktualizované lásky, v protikladu s egocentrickou láskou, je to, že si umožníme být zranitelnými.
Jak jednou řekl velký Rumi: „Zavři oči. Zamiluj se. Zůstaň tam.“
Schopnost nechat jiných milovat (svoboda)
Pokud jsme se již naučili milovat sebe dříve, než se pokusíme milovat jinou osobu, pak jsou nejistoty zažehnány! Je načase jít si za tím.
Je načase dát všechno do toho. Odmítnutí se stává.
Ale když tomu nedáme šanci, a to znamená stát se zranitelným a položit naše nejistoty na stůl jako při pokeru, pak nikdy nebudeme vědět, jestli by to bylo bývalo něco kouzelné, nebo ne.
Vztah, to jsou vlastně dva jedinečně rozdílní lidé, kteří prošli cestu nezávislých tanečníků, aby se stali vzájemně propojenými tancem. To je krása romantiky, duševně orientované lásky. Stane se to tancem.
Ale, a tady je ten trn, tanec může být příjemným pouze tehdy, pokud mohou obě strany svobodně tančit… nebo ne.
Zde se to stává těžkým: umožnit svému partnerovi milovat způsobem, jakým potřebuje milovat. Zní to dost jednoduše, ale je to jednoduché jen zdánlivě.
Protože se nám nemusí líbit způsob, jak milují. Vyžaduje si to dobré komunikační dovednosti, brutální upřímnost a příkladnou důvěru vůči druhému tanečníkovi.
Jednou z největších domněnek, které si vytváříme o lásce je to, že si představujeme, že druhá osoba miluje stejným způsobem jako milujeme my.
Jinými slovy, předpokládáme, že to, co jiná osoba rozumí pod pojmem láska, znamená totéž, co to znamená pro nás. Ale to prostě nemůže být pravda, pokud upřímně dovolíme druhé osobě, aby byla jedincem s vlastním jedinečným vkusem a názory.
Nechat našeho milence, aby nás miloval způsobem, jakým on potřebuje milovat, je stejnou součástí tance, jakou je náš jedinečný způsob milování.
Musíme však být čestní, nejprve vůči sobě a potom vůči partnerovi. Někdy bude tato upřímnost ubližovat, ale bolest je pro růst nezbytností. A pokud je vztah tím, který chceme rozvinout, pak je bolest párou pro naši cestu.
Pokud způsob, jakým druhá osoba miluje, krokově neladí se způsobem, jak milujete vy, pak tento tanec musí skončit nebo musí nabýt novou formu.
Pokud to zní proti intuitivně, je to proto, že to tak je. Jak to záhadným způsobem vyjádřil velký Victor Hugo: „Láska není nikdy silnější než tehdy, když je zcela nesmyslná.“
Schopnost nechat lásku odejít (komperze)
„Vše, co milujeme, je dobře uspořádaný prach.“ – Atticus
Schopnost nechat lásku odejít je naší schopností nechat odejít připoutání našeho ega k ní.
Zamilovat se je velmi snadné a zároveň velmi těžké. Je to snadné, když přicházíme z místa nezávislosti a vzájemné závislosti; když umožníme všem věcem, aby probíhaly záhadným a majestátním tokem.
Ale je to těžké, když přicházíme z místa připoutání a závislosti a pevně se snažíme vše řídit. Je to rozdíl mezi tím, co je láska a marnou snahou zařadit lásku do krabice našich očekávání.
Jak to zasvěceně uvedl Stephen Levine: „Skutečná láska nemá předmět. Mnozí říkají o své bezpodmínečné lásce vůči jinému. Bezpodmínečná láska je zkušenost bytí.
Nemůžete někoho milovat bezpodmínečně. Můžete jen být bezpodmínečnou láskou. Není to dualistická emoce. Je to smysl pro jednotu se vším, co to je.
Zkušenost lásky vzniká tehdy, když podřídíme naše odloučení vesmíru. Je to pocit jednoty. Vy nemilujete jiného, vy jste ten jiný.“
Když necháme lásku odejít, nenecháváme tím odejít Lásku samotnou – vůbec ne. Necháváme odejít aspekt ega této lásky. Necháváme odejít připoutání, potřebu lpění.
Není to jako nechat odejít lásku, a pak na ni zapomenout. Ne, je to spíše jako kdybychom řekli sbohem. Jako hrdí rodiče, kteří jsou smutní, že jejich dítě opustilo domov, ale zároveň jsou šťastní, že děti narostly a rodiče jsou otevření možnosti jejich návratu.
Láska sama o sobě není nikdy opuštěna, ani není zapomenuta. To jen odkázanost, závislost, ego stránka lásky, která je naplněna nezdravými očekáváním a kulturní predispozice o způsobu, jakou by láska měla být, je opuštěna.
Autentická láska trvá navěky, navzdory nám, a dokonce i navzdory egu. Čím více necháváme lásku odejít, tím více si uvědomujeme, že jsme ji nikdy opravdu nevlastnili, v první řadě.
Nikdy to nebyla věc, která by mohla být vlastněna. Láska by mohla být jen svobodná, nebo to vůbec nikdy nebyla skutečná láska.
Tak se naučme být Láskou, když čelíme očekáváním. Buďme Láskou navzdory lásce, která si myslí, že potřebuje ověření. Buďme Láskou, i když ostatní to nevědí.
Tohle je srdcem komperze i odpouštění. Láska, nech jiných milovat, a pak nech odejít připoutání svého ega k lásce.
Udělejte to, zase a znovu, způsobem milování procesu života-smrti-znovuzrození a schopnost duševně orientované, sebeaktualizované lásky vám neunikne.
Zpracovala: Mocvědomí.cz
Tento článok bol nádherný, skutočne vystihuje všetko, ale je veľmi náročné to žiť!!!