V médiích se v poslední době opakovaně objevují informace o tom, že čím dál tím více vědců uznává schopnost koček, psů a jiných zvířat vnímat frekvence, které člověk neumí.
Když začneme tuto problematiku zkoumat více do hloubky, zjistíme, že schopnost koček, psů a jiných zvířat vnímat určité frekvence je naplno potvrzena právě vědeckým výzkumem.
Odlišnost vnímání zvířat
Vysvětlení je velice jednoduché: vědci tvrdí, že kočky a psi mají schopnost vidět UV záření a jiné typy záření, které sítnice lidského oka neumí zachytit.
Ještě donedávna převládal názor, že všichni savci mají podobnou stavbu oka jako člověk, z čehož plyne, že nemají schopnost rozpoznat ultrafialové záření.
Nicméně novější vědecké poznatky potvrzují, že mnoho savců má schopnost vidět ultrafialové a jiné druhy záření.
Jeden z výzkumů, který byl proveden před několika lety na City University v Londýně, přinesl důkazy, které potvrzují rozdíly ve zraku u různých druhů savců.
Historička a spisovatelka Kerri Fivecoat-Campbell se pro žurnál o zvířatech Pet MD vyjádřila následovně:
„Zažili jste někdy pocit, že vaše kočka nebo pes vidí něco, co vy ne? Podle nejnovějších vědeckých zjištění naše předtucha nemusela být daleko od pravdy.
Věda totiž tvrdí, že kočky, psi a někteří jiní savci mají schopnost vidět ultrafialové záření, díky čemuž vidí svět úplně jinak, než jak ho vidí člověk.
Lidské oko umí vnímat jen to světlo, které se nachází ve spektru od červeného po fialové záření. A vlnová délka UV záření se nachází vně tohoto viditelného spektra.
Lidská čočka je stavěna tak, že brání pronikání UV záření do oka, čímž zabraňuje dopadání UV záření na sítnici. A vědci si ještě donedávna mysleli, že většina savců má čočku podobnou té, kterou má člověk.
Potom však prozkoumali její stavbu u některých mrtvých savců, včetně koček, psů, opic, pand, ježků a fretek.
Během zjišťování množství světla, které čočkou proniká až k sítnici, dospěli k závěru, že někteří savci, o kterých jsme si donedávna mysleli, že UV záření nevidí, ho ve skutečnosti vidí.“
Metafyzický rozměr vnímaného spektra u zvířat
Markab Algedi, vědec z North Highlands v Kalifornii, se však domnívá, že schopnost některých savců vnímat ultrafialové a jiné záření má hlubší, metafyzický rozměr.
Algedi na podporu svého tvrzení uvádí situace, kdy jeho kočky (více ZDE…) viděly věci, které on neviděl.
Často u svých koček pozoroval, jak tlapkou mlátí do prázdného prostoru, mňoukají, syčí nebo vydávají různé zvuky jako reakci na jevy, které člověk svými smysly neumí zpozorovat.
Markab Algedi se svou mladší sestrou zpozorovali toto neobyčejné chování jejich kočky v největší míře těsně poté, co jim zemřel táta.
Jejich kočka, která se jmenuje Double Stuff, opakovaně mlátila tlapkami do prázdného vzduchu, celou dobu zvláštně mňoukala a honila se za něčím neviditelným po celé místnosti.
Zdálo se, jako by se pokoušela na něco vyskočit a celou dobu pozorovala strop.
Vypadalo to tak, jako by se u stropu vznášel nějaký duch nebo bytost, co viděla jen ona.
Markab Algedi k tomu dodává, že během tohoto zvláštního zážitku v jeho obydlí nepůsobilo žádné neobvyklé ultrafialové záření. Proč se tedy jeho kočka začala honit za nějakou neviditelnou věcí? A zejména krátce poté, co mu umřel táta?
Stínové bytosti a spánková paralýza
Aby toho nebylo málo, jeho sestra několik týdnů po zážitku s jejich kočkou začala vidět tzv. „stínové bytosti“. Vidět tyto lidi je jev, který se objevuje u osob, které trpí spánkovou paralýzou.
V době, kdy je viděla v blízkosti svého domu (za předpokladu, že nešlo o optický klam), se jejich kočka začala chovat divně a vystrašeně.
Začala mňoukat, syčet a dělat stejné věci jako předtím, ale tentokrát byla vystrašená, a nikoliv rozdivočená a zaujatá…
Také máte někdy pocit, jako by se ve vaší blízkosti nacházela nějaká neviditelná bytost (více ZDE…)? Stejně jako ultrafialové paprsky, které na nás působí, ale my je nevnímáme?
A že pouze některá zvířata mají schopnost je vnímat, nebo alespoň vytušit jejich přítomnost?
Popsali jsme příběh rodiny Algediových z Kalifornie, kteří tento pocit znají z vlastní zkušenosti, ale podobných případů existuje mnohem více.
Zpracovala: Mocvědomí.cz
Plne súhlasím a mám tieto „zvlaštnosti“ správania mačiek overené v praxi.Pred pár rokmi nám zomrel jeden známy.V našej spálni som cítila prítomnosť niekoho-niečoho,čo tam dovtedy nebolo.Precitla som zo spánku na chlad a tieň,taký rozptýlený, pri mojej posteli.Náš kocúr sa pri dverách spálne ježil,cúval a nepríjemne kňučal.To nikdy nerobil.Trvalo to asi dva mesiace.Potom už bol kľud.Niekedy,hoc som môjmu kocúrovi nikdy neublížila,veľmi ho mám rada,pozrie na mňa,skôr akoby cez moje plece dozadu,má taký vystrašený pohľad,vyskočí a ujde preč.Ako keď by niečo videl.Vtedy mám pocit,že niekto za mňou stojí,hoc som v miestnosti sama.Ešte toho veeeeľmi veľa nevieme a možno je to tak dobré.
Chci k tomu dodat toto: vytáčí mě, když kdokoliv řekne, že „duchové“ neexistují, protože on je nevidí. Když někdo z nás takové věci vidí nebo vnímá jinými smysly, tak to, že druhá osoba nevidí nic, není argument k tomu, aby se řeklo, že to neexistuje. Je třeba si uvědomit, že každý z nás je především duchovní bytost s momentálním fyzickým organizmem. Zvířata to vidí. Mám s tím své zkušenosti; lépe to pochopíte (možná), když si prostudujete Martinusovu kosmologii na stránkách: http://www.martinus.dk
Ještě vysvětlení k mému komentáři:
Martinus:
Já, duch a tělo.
Strach ze smrti
Všichni normální lidé, kteří ještě nejsou v období stáří, všeobecně se bojí zemřít a nevzdávají se dobrovolně života. V nemocnici se bojuje se smrtí, v domovech a v každodenním bytí lidí se bojuje o zachování života. Nikdo nemá chuť zemřít, když je zdravý a čilý a osud je mu nakloněn. Když se někdy u starých lidí stane, že by chtěli zemřít, tak jen proto, že jsou sešlí, smysly mají oslabené a organismus nemá dostatek sil k samostatnému obsloužení. Že si v takové situaci mohou přát smrt, není tak divné, totéž přání může vzniknout u mladších lidí, kteří jsou hodně nemocní a oslabení a zcela závislí na jiných lidech. Jak se z toho můžeme poučit? Proč přímo vyvolá nepotřebný organismus touhu po smrti? Proč všichni normálně mají obavy ze smrti? Smrt je přece zrovna tak přirozená jako narození. Je tak přirozená jako spánek v noci, proti kterému nikdo nic nemá. Je přímo radostí, když se může jít do postele spát, když jsme unaveni a nemáme žádnou úzkost před bezvědomím, které nazýváme „spánek“, poněvadž všichni počítají s jistotou, že se opět probudí, až se vyspí. S tím se naopak nepočítá, když se jedná o smrt. Kdyby se tak dělalo, nebyla by žádná zvláštní úzkost před smrtí. Ale smrt je něčím neznámým pro lidi, kteří nevědí, že ve skutečnosti nemohou vůbec zemřít.
Organismus je stvořenou věcí
Lidé slepě věřící na dogmatické křesťanství, mohou případně mít strach, že přijdou do „pekla“ neboli „zatracení“. Nevěřící mohou mít strach, že smrt je totéž jako úplné ukončení jejich existence, trvalý zánik. Smrt je tedy ve skutečnosti mystikou pro věřící i nevěřící. Všem lidem je naprosto jasné, že dříve nebo později vejde jejich fyzický organismus do procesu nazývaného smrt, a poněvadž mají náklonnost ztotožňovat se s organismem, který se jednou přece rozloží a bude neživý, věří, že je možno zemřít. Když někdo z našich drahých odejde, zmizí dotyčný pro naše fyzické smysly, zbývá jen mrtvé tělo, které můžeme vidět a hmatat. Dotyčný člověk totiž skutečně odešel ze svého fyzického těla, proto ho již nemůžeme vnímat. To „něco“ které odešlo, je zcela nepřístupné pro fyzické vnímání. Tak tomu bylo, i když jsme si mysleli, že jsme tohoto člověka přímo prožívali. Prožívali jsme účinky, které tato žijící bytost nějakou dobu vytvářela pomocí svého fyzického nástroje zde v tomto fyzickém světě. Bytost sama byla celou dobu, tak jak jsme všichni, nepřístupná pro fyzické vnímání a nyní přestala používat nástroj neboli fyzické tělo, kterým bylo možné po nějaký čas dotyčnou bytost prožívat přímo zde ve fyzickém světě. Dotyčná žijící bytost existuje dál jako něco zcela nepřístupného pro fyzické smysly, ale tato část nepřístupná pro fyzické vnímání je ve skutečnosti primární část této bytosti, není nic méně než samotnou žijící bytostí, která byla pánem nad fyzickým tělem, než zemřelo. Byla tou neviditelnou bytostí, která mluvila, viděla a slyšela pomocí jmenovaného organismu. Byla tou nevi-ditelnou bytostí, která řídila organismus, aby šel nebo stál, seděl nebo běžel. Byla tou neviditelnou bytostí, která svým organismem nám ukazovala přátelství, porozumění, možná i lásku, nebo naopak. Pomocí téhož organismu mohla tato neviditelná bytost tvořit a vyrábět ve fyzické materii svými schopnostmi a nadáním, jejichž účinky jsme mohli tímto způsobem prožívat. Ale že tento organismus sám o sobě byl také stvořenou věcí, nástrojem, nemůže být pro nikoho mystikou, poněvadž byl vybudován, neboli měl začátek jako každá jiná stvořená věc a byl podřízen stejným zákonům. Může se opotřebovat, špatně používat a zničit. Žádná stvořená věc nemůže trvat věčně, ať je sebe lépe ochraňována a chována. Stvořené je něčím, co vzniklo a opět dříve nebo později skončí. Po skončení organismu nemůže více jeho neviditelný nositel projevovat se normálním způsobem ve fyzickém světě. Pozůstalí na tomto světě možná věří, že dotyčný zanikl. Pravda je, že jen nemohou přijít s ním do styku svými fyzickými vibracemi a délkami vln, poněvadž fyzický nástroj dotyč-né bytosti se stal nepoužitelný.
Žijící bytost je duchovní bytostí.
Je vůbec u fyzické žijící bytosti, co by naznačovalo, že fyzický organismus není samotnou živou bytostí a že tuto žijící bytost představuje neviditelná skutečnost za tímto organismem? Ano, celé fyzické bytí žijící bytosti je samo o sobě odhalením tohoto neviditelného a skutečného za organismem. Co je ve fyzickém orga-nismu, co neukazuje na nositele, pro kterého je nástrojem? Jsou oči samostatné? Jsou orgány sluchu, čichu a chuti samostatné? Nebo jsou vnitřní orgány jako srdce, plíce, játra, ledviny atd. jen pro své účely? Nejsou všechny bez výjimky vestavěnými nutně spolupracujícími součástkami v nástroji nezbytném pro fyzické projevování žijících bytostí? Každý jednotlivý orgán, velký nebo malý, vyvolává činnost, která je spolupůsobící životní podmínkou pro fyzické prožívání. Ale když se celý organismus sestává výhradně z takových orgánů, jejichž spolupůsobení je podmínkou pro vnímání a projevování žijící bytosti, tak kde je zde samotná žijící bytost? Je v ledvinách nebo v srdci? Je v očích nebo v nose? Víme, že není. Tak je tedy v mozku? Nikoliv, mozek je také orgán, který musí být ve stálém spojení s ostatními orgány, aby se mohlo prožívání života uskutečňovat ve fyzickém plánu. Je nástrojem spolu s ostatními nástroji, které spolupracují na tom, aby učinily organismus dokonalou aparaturou, ale pro koho?
Je skutečným poznáním, že organismus je nástrojem vybudovaným spoustou kombinovaných nástrojů, ale žádný z těchto podřízených orgánů nemůže být nositelem téhož organismu. Původce používající organismus, není některá jednotlivá část tohoto viditelného organismu, ale přece je zde nějaké „něco“, které využívá spolupráci všech částí. Nějaké „něco“ které prožívá, zakouší a tvoří, nějaký původce za organismem, který se vyjadřuje a dává znát tímto organismem a prožívá projevy jiných žijících bytostí. Poněvadž toto „něco“ je neviditelné, tak není divné, že bylo nazváno „duchovní“. Všechny žijící bytosti jsou duchovní bytostí, ať se právě projevují svým fyzickým tělem, nebo neprojevují. Když takto představujeme duchovní bytost ve fyzickém organismu, tedy musíme jí zajisté pozorovat a prožívat.
Já, nadvědomí a podvědomí.
Zajisté víme všichni ze zkušenosti, že jsou určité věci, které jsme si zvykli prožívat, že jim postupně nepřikládáme vůbec pozornost. Platí to také o prožívání, že jsme duchovní bytostí. Ve skutečnosti pozorujeme ve vysokém stupni, že jsme duchovní bytostí, ale stalo se to takovou zvyklostí, že tuto stránku svého prožívání neklademe zřetel. Tato duchovní bytost v našem fyzickém organismu představuje naše skutečné Já a vyjadřujeme ji slovem „Já“.
Říkáme: „já jsem viděl, já jsem šel, já jsem řekl, já jsem byl rád, atd.“ Kdo to je „Já“? Nebyly to přece pouhé oči, které viděly, nebo nohy které šly. Nebyla to pouze ústa, která mluvila, a vůbec to nemohl být fyzický organismus, který byl rád, poněvadž je přece vybudován jen z podřízených orgánů, které jsou k tomu, aby učinily organismus dokonalým nástrojem nějakého projevujícího se a prožívajícího neviditelného „něco“. Naše „já“ musí být tímto „něco“. Oči nemohou určovat, co se má vidět, nohy nemohou určovat, kam mají jít a ústa neurčují, co se má říkat. Není to právě naše „já“, které toto vše určuje?. Není to také naše „já“, které cítí radosti a starosti? „Já je prvotním činitelem a organismus druhotným nástrojem, kterým se prožívá a projevuje. „Já“ může být spojeno s fyzickým organismem, ale může se také od něho osvobodit. A když tedy musí mít duchovní skladbu, může uskutečňovat proces připojení se k organismu a osvobození se od organismu. Tuto skladbu ve spojení s „já“ jsem ve svém hlavním díle „Kniha života“ označil jako „nadvědomí“ žijící bytosti. Tímto nadvědomím určuje „já“ skladbu svého podvědomí, které sestává z denního vědomí a nočního vědomí. Skladbou tohoto nadvědomí a podvědomí je žijící bytost schopná vytvářet svůj stav prožívání a pro-jevování a stále obnovovat svou schopnost prožívání tak, že v každou dobu žije ve svém věčném nesmrtelném bytí. Žijící bytost je takto kosmicky neboli absolutně rozuměno, duchovní a ne fyzickou bytostí. Je schopná vytvořit si fyzický organismus, ale ten je jen nástrojem, zatímco celá prvotní skladba bytosti je duchovní. Je vlastně chybné nazývat žijící bytost fyzickou bytostí, i když je vtělena ve fyzické materii.
Vytváření osudu
K duchovní skladbě bytosti patří tedy celý její mentální stav, její schopnost myšlení a život citový, její touhy, přání a vůle. Ze skladby nadvědomí „já“, ve kterém samo představuje pevný bod, vychází a vchází jeho denním vědomím celé jeho prožívání života. Odtud se vybavují síly, kterými jsou ovlivňovány jiné bytosti dotyčnou bytostí. A sem vcházejí síly, které jsou účinkem ze sil z okolí, které bytost vyvolala. Tyto účinky se stávají jejím osudem, jejími zážitky „zlého“ a „dobrého“. Když nyní začneme rozumět, že žijící bytost není totožná se svým fyzickým organismem, nýbrž naopak sestává z věčné duchovní skladby kolem svého „já“, tak můžeme také začít rozumět jejímu osudu. Bez této znalosti nebudou lidé moci pochopit, proč je tomu tak, že bytosti zde v každodenním životě mají tak vysoce odlišné osudy. Poněvadž neumírají spolu se svým fyzickým tělem, nýbrž žijí dále silou své duchovní neboli kosmické skladby a po uplynutí nějaké doby opět si vytvářejí fyzické tělo a takto opět se rodí ve fyzickém plánu. Je samozřejmé, že musí pokračovat toto nové fyzické bytí na vývojovém stupni, který dosáhli v posledním fyzickém životě. Účinky fyzických jednání, která vyvolali proti svým bližním v dřívějším životě, mají nyní příležitost zde v novém fyzickém životě prožívat. Tento řetěz příčin a účinků se vyvolává věčnou skladbou, kterou nazývám tělem věčnosti žijící bytosti.
„Tělo věčnosti žijící bytosti“
Osud a vytváření zkušeností.
Že prožívání života žijících bytostí je výhradně účinek z jejich vlastního způsobu bytí, není moc pozemským lidem známo. Kdyby tomu tak bylo, byl by jejich způsob myšlení a jednání zcela jiný než rozvíjejí válečné mentality, se kterou se setkáváme zde na Zemi mezi národy, státy a jednotlivými lidmi v každodenním životě. Nelze lidem vyčítat, že nedovedou lépe znát a jednat, ale život sám jim postupně znalost a soucit přinese, takže z této příčiny nebudou moci přenést přes své srdce, aby se chovali tak jako nyní. Různí lidé na celém světě si začínají již osvojovat mentalitu, ve které se přání o mír jak ve velkém tak v malém spojuje s rostoucí schopností na vytváření míru ve světě kolem sebe. Pro tyto lidi bude vědění o kosmických zákonech dalším podnětem k nadšené účasti na vytváření míru a lásky na světě, poněvadž budou moci rozumět, že pracují s dalekým výhledem a že každá jednotlivá věc jdoucí k prospěchu a radosti pro jejich okolí, má daleko větší význam než jak to zdánlivě může vypadat.
Člověk je pánem svého vlastního osudu.
Pochopení, že žijící bytost je nesmrtelná a že žije víc než jednou a vytváří svůj osud od života k životu, dává zcela nové vyhlídky pro denní bytí a tím pro pojem „osud“. Že příčina a účinek spolu souvisejí a že během dnů, týdnů, měsíců nebo let můžeme prožít účinky toho, k čemu jsme byli sami příčinou, je jasné pro většinu lidí. Čím více času uplyne, než se účinky dostaví za příčinami, tím těžší je často mít přehled o souvis-losti. Když řetěz příčin a účinků se táhne více životy neboli fyzickými vtěleními, tak není divné, že lidem není vůbec jasné, že může být souvislost a záměr v tom, co může vyhlížet nesmyslně a nespravedlivě. Ale kosmic-ky viděno, není nic náhodné a žádná bytost nemůže prožívat nic jiného, než k čemu byla nejvnitřnější příči-nou. Žádná bytost se nemůže vyhnout svému osudu, ať příjemnému nebo nepříjemnému. Dostává účinky svých jednání neboli svého způsobu bytí a tyto účinky odpovídají myšlenkám a jednáním, které jsou příčinou. Když bytost vyvolala špatná jednání, tak toto jednání vytvoří odpovídající nepříjemné účinky, tak jako dobrá jednání vyvolají ve svém konečném výsledku samozřejmě dobré účinky. Takto je žijící bytost naprostým pánem svého vlastního osudu.
V náboženství se lidé učili, že mají odpouštět svým bližním, ale to může být dosti těžké, když si pomyslíme, že tento bližní se chová naopak velmi nespravedlivě. Když naproti tomu rozumíme, že takové životní zážitky jsou výhradně účinkem našeho vlastního způsobu bytí v minulosti a že bližní je nástrojem, kterým k nám účinky přicházejí, je zde všechen možný důvod, abychom mu odpustili. Že je prozřetelností použit k tomuto vyvolání je samozřejmé, poněvadž může přenést přes své srdce to, co činí. Ale když také sám musí sklízet, co zaséval, tak se v budoucnu setká se silami, které sám vyvolal, a zkušenostmi z utrpení, které dostane tímto způsobem, vytvoří nutné zábrany v jeho mysli proti opětnému jednání takovým způsobem. Člověk často věří, že trpí nevinně, poněvadž ve svém nynějším vývojovém stupni si normálně nepamatuje, že žil dříve a nemůže rozumět, proč některé bytosti se rodí ve velmi nešťastném osudu od kolébky až po hrob, za-tímco jiné žijí ve štěstí a blahobytu bez všech velkých starostí a strastí. Ale je to jen v malém místním výhle-du, že to tak vypadá. Viděno z kosmického výhledu – není žádná bytost, která by se nevyvíjela a jednou nestala „ člověkem v obraze božím“, aniž by neprošla stejně velkými obtížemi a utrpením jako všechny jiné bytosti dosahující stejného vývojového stupně, to znamená celé lidstvo.
Nutnost reinkarnace.
Když se pozemský člověk dozví, že je duchovní bytostí, že duch je primární v jeho bytí, a že může existovat, aniž by byl vtělený do fyzického těla, tak zcela přirozeně postaví otázku: „Ale proč se mám vtělovat do fyzického těla, je to nutné, když to s sebou přináší tak mnoho těžkostí a utrpení? Nebylo by lépe, kdybychom mohli zůstat v duchovním stavu?“ Je to možná viděno v maličkém výhledu, kde se vše točí kolem toho, co je právě nejpříjemnější pro dotyčnou bytost. Příjemné je všeobecně to, na co je pohlíženo, že je také dobré. Když se člověk podívá zpět na svůj život, tak musí přiznat, chce-li být sám k sobě upřímný, že nebylo vše příjemné, co vyvinula jeho schopnost myšlení a soucitu, naopak. Je přece dobré, když člověk může myslet, ale schopnost myšlení se nejčastěji vyvinula přímo nepříjemnostmi, které musel překonat. Rovněž soucit k jiným se zakládá na tom, že člověk sám prošel těžkostmi, jinak by byl imunní pro utrpení jiných. Možno tedy říci, že nepříjemnosti i utrpení vyvinuly schopnost myšlení člověka, jeho schopnost soucitu a jsou tedy všeobecně viděno dobré, i když přechodně byly nepříjemně dobré. Zde máme příčinu nutnosti fyzického vtělení pro pozemské lidi. Musí se zde vtělit, aby se učili logicky myslet, a logicky myslet znamená, viděno kosmicky, mít přehled o příčinách a účincích a používat tento přehled k prospěchu a radosti pro okolí.
Ale proč nemohou pozemští lidé osvojit si a vyvíjet takové myšlení v duchovních světech? Poněvadž v těchto světech neexistuje odpor. Duchovní plány nejsou plány učebními nýbrž plány užívání. Zde mohou bytosti v daleko větším stupni užívat svou logickou schopnost tvoření, kterou si osvojily ve svém fyzickém bytí. V duchovním plánu materie okamžitě poslouchají vůli a myšlenky, zatímco bytosti, když jsou vtělené, musí přemáhat odpor hrubé fyzické materie, nemluvě o odporu jak psychického tak fyzického druhu, který potkávají od jiných vtělených bytostí. Toto dělá ve větším nebo menším stupni z fyzického bytí „ válečné pole“, neboli „svět nepříjemného dobra“. Kdyby toto „válečné pole“ neexistovalo, nemohl by se vůbec usku-tečňovat žádný vývoj.
Věčná kosmická skladba.
V duchovním plánu mají jednou lidé dosáhnout stavu „v obraze Božím podle jeho podobenství“. Učili jsme se o schopnosti Boha tvořit. Jak řekl tak se stalo, přikázal a tak se stalo. K tomuto způsobu tvoření se vyvíjejí pozemští lidé svými fyzickými inkarnacemi, ale nejprve se musí stát tak dokonalí, že mohou přemáhat odpor ve fyzickém světě ne válkou a bojem, nýbrž logikou a láskou. Až jednou nebude ve tvořícím rozví-jení a celém způsobu bytí pozemských lidí žádný nesoulad, žádné mentální krátké spojení, žádná neštěstí a utrpení, až bude vše, co vytvářejí stoprocentně k radosti a blahu pro žijící bytosti, pak se nebudou více potře-bovat vtělovat do fyzické materie. Pak nebude totiž více nutné mít nástroj pro sklízení svých chyb formou bolestí, protivenství, všech možných těžkostí a obtíží. Pak budou moci lidé existovat ve skutečné primární oblasti domova žijících bytostí, v duchovním světě s jeho mnoha různými svítícími a zářícími sférami, kde vše je v souladu se základním tónem vesmíru – láskou, která je primárním rozvíjením vědomí Boha.
Než dojde lidstvo tak daleko, bude trvat několik tisíciletí a jednotlivci musí přebudovat a odvrhnout různá fyzická těla, než dosáhnou takového stavu. Někteří ovšem ho dosáhnou dříve než jiní, poněvadž lidé stojí na různých vývojových stupních. Ale není ani jediný člověk, který by toho nedosáhl. Dříve než se toto vyčlenění a obnovení organismu může uskutečnit, musí žijící bytosti mít „něco“, silou kterého jsou schopni přežít svou fyzickou smrt a projevovat nové formy života. Již jsem jmenoval u žijících bytostí „já“ a jeho nadvědomí, které zahrnuje jeho element tvoření s jádry talentů, to je skladba, kterou se může „Já“ připojovat k formám pro prožívání života a tělům projevování. Tuto nejvnitřnější skladbu zde nemohu objasňovat, ale odkazuji na své hlavní dílo „Kniha života“, zde mohu jen uvést, že celá tato nejvnitřnější skladba „Já“ musí být viděna jako „ tělo věčnosti“. Tato skladba nemůže mít rozměry času a prostoru jako fyzická těla „Já“ poněvadž „Já“ bylo vždy a nikdy nevzniklo. Svými „těly věčnosti“, která vždy existovala a která nemohou zemřít, vysílá „Já“ své impulsy, které dávají materii do pohybu a přetvářejí pohyb na projevování a tvoření.
Bez těla věčnosti by nebylo ani prožívání ani tvoření.
Projevování a tvoření, které rozvíjí žijící bytost, je celý její způsob bytí přímo od bezprostředního tvoření až po nejmenší výraz starosti nebo radosti, odporu nebo dobré vůle. Toto vše je dáno do chodu silami nadvědomí „Já“, to znamená silami a druhy pohybů, jejichž absolutním původcem je „Já“. Ale proto, že žádný druh pohybu nemůže skončit na jiném místě než v těle věčnosti, ze kterého vyšel, bude toto ukončení na dráze pohybu tímto tělem věčnosti nevyhnutelně dříve nebo později prožíváno ve vědomí jako pohyb, který nazý-váme zážitek nebo zkušenost. Děje se tak těly podvědomí, pro pozemské lidi fyzickými a psychickými těly. Tato všechna jsou podrobnostmi v těle věčnosti, rozdělují a proměňují se, ale žijící bytost má vždy, i když je daleko ve vývojové spirále, těla podvědomí fyzického neb psychického charakteru, která jsou prozatímními nástroji pro vcházející a vycházející síly žijící bytosti v jejím těle věčnosti. Vcházející síly neboli pohyby budou se vyznačovat pro „Já“ jako příjemné nebo nepříjemné, podle toho jak ve své době při svém vyvolání proti okolí, neboli spolubytostem byly utvářeny jako příjemné nebo nepříjemné. Poněvadž veškerý pohyb je vyvolaná energie vědomí, zcela lhostejno zda je makrokosmická, středně kosmická nebo mikrokosmická, má tedy svůj původ v nějakém nadvědomí a pohybuje se v těle věčnosti žijící bytosti. Nejsou vůbec žádné ohyby neboli uvolňování energie, které nejsou vyvolány nějakým „Já“. Síly přírody jsou vyvolány žijícími makroby-tostmi a pohyby v látce neboli materii jsou vyvolány žijícími mikrobytostmi a je to jen vztah k nám, že jsou makro a mikrokosmické, všechny mají své vlastní středně kosmické zážitky a formy projevování, zrovna tak jako my. A my jsme jak makro tak i mikrobytostmi vyvolávajícími energie mající zároveň význam pro naše vlastní prožívání a vytváření osudu jako i pro makrokosmos a mikrokosmos. Poněvadž žijící bytostí mohou věčně vysílat a přijímat energii, jsou právě žijící. Tím se mohou dávat poznávat a prožívat okolí a sebe ve vztahu k okolí. Ale kdyby z nadvědomí od „Já“ vyvolaný pohyb projevu nebyl podřízen zásadě podmiňující, může končit svou dráhu jen v tom nadvědomí, ze kterého vyšel, tak by bylo zcela nemožné pro „Já“ cokoliv prožívat. Nebyli bychom vůbec schopni stát se pány svého osudu, kdyby vybavení projevů cizích bytostí mohlo vejít do našeho nadvědomí nezávisle na našem vlastním vybaveném pohybu projevu. Tento náš vlastní pohyb může skoro jako transportní pás brát nepříjemné útoky jiných bytostí proti nám sebou do našeho prožívání života. Kdyby tomu tak nebylo, nemohli bychom nikdy překonat zlé útoky jiných bytostí. Odpuštěním, odvyknutím si rozhněvání, nenávidění, pronásledování a pomlouvání jiných bytostí činíme svůj vlastní vrace-jící se osudový pohyb nepřístupný pro projevy takových vibrací. Žádný pohyb a tím zážitek nemůže vstoupit do našeho těla věčnosti neboli nadvědomí bez síly energie projevu stejného druhu, který jsme sami vyvolali. V opačném případě byla by žijící bytost jako vrhací míč pro všechny příhody. Nyní může být jen vrhacím míčem pro svou vlastní nevědomost, ale v tom se může vyhnout dělání zkušeností a tím osvojování si vědomí a přehledu o příčinách a účincích a tím se postupně bude moci osvobodit od reinkarnací a fyzické tíže materií a stát se „boží bytostí“.
Z dánského časopisu Kosmos
přeložil Josef V a š e k.
Upravil Břetislav Lukáš,
Copyright by
Martinus Institut,
Köbenhavn
… elektřinu také nevidím – neexistuje tedy?… ani nechápu, jak funguje třeba televize a nebo mobily – tak pak také neexistují, když to nevidím a nevím, že?
Přesně tak, taky jsem si tuto otázku už několikrát pokládal
Myslím,že zvířata takovou schopnost opravdu mají.Nemám zkušenost s kočkami,v mém žívotě jsou jen psi.Ale na mém pejskovi to vidím.Pracuji v hospůdce,ve staré baráku,který má určitě svoji historii.Myslím,že tu mám ducha,nebo něco,můj pes ho vidí.Nejen,že kouká do míst,kde nikdo není a nemůže být,ale chodí za tím i do místnosti,kde skladuji kartony atd.Myslím,že to není nic zlého a že si s pejskem hraje.Občas tu i přespíme,ale malej je v klidu.Asi nás to přijalo.Hodně se řídím chováním mého psa,protože vím,že vidí víc něž já.Hlavně jsme spolu už 10 let,tak poznám,co mi chce „říct“.Myslím,že by lidi měli dát víc na intuici zvířat.
Prosim, v jake to hospudce pracujete?