Porucha v matrixu: 5 zážitků, které naznačují, že realita není skutečná

Věděli jste, že existuje jakýsi druh mechanicko-fyzikálního jevu, který lidé nazývají „porucha“?

K poruše, trochu podobné déjà vu, předtuše či jasnozřivosti dochází v situaci, kdy člověk vnímá cosi, co porušuje zákony fyziky a reality.

Může například vidět tutéž osobu v davu procházející kolem naprosto stejným způsobem dvakrát po sobě, člověka, který vykládá na pás potraviny stejným způsobem dvakrát v ten jistý den, ale vůbec si nepamatuje, že tam už předtím byl, věci, které se dějí dvakrát či porušují zákony reality.

Myslete si, co chcete, ale pokud jsou tyto příběhy pravdivé, něco dokazují.

Na internetu jsem objevil několik příběhů lidí, dokonce celý podreddit (kategorie na známé stránce reddit.com) s názvem „Porucha v matrixu“.

Jak jsem se poprvé setkal s poruchou systému

Na tento pojem jsem narazil při zkoumání předtuch a ve snaze porozumět tomu, proč mají lidé ve svých životech snové výjevy (více ZDE), které se později skutečně splní. Uvědomil jsem si, že když mi bylo 11 let, zřejmě se to stalo i mě.

Jedno ráno jsem vycházel s rodinou z domu a viděl jsem otce, jak kráčí ke svému autu, otevírá dveře a nastupuje dovnitř.

Stál jsem u stromu před domem, ve vzdálenosti, ze které jsem mu nemohl vidět obličej, jasně jsem ho však viděl vycházet z domu a nastupovat do auta.

Pak jsem přišel k autu, udivený, proč nevychází a on tam nebyl. To mě opravdu vyděsilo.

O několik měsíců později jsem pak ve škole viděl, jak vedle mě na dlouhé chodbě prošla nějaká světlovlasá dívka se zeleným batohem.

Neprošla ani minuta a po chodbě vedle mě stejným způsobem prošla stejná dívka. Jsem si naprosto jistý, že jsem ji viděl projít kolem mě dvakrát.

Kladl jsem si otázku, jestli se ze mě nestává blázen, ale odpověď jsem našel až před několika dny, když jsem objevil tento fenomén „poruch“.

Můj příběh však není ani zdaleka tak zajímavý jako následující.

Příběh č. 1

Uživatelka Redditu blackcat105 ve svém příspěvku „Nejsem si jistá, co se mi dnes stalo v práci…“ píše:

Nejdříve řeknu, že ráda čtu Reddit. Patří k mému oblíbenému čtení. Sama jsem nikdy předtím poruchu ani nic podobného nezažila, nevím tedy, zda to, co se mi dnes stalo, vůbec něco bylo, nebo to jen nechápu.

Pracuji jako pokladní, abych si přivydělala na studium. Je to moc nudná práce (více ZDE). Obvykle však v našem obchodě pracuji u rychlé pokladny (do 7 položek).

Hodně pracuji i po nocích. Nedávno kolem sedmé večer to šlo dost pomalu a zákazníků jsem měla jen asi tak jednou za deset minut. K pásu přišel asi čtyřicetiletý muž s dvěma dětmi.

Vyložil na něj mraženou pizzu, zmrzlinu, pivo a pár dalších věcí do domácnosti. Zběžně jsme prohodili pár slov, kvůli alkoholu jsem zkontrolovala jeho průkaz totožnosti (v obchodě musíme ověřovat věk u všech) a on pak odešel.

Přešlo dalších asi pět minut, když jsem uviděla, že k mé pokladně znovu přichází stejný muž. Zeptala jsem se ho, jestli na něco zapomněl. Zatvářil se zmateně a řekl: „Jak to myslíte?“

Podívala jsem se na jeho nákup a bylo tam přesně stejné zboží jako předtím. Byly s ním tytéž dvě děti a sedělo i všechno ostatní. Já jsem tam jen zmateně stála a zeptala se, jestli jsme se nevideli již před chvílí.

Řekl, že ne. A tak jsem se jen pousmála a řekla, že to tedy musel být někdo, kdo vypadal přesně jako on. Vím ale, že to byl tentýž muž, co předtím. Dokonce jsem musela znovu ověřit jeho průkaz totožnosti.

Byl to tentýž muž! Bylo to šílené. Ženy vedle mě jsem se zeptala, jestli ho viděla dvakrát. Řekla mi, že si toho nevšimla, ale podle ní prošel přes mou pokladnu jen jednou.

Celá situace byla moc zvláštní. Co si o tom myslíte vy?

Příběh č. 2

Uživatelka Redditu vystupující pod jménem Smol-bean-dean ve svém postu „Porucha mého odrazu“ napsala toto:

Ta nejděsivější věc, která se mi stala, se udála loni. Ještě stále se občas bojím podívat do zrcadla (více ZDE). Dívala jsem se do zrcadla a dělala si mejkap. Podívala jsem se do zrcadla a můj odraz na mě mrkl.

Viděla jsem, jak můj odraz v zrcadle na mě mrkl. Nebylo to ve chvíli, kdy jsem mrkla já, mrkl chvíli po mě.

Příběh č. 3

Uživatel Redditu ogmarker v příspěvku s názvem „Toto se stalo včera a připadá mi vhodné zveřejnit to tady“ napsal:

Můj příspěvek jsem chtěl poslat už včera, ale když jsem přišel domů, usnul jsem a zapomněl na to.

Takže, včera v pět hodin ráno jsem vstal do práce. Z domu jsem vyrazil kolem půl šesté. Jak si umíte představit, ulice jsou v té době skoro prázdné. Byl jsem asi v polovině cesty do práce, když mi na semaforu naskočila červená.

Kousek přede mnou jel chlapík na mopedu. Zdálo se, že před semaforem zastaví, ale pak odbočil doprava.

A tak jsem na červené zůstal stát sám. Nikdo za mnou, ani vedle mě. Podívám se do zpětného zrcátka: alespoň šedesát metrů za mnou nikdo není. Naskočila zelená. Přidávám plyn a při přechodu křižovatkou letmo podívám do zpětného zrcátka. A co nevidím?

Na křižovatce odbočuje doprava ten chlápek na mopedu. Stejný výjev, jaký jsem viděl před 12 až 18 sekundami, se odehrává znovu. Bylo to šílené. Nemám na oknech tmavé fólie, takže vždy velmi dobře vidím lidi, kteří vedle mě zastavují.

Stále si nejsem jistý, co si mám o tom myslet. Když naskočila zelená, vedle mě ani za mnou nikdo nebyl.

Možná to nebyla „porucha“, ale napadlo mi, že lidem by se příběh (více ZDE) mohl líbit.

Příběh č. 4

Uživatelka Redditu iamaghost zase píše:

Děkuji vám, anonymní uživatelé Redditu… Nebudu chodit kolem horké kaše.

Minulou noc jsem se dvakrát probudila v rozličném čase. Pokaždé to bylo kvůli skutečně hlasitě znějícímu tónu. Bylo to jako pípání… podruhé jsem se probudila na pípání s jinými tóny, to se ale měnilo.

Tyto dva zvuky mě vzbudily (a právě zde vám asi připadám jako úplný blázen), neboť nepocházely z vnějšího zdroje… probudila jsem se a uvědomila si, že to vycházelo zevnitř mé hlavy.

Nic zvláštního, že? Připsala jsem to jen tomu, že jsem byla opravdu unavená. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Až dokud mě manžel nepozval na oběd, jak dělá každý den a neřekl: „Co je to za zvuk?!“

Já jsem nic neslyšela, podle něj to však znělo přesně jako jedna z těch obousměrných vysílaček, kterými se dá volat a přijímat hovory zároveň. Stalo se to jen jednou.

To mě přimělo si vzpomenout na předešlou noc a na to, že se jedná o přesně stejný zvuk, který jsem slyšela, ale vycházel zevnitř mé hlavy.

Vůbec netuším, co to bylo. S jistotou vím, že v hlavě nemám žádné kovové talíře. Co když to ale vycházelo z telefonu, který jsem měla položený na nočním stolku?

Když jsem dnes myla nádobí a uvažovala nad celou situaci, zamyšleně jsem se dívala z okna.

Kolem projížděla bílá dodávka. Jediný důvod, proč jsem si toho všimla, byl řidič, který vypadal, jako by se vrtal v nose… co mě dost pobavilo.

Uvěřili byste tomu, že asi o tři minuty později kolem projížděla stejná dodávka s řidičem, který dělal totéž?!

Příběh č. 5

Uživatelka Tea Orchid napsala:

Myslím si, že toto je vhodné místo pro napsání mého příběhu. Možná někdo zažil něco podobného.

Toto se událo loni v prosinci. Se svým snoubencem, miminkem a dalším čtyřletým dítětem jsme několik měsíců bydleli u mých rodičů, čekajíce, kdy nám dokončí byt a budeme se do něj moci nastěhovat. Byli jsme tam asi pět měsíců.

Pokoj, ve kterém jsme všichni čtyři bydleli, byl v přízemí, přímo pod koupelnou a pokojem mých rodičů. Oproti posteli, ve které jsme spávali, stála zabudovaná obývací stěna sahající od podlahy až po strop. Vyrobil ji můj otec.

Jednou ráno jsem se s námahou snažila probudit, protože jsem na obličeji cítila paprsky jasného zimního slunce (více ZDE). Trochu jsem pootevřela oči a jako obvykle jsem na protější straně místnosti rozmazaně spatřila obývací stěnu.

Náhle se celá stěna zvedla, prudce se posunula pár desítek centimetrů doleva a pak zpět. Bylo to tak náhlé, že si můj mozek okamžitě pomyslel: „To je směšné. Určitě ještě spím.“

Znovu jsem na chvíli zavřela oči a pak je rychle otevřela. Oproti mě stála stejná vysoká obývací stěna, která se znovu, rychle a neočekávaně naklonila doleva a pak znovu zpět, jako klávesa SHIFT na psacím stroji. Zcela samovolně.

Tehdy jsem si byla jistá, že nespím. V pokoji jsem byla jen já s miminkem, které se vůbec nevzbudilo. Zmateně jsem vyšla z místnosti s myšlenkami, že šlo o nějakou halucinaci.

Když jsem později s mámou seděla u kávy, máma se zahleděla ven oknem a tiše poznamenala: „Dnes ráno se mi třásla postel. Byla to moc zvláštní.“

Zaujalo mě to, tak jsem ji požádala, aby mi to vysvětlila.

Položila šálek a vyprávěla mi, jak se ráno probudila a uviděla okno zalité paprsky slunce. A právě když se probouzela, pocítila, jak se jí postel náhle pohnula doleva a pak zpět.

Vylekaná a zcela probuzená se posadila, ale už se to neopakovalo. Moc jsem se nezamýšlela nad svým zážitkem ani nad zážitkem moje mámy, dokud nepopsala způsob, jak se její postel zatřásla.

Vzpomněla ten konkrétní zdvihový pohyb, ke kterému došlo jen jednou a zcela náhle. Jako by postel někdo nadzvedl a potom rychle pustil. V místnosti nacházející se přesně nad obývací stěnou v mém pokoji. A obojí se to událo přibližně ve stejnou dobu.

Tehdy jsem jí pak vyprávěla vlastní příběh a ona na mě vyvalila oči. Shodli jsme se na tom, že to bylo neobvyklé a prostě jsme to nechali tak.

Od té doby jsem už nic podobného nezažila.

Závěr

Někteří lidé naznačují, že „poruchy“ jsou důkazem toho, že tato realita je jakousi počítačovou simulací, nebo že žijeme v jiné existenci a zde pouze sníme, zatímco přednostně existujeme tam.

U lidí, kteří toto zažijí, se zcela přirozeně objevuje několik teorií: jak se zdá, všechny jsou stejně dobré.

Myslete si o tom, co chcete, v každém případě jde o něco, co rozhodně vyvolává jisté otázky o povaze času a reality.

Zpracovala: Mocvědomí.cz