Nezačalo to u vás: Jak zděděné rodinné trauma formuje, kým jsme

Prokázaným rysem traumatu, který mnozí dobře poznají, je neschopnost vyjádřit, co se s námi děje. Ztrácíme nejen slova, ale také kontrolu nad vlastní pamětí.

V průběhu traumatické události se naše myšlenkové pochody rozptýlí a naruší do té míry, že neumíme rozpoznat vzpomínky, které patří k původní události.

Místo toho jsou fragmenty paměti rozptýleny jako obrázky, tělesné pocity a slova uložená v podvědomí, která se mohou později aktivovat čímkoliv, co připomíná původní zkušenost.

Jakmile jsou spuštěny, je to, jako byste zmáčkli neviditelný knoflík, co vám bude aspekty původního traumatu opakovat v každodenním životě. Neúmyslně bychom mohli reagovat na určité lidi, události nebo situace starými, známými způsoby, které odrážejí minulost.

Sigmund Freud identifikoval tento postup před více než sto lety. Traumatická „rekonstrukce“ nebo „opakující se reakce“ jsou pokusem podvědomí přehrát si, co není vyřešeno, abychom to dali do pořádku.

Tato nevědomá snaha připomenout si minulé události by mohla být jedním z mechanismů, při kterém se rodiny vracejí k nevyřešeným traumatům v budoucích generacích.

Freudův následovník Carl Jung věřil, že to, co zůstává v podvědomí, se nerozplyne, ale objevuje se v našich životech v podobě osudu.

„Cokoliv se neobjeví vědomě,“ řekl, „vrací se jako osud.“ Jinými slovy, pravděpodobně budeme neustále opakovat své podvědomé vzorce chování, dokud je nepřeneseme do světla vědomí.

Jako poznamenali Jung s Freudem, nic, co je příliš obtížné zpracovat, nezmizí samo od sebe, ale spíše se uloží v našem podvědomí.

Oba pozorovali, jak se fragmenty dříve zablokovaných, skrývaných nebo potlačovaných životních zkušeností mohou objevit ve slovech, gestech a chování pacientů.

Už celá desetiletí se terapeuti snaží rozpoznat klíče, které by je přivedli k pochopení původního traumatu. Sledují zejména přeřeknutí, vzorce nehod nebo obrazy snů, které jako poslové přinášejí světlo do nevyslovitelných a nepředstavitelných oblastí života pacientů.

Současný pokrok v zobrazovací technologii umožnil vědcům objasnit mozkové a tělesné funkce, které „selhaly“, nebo se pokazily v průběhu zdrcujících životních příběhů.

Bessel van der Kolk je holandský psychiatr známý díky svému výzkumu posttraumatického stresu.

Vysvětluje, že v průběhu traumatu se řečové centrum vypne, stejně jako střední část prefrontálního kortexu – části mozku, která je odpovědná za prožívání přítomného okamžiku.

„Němý teror“ traumatu popisuje jako zkušenost se „ztrátou slov“, což je běžný jev, při kterém se mozkové dráhy pro zapamatování brání hrozbě nebo nebezpečí.

„Když lidé oživí své traumatické zážitky,“ říká, „čelní laloky v mozku se naruší a způsobí problémy s myšlením a mluvením. Postižení nejsou schopní mluvit (sami se sebou ani s ostatními) o tom, co se děje.“

Ještě stále však není ticho: slova, obrazy a impulzy, které se po traumatické události objeví, představují skrytý jazyk našeho všudypřítomného utrpení. Nic se neztratí. Jen se některé části přesměrovaly.

Nové trendy v psychoterapii začínají poukazovat na traumata jednotlivce a do celkového obrazu zahrnují také traumatické události v rodině a společenské historii. Tragédie různého druhu a intenzity – jako je opuštění blízkou osobou, sebevražda, válka nebo předčasná smrt dítěte, rodiče či sourozence – mohou způsobovat záchvaty úzkosti, které přecházejí z jedné generace na druhou.

Nejnovější výzkum v oblasti buněčné biologie, neurobiologie, epigenetiky a vývojové psychologie podtrhuje význam průzkumu nejméně tří rodinných generací, pokud se snažíme pochopit mechanismus, který se skrývá za opakujícími se vzorci traumatu a utrpení.

Následující příběh nabízí živý příklad

Když jsem se poprvé setkal s Jessy, už víc jak rok nemohla spát. A ta nespavost se jí usadila v očích. Přestože jí bylo jen 20 let, vypadala o deset let starší.

Sedla si ke mně na pohovku, jako by nezvládala stát na nohou. Začala mi vyprávět svůj příběh. Předtím, než její nespavost přerostla v depresi a beznaděj, byla úspěšnou sportovkyní a čestnou studentkou.

Musela odejít ze školy a vzdát se stipendia. Zoufale hledala pomoc, aby dala svůj život zase do pořádku a mohla se vrátit na hřiště.

Během uplynulého roku navštívila tři lékaře, dvě psycholožky, dvě spánkové kliniky a přírodního léčitele. Ani jeden z nich jí neuměl pomoci.

Jesse upřeně hleděla na zem. Řekla, že je na konci se silami. Když jsem se jí zeptal, jestli neví, co by mohlo být příčinou její nespavosti, jen zavrtěla hlavou, že ne.

Jednu noc, těsně po svých 19. narozeninách, se náhle probudila ve 3:30. Celá se chvěla a nemohla se zahřát, ačkoliv se snažila.

Podařilo se jí to až o několik hodin později, když se přikryla třemi dekami. Jesse však stále nemohla usnout. Přestože byla unavená, prožívala tak velký strach jako nikdy předtím. Bála se, kdyby usnula.

Její chování se opakovalo každou noc. Brzy se z nespavosti stalo utrpení. Jesse věděla, že je její strach iracionální, přesto si však nedokázala pomoci.

Zeptal jsem se jí, jestli někdo z rodiny neutrpěl trauma, které by jí mohlo způsobovat třes, zimomřivost nebo nespavost. Anebo jestli se někomu něco nestalo, právě když mu bylo 19.

Jesse si vzpomněla, že jí máma nedávno vyprávěla příběh o tragické smrti strýce z tátovy strany, o které nikdo nevěděl. Strýci Collinovi bylo jen 19 let, když ho našli zmrzlého u Yellowknife, severovýchodně od Kanady.

Ležel otočený tváří k zemi poté, co se pokoušel oběsit na elektrickém vedení. Ta smrt byla tak tragická, že rodina se nikdy ani nezmínila o jeho jménu.

Nyní, o tři desetiletí později, Jesse nevědomky prožívala aspekty Collinovy smrti – a to hrůzu, která přivádí člověka až do bezvědomí. Pro Collina to znamenalo smrt. U Jesse vyvolávalo stejné pocity usínání.

Jakmile pochopila, že důvod její nespavosti vychází z události, která se stala před třiceti lety, konečně pochopila svůj strach z usínání. Proces léčby tak mohl začít.

Pomocí nástrojů, které se Jesse naučila během společných terapií, se postupně dostala z traumatu ze strýcovy smrti, kterého nikdy nepotkala, ale jeho hrůzu neúmyslně převzala sama na sebe.

Na tomto příkladu jsou vědci schopni identifikovat biologické cíle – důkaz, že traumata mohou přecházet z generace na generaci.

Rachel Yehuda, profesorka psychiatrie a neurovědy v Mount Sinai School of Medicine v New Yorku, je jednou z předních světových odbornic na posttraumatický stres, skutečnou průkopnicí v této oblasti.

V četných studiích prozkoumala neurobiologii posttraumatického stresu z holocaustu u lidí, kteří přežili, a u jejich dětí.

Její výzkum kortizolu (stresový hormon, který pomáhá našemu tělu vrátit se do normálního stavu poté, co prožijeme trauma) a jeho účinků na funkci mozku byl, co se týče pochopení a léčby posttraumatického stresu, revoluční.

Lidé s posttraumatickým stresem prožívají trauma i přesto, že k němu došlo v minulosti.

Mezi jeho příznaky patří deprese, úzkost, necitlivost, nespavost, noční můry nebo děsivé myšlenky, a lidé se snadno vylekají ve vyhrocených situacích.

Yehuda a její tým zjistili, že děti těch, kteří přežili holocaust, se narodily s nízkou hladinou kortizolu (podobnou té u rodičů) a byly náchylné k prožívání příznaků posttraumatického stresu předchozí generace.

Její objev nízké hladiny kortizolu u lidí, kteří trpěli akutní traumatickou událostí, byl kontroverzní, protože odporoval dlouhodobě uznávanému názoru, že stres je spojován s vysokou hladinou kortizolu.

Konkrétně v případě chronického posttraumatického stresu se může produkce kortizolu potlačovat, což přispívá k jeho nízké hladině u lidí, kteří přežili, a u jejich dětí.

Výzkumy této profesorky ukazují, že vy a já máme třikrát vyšší pravděpodobnost výskytu příznaků posttraumatického stresu, pokud tímto druhem stresu trpěl jeden z našich rodičů, u kterého se projevil depresemi a úzkostí.

Věří, že se tento druh posttraumatického stresu dědí.

Yehuda jako jedna z prvních dokázala, že děti lidí, kteří přežili trauma, si s sebou nesou jeho fyzické i emocionální příznaky.

Zjistila, že traumatizovaní lidé neprodukují jen nízkou hladinu kortizolu, ale také mohou na své děti přenést několik psychiatrických poruch, jako je posttraumatický stres, syndrom chronické bolesti a chronický únavový syndrom.

Zajímavé je, že v 50 až 70 % případů byla spolu s posttraumatickým stresem diagnostikována také deprese nebo jiná úzkostná porucha.

Toto je případ Gretchen

Gretchen celá léta užívala antidepresiva, navštěvovala skupinové terapie a snažila se o různé kognitivní přístupy pro zmírnění účinků stresu, ale její příznaky deprese a úzkosti se nezměnily.

Řekla mi, že už nechce žít. Odjakživa se svými emocemi zápasila tak intenzivně, že mohla jen stěží ovládat své vlastní tělo.

Gretchen byla přijata do psychiatrické léčebny, kde jí diagnostikovali bipolární a těžkou úzkostnou poruchu. Léky jí přinesly mírnou úlevu, ale nikdy se nevyrovnala se silným nutkáním na sebevraždu, kterého se nemohla zbavit.

Jako náctiletá si způsobila zranění hořící cigaretou. V 39 letech toho už měla dost. Deprese a úzkost jí navždy zabránily v tom, aby se vdala a měla děti.

Roztřeseným hlasem mi oznámilaže se před svými blížícími se narozeninami chystá spáchat sebevraždu.

Když jsem ji vyslechl, zmocnil se mě silný pocit, že se za jejím chováním ukrývá trauma v rodinné historii.

V těchto případech jsem zjistil, že je ve vyřčených slovech potřeba hledat náznaky traumatické události, která se za chováním klienta skrývá.

Když jsem se jí zeptal, jakým způsobem chce sebevraždu spáchat, řekla, že se plánuje vypařit. I když vám to může připadat nepochopitelné, její plán byl skočit do sudu roztavené oceli v továrně, kde pracoval její bratr.

„Mé tělo se za pár vteřin spálí na popel,“ řekla s pohledem upřeným přímo na mě, „ještě předtím, než dopadnu na dno.“

Byl jsem velmi překvapen, jak věcně o tom mluvila. Cokoliv, co cítila, se ukrývalo v jejím nitru.

Jelikož jsem pracoval s mnoha dětmi a vnoučaty, jejichž rodiny zasáhl holocaust, naučil jsem se jejich slovům rozumět. Chtěl jsem, aby mi toho Gretchen pověděla víc.

Zeptal jsem se jí, jestli nebyl někdo z její rodiny Žid nebo oběť holocaustu. Odpověděla, že ne, ale pak začala vyprávět o své babičce.

Narodila se v židovské rodině v Polsku, ale když přišla v roce 1946 do USA a vdala se za jejího dědečka, konvertovala na katolickou víru. Dva roky předtím zahynula celá její rodina v pecích v Osvětimi.

Její příbuzní byli pohlceni jedovatým plynem a spáleni. Nikdo z Gretcheniny rodiny o válce, babičce ani osudu jejích sourozenců a rodičů nikdy nemluvil.

Naopak se tomu tématu vyhýbali.

Gretchen základní fakta rodinné historie znala, ale nikdy si ji nedala do souvislosti se svou depresí a úzkostí.

Bylo mi jasné, že ta slova a pocity, které mi popsala, nepocházejí z její vlastní hlavy, ale souvisí s příběhem její babičky a rodinných příslušníků, kteří přišli o život.

Když jsem jí to vysvětloval, pozorně mě poslouchala. Rozšířily se jí oči a barva v obličeji se zesílila.

Gretchen poprvé slyšela vysvětlení svého utrpení, které jí dávalo smysl.

Abych její nové chápání prohloubil, navrhl jsem, aby si představila, že stojí v botách své babičky, a jejich stopy jsem znázornil na koberci uprostřed své kanceláře. Zeptal jsem se jí, co cítila ve chvíli, kdy ztratila své blízké.

Pak jsem to posunul ještě dál a požádal ji, aby se na stopy své babičky vyloženě postavila a procítila její pocity ve svém nitru.

Gretchen popsala pocity drtivé ztráty, smutku, samoty a izolace. Prožívala také hluboký pocit viny, typický pro lidi, co přežili holocaust, a zoufalství pozůstalých, jejichž nejbližší byli mrtví.

Vyrovnávání se s traumatem

Abychom mohli trauma zpracovat, je třeba vcítit se přímo do pocitů a vjemů, které si pacienti nesou ve svém nitru.

Jakmile Gretchen dokázala tyto pocity otevřít, uvědomila si, že její přání zničit se bylo spojeno se ztrátou blízkých.

Také si uvědomila, že si přebrala nějaký prvek babiččiny touhy po smrti. Díky tomu, že konečně začala chápat souvislosti, viděla svůj rodinný příběh v novém světle. Její tělo začalo povolovat a ona se cítila více uvolněně.

Podobně jako u Jesse se i u Gretchen potvrdilo, že jejich trauma leží zahrabané někde v historii rodiny, což znamenalo první krok k vyléčení. Intelektuální porozumění samo o sobě je moc důležité, aby došlo k trvalému posunu.

Neočekávané rodinné dědictví

Chlapec může mít dlouhé nohy, dívka může zdědit matčin nos, ale Jesse zdědila strach svého strýce, na kterého si nepamatovala, a na Gretchen se přenesla historie její rodiny, kterou zasáhl holocaust, a způsobovala jí depresi.

Fragmenty jejich traumat byly příliš rozptýlené na to, aby se daly vyřešit v jedné generaci. Pokud naši rodinní příslušníci zažili obrovská traumata nebo trpěli nesmírnou vinou či smutkem, jejich pocity mohou být ochromující a přerůst v něco, co neumí zpracovat nebo vyřešit.

Lidé mají přirozenou tendenci vyhýbat se příliš veliké bolesti. Blokováním svých pocitů však nevědomky bráníme procesu léčby, která nás může přivést k přirozenému uvolnění.

Někdy se bolest prohlubuje, dokud nenajdeme cestu k jejímu vyjádření nebo vyřešení.

To se často nachází v následujících generacích a může obsahovat symptomy, které se těžko vysvětlují.

V případě Jesse se neúprosný chlad a třes objevily až ve věku, kdy její strýc zemřel. U Gretchen bylo její zoufalství a sebevražedné nutkání tak dlouhé, že si nevzpomínala na nic jiného.

Tyto pocity se staly obrovskou součástí jejího života a nikoho ani nenapadlo, že by nepocházely od ní.

V současné době naše společnost neposkytuje lidem jako Jesse nebo Gretchen mnoho možností, jak se se zděděnou částí rodinného traumatu vypořádat.

Obvykle to můžou zkonzultovat s lékařem, psychologem nebo psychiatrem, kteří jim předepíší léky, léčbu nebo kombinaci obojího. Ačkoliv mohou tyto prostředky přinést určitou úlevu, problém zpravidla neřeší.

Ne každý z nás prožívá tak dramatická traumata. Avšak události, jako je úmrtí nebo odebrání dítěte, ztráta domova nebo nedostatek pozornosti od mámy, mohou způsobit zhroucení a omezit tok lásky v rodině.

Je třeba si uvědomit, že ne všechny dopady traumatu jsou negativní

Podle Rachel Yehuda má epigenetická změna rozšířit škálu způsobů, jak reagovat ve stresových situacích, o kterých říká, že jsou pozitivní.

„Kým byste raději chtěli být ve válce?“ ptá se.

„Někým, kdo zažil neštěstí a ví, jak se proti němu bránit? Nebo tím, kdo nikdy za nic nebojoval?“

Jakmile porozumíme, co s námi dělají biologické změny způsobené stresem a traumatem, „můžeme vyvinout lepší způsob, jak pochopit sami sebe, své skutečné schopnosti a potenciál“.

Z tohoto pohledu mohou traumata, která zdědíme nebo zažijeme z první ruky, vytvořit budoucím generacím nejen břemeno utrpení, ale také dědictví síly a odolnosti.

Více se dozvíte v knize „IT DIDN’T START WITH YOU: How Inherited Family Trauma Shapes Who We Are and How to End the Cycle“. Její českou verzi s názvem „Trauma – nechtěné dědictví“ můžete zakoupit ZDE.

Autor: Mark Wolynn, Zdroj: wakeup-world.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz