Byl na pokraji rozvodu a úplného rozbití vztahu, ale jednoduchá otázka vše změnila

Richard Evans pracuje pro časopisy New York Times a USA Today a je autorem více než 25 románů, které se staly světovými bestsellery. Tento plodný spisovatel trávil většinu svého času cestováním po celé zemi a vyprávěním o své práci, ale díky tomu se jeho vztah s manželkou zhoršil.

Richard dal nedávno na papír své myšlenky, aby se s námi podělil o své tajemství, jak zachránil své manželství. A to je něco, čemu bychom měli věnovat pozornost.

Přečtěte si jeho příběh:

Moje nejstarší dcera Jenna mi nedávno řekla: „Když jsem byla malá holčička, nejvíce jsem se bála toho, že se s maminkou rozvedeš. Pak, když mi bylo 12 let, jsem se rozhodla, že jsi bojoval natolik, že by bylo možná lepší, kdybys to udělal.“ Nakonec dodala s úsměvem: „Jsem ráda, že jsi přišel na to, jak to zachránit.“

Celá léta jsme spolu bojovali. Když se na to dívám zpětně, tak si nejsem jistý, co nás k sobě přitahovalo, naše osobnosti se vůbec nepodobaly. A čím déle jsme žili v manželství, tím extremističtější byly tyto rozdíly.

Narazení na „slávu a bohatství“ neusnadnilo naše manželství. Ve skutečnosti to zhoršilo naše problémy.

Napětí mezi námi bylo tak velké, že odjet na knižní turné bylo spíše osvobozením, ačkoliv se zdá, že jsme za to zaplatili, když jsem se vrátil. Naše boje se staly tak pravidelnými, že bylo dosti obtížné představit si mírový vztah.

Ocitli jsme se v defenzivě, vystavěli jsme si silné zdi kolem srdce. Byli jsme na pokraji rozvodu a mnohokrát jsme o tom i mluvili.

Byl jsme na knižním turné, když věci vyvrcholily. Právě jsme vedly další boj po telefonu a Keri mi nakonec zavěsila. Byl jsem sám a cítil se osaměle, frustrovaně a nahněvaně. Dosáhl jsem svého limitu.

To byla chvíle, kdy jsem se obrátil k Bohu. Nebo obrátil na Boha. Nevím, jestli by se to dalo nazvat modlitbou – možná spíše křičením na Boha, nikoliv modlitbou – ale na všechno, co jsem tehdy dělal, nikdy nezapomenu.

Stál jsem ve sprše hotelu Ritz-Carlton ve městě Buckhead, v Atlantě a řval na Boha, že manželství bylo špatné rozhodnutí a nikdy více bych to už neudělal.

Stejně jako jsem nenáviděl myšlenku na rozvod i bolest z toho zůstat spolu byla příliš velká. Byl jsem zmatený. Neuměl jsem pochopit, proč bylo manželství s Keri tak složité. Hluboko uvnitř jsem věděl, že Keri je hodná. I já jsem byl hodný člověk. Tak proč jsme spolu neuměli vycházet? Proč jsem si vzal někoho, kdo je tak odlišný? Proč by se nemohla změnit?

Nakonec jsem si zlomený sedl na zadek a rozplakal se. V hlubokém zoufalství mi přišla myšlenka. Nemůžeš ji změnit, Ricku. Můžeš změnit jen sám sebe. V tomto okamžiku jsem se začal modlit. Pokud ji nemůžeš změnit, Bože, pak změň mě. Modlil jsem se celou noc. Modlil jsem se i následující den cestou domů.

Modlil jsem se, když jsem vcházel do dveří a viděl mou chladnou manželku, která mě sotva registrovala. Tu noc, když jsme spolu leželi v posteli, vzdálení na míle od sebe, jsem dostal nápad. Věděl jsem, co musím udělat.

Následující ráno jsem se převalil na stranu směrem ke Keri a zeptal jsem se jí: „Jak ti můžu zlepšit den?“

Keri se na mě se zlostí podívala: „Co?“

„Jak ti můžu zlepšit den?“

„Nemůžeš,“ řekla, „proč se mě na to ptáš?“

„Protože to myslím vážně,“ řekl jsem, „chci jen vědět, co můžu udělat, abych udělal tvůj den lepším.“

Cynicky se na mě podívala.

„Chceš něco udělat? Jdi uklidit kuchyni.“

Následující den jsem se zeptal na stejnou otázku. „Co můžu udělat, abych udělal tvůj den lepším.“

Její oči se zúžily.

„Ukliď naši garáž.“

Zhluboka jsem se nadechl. Měl jsem nabitý den a věděl jsem, že i přesto budu muset vyhovět jejímu požadavku. Už jsem chtěl vybuchnout zlostí. Místo toho jsem řekl: „Dobře.“

Strávil jsem dvě hodiny uklízením garáže. Keri nevěděla, co si má myslet. Přišlo následující ráno.

„Co můžu udělat, abych udělal tvůj den lepším.“

„Nic,“ řekla, „nemůžeš udělat nic, prosím, přestaň se mě na to ptát.“

„Omlouvám se,“ řekl jsem, „ale nemůžu. Dal jsem si závazek. Co můžu udělat, abych udělal tvůj den lepším?“

„Proč to děláš?“

„Protože mi na tobě záleží,“ řekl jsem, „a na našem manželství taky.“

Druhý den ráno jsem se zeptal znovu. Další den znovu. A další. Během druhého týdne se stal zázrak.

Když jsem se Keri zeptal znovu, oči se jí zalily slzami. Pak se rozplakala. Když mohla mluvit, řekla mi: „Prosím, přestaň se mě na to ptát. Ty nejsi problém. To já. Je těžké se mnou žít. Nevím, proč si se mnou zůstal.“

Opatrně jsem jí zvedl bradu, dokud se mi nepodívala do očí.

„Je to kvůli tomu, že tě miluji,“ řekl jsem.

„Co můžu udělat, abych udělal tvůj den lepším?“

„Měl bych se tě na to ptát.“

„Měl bys,“ řekla, „ale ne teď. Právě teď potřebuji změnu. Musím vědět, jak moc mi na tobě záleží.“

Položila si hlavu na mou hruď.

„Je mi líto, že jsem se choval špatně, miluji tě,“ řekl jsem.

„I já tě miluji,“ řekla.

„Co můžu udělat, abych udělal tvůj den lepším?“

Sladce se na mě podívala. „Můžeme strávit nějaký čas spolu?“

Usmál jsem se. „To bych byl moc rád.“

Stejnou otázku jsem se jí ptal více než měsíc. A všechno se změnilo. Boj ustal. Pak se Keri začala ptát: „Co ode mě potřebuješ? Jak mohu být pro tebe lepší ženou?“

Zdi mezi námi se zbortily. Začali jsme spolu vést smysluplné rozhovory o tom, co bychom chtěli od života a jak bychom mohli být šťastnější. Ne, nevyřešili jsme všechny naše problémy.

Nemůžu ani tvrdit, že jsme spolu nikdy nebojovali. Ale povaha našich bojů se změnila. Nejenže byly stále vzácnější, ale také ztratily tu energii, kterou měly předtím. Kradly nám kyslík. Chyběl nám, když jsme si ubližovali.

Keri a já jsme manželé více než 30 let. Nejenže svou ženu miluji, ale mám ji i rád. Líbí se mi být s ní. Toužím po ní. Potřebuji ji. Mnohé rozdíly se staly silnými stránkami a na těch ostatních nezáleží.

Naučili jsme se, jak o sebe navzájem pečovat, a co je důležitější, získali jsme touhu to dělat.

Manželství je těžké. Ale i rodičovství, dobré zdraví, psaní knih a dělání čehokoliv jiného jsou důležité a užitečné v mém životě. Mít životního partnera je pozoruhodný dar.

Také jsem se naučil, že uzavření manželství nám pomáhá vyléčit ty nejméně milované součásti nás samých. A my všichni je máme.

Časem jsem si uvědomil, že naše zkušenost byla příkladem mnohem větší lekce o manželství. Ta otázka, kterou by si měl klást každý v manželském svazku, je: „Co můžu udělat, abych udělal tvůj den lepším?“ To je láska.

Romány (a napsal jsem jich několik) jsou o touze a žití šťastně až do smrti, ale žít šťastně až do smrti neplyne z touhy – přinejmenším ne z toho druhu touhy, který je zobrazen v tuctových románech.

Skutečná láska není touha po člověku, ale touha po vzájemném štěstí, někdy na úkor vlastního štěstí.

Skutečná láska není o tom změnit toho druhého na přesnou kopii jeho samého. Jedná se o rozšíření našich vlastních schopností tolerance a péče, o snahu přinést blaženost tomu druhému. Vše ostatní je jednoduše šaráda sebedůležitosti.

Netvrdím, že to, co se stalo Keri a mě, bude fungovat u každého. Dokonce netvrdím, že manželství by se měla za každou cenu udržet. Ale co se týče mě, jsem neuvěřitelně vděčný za nápad, který jsem tehdy dostal.

Jsem vděčný, že moje rodina je stále kompletní a že stále mám svou manželku, svou nejlepší přítelkyni v posteli vedle mě pokaždé, když se ráno probouzím. A jsem vděčný i za to, že i nyní, o desetiletí později, se jeden z nás stále převalí na stranu směrem k tomu druhému se slovy: „Co můžu udělat, abych udělal tvůj den lepším?“

Zdroj: inspiremore.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz