Přestaňte utíkat před svým temným JÁ a raději se mu snažte porozumět

Jeden z mých oblíbených citátů od Carla Junga zní: „Ještě nikdo se nestal osvíceným tím, že se zaměřoval jen na příjemné věci. Osvícenými se můžeme stát jen v případě, že do temnoty vneseme světlo svého vědomí.“

S tímto tvrzením se plně ztotožňuji. Za posledních 10 let jsem přečetl mnoho knih, vyslechl si nemálo přednášek a nasál enormní množství informací na téma „pozitivní myšlení“ nebo „duchovní způsob života“.

Všechno, co jsem se naučil, jsem aplikoval ve svém každodenním životě. Celý den jsem si pořád dokola omílal podobné mantry (více ZDE…) jako: „Mysli jen pozitivně“; „Všichni jsme láska a světlo“; „I tohle jednoho dne pomine“; „Odpoutej se od svého ega.“

Zapsal jsem desítky stránek v deníku, kde ne že prosím, ale přímo žádám Boha nebo Vesmír, aby mi pomohl stát se lepším člověkem a zbavit se stinných stránek.

V mysli jsem si dokola opakoval: „Bože, prosím tě, pomoz mi stát se laskavějším, soucitnějším a chápavějším člověkem.“

Dovolte mi nyní říct tohle – není samozřejmě nic špatného na tom, když se modlíme za takové věci. Ale nejednou mi napadla myšlenka, že to asi nebude náhoda, když ještě nejsem ztělesněním těchto vlastností, za které se tak zoufale modlím.

A kdo je vlastně ten divoký, dotěrný, neodbytný, sobecký muž, který se mě stále pokouší ovládat a manipulovat se mnou? Proč na sebe stále upozorňuje?

Říkám o svém „stinném“, respektive „egoistickém“ JÁ. Všichni ho máme a není možné se ho zbavit. Čím více se budeme pokoušet před ním utíkat, schovávat nebo popírat, tím více budeme vyostřovat svůj vnitřní konflikt (více ZDE…).

Pokud opravdu věříme tomu, že za všech okolností musíme být šťastní, naplněni láskou, zářit jako slunce a radovat se ze života, lžeme sami sebe a žijeme v nereálném světě.

Proč pozitivní afirmace nestačí

Všichni chceme radost, a nikoliv bolest. Jenže život tak zkrátka nefunguje. Nezapomínejte, že žijeme v dualistickém světě.

Duše a zkušenosti na nás budou navždy působit tak, abychom ve svém životě znovu nastolili rovnováhu. Proto pociťujeme značný neklid, když potkáme někoho, kdo nás nutí zamyslet se nad svými pohnutkami, ideály, přesvědčením či hodnotami.

V té situaci si obvykle říkáme: „Musím se chovat laskavě, musím mít s tímto člověkem soucit, musím zůstat klidný.“ Afirmace, afirmace, afirmace, jedna za druhou…

Jenže takto jdeme sami proti sobě a svým hodnotám. Jen proto, abychom vyhověli někomu jinému. Nejčastěji se stane to, že se nakonec podřídíme. Bojíme se, abychom neublížili druhým, a proto raději ublížíme sobě.

Podělím se s vámi o svůj vlastní příběh. V souvislosti s tzv. světlým/stinným JÁ jsem za poslední rok ve vztahu s mou přítelkyní prošel výraznými změnami. Náš vztah prožíval klasickou krizi (více ZDE…).

Jednoho dne, kdy nám bylo jasné, že to dál nejde, mi nekompromisně upřímná slova mé přítelkyně pomohla znovu se spojit se sebou samým. Umožnila mi vrátit se k sobě samému.

Účinek upřímnosti je přímo zázračný, protože ve stejné chvíli si přítelkyně jasněji uvědomila vlastní klamné představy o našem vztahu. V poslední době mi stále naznačovala, že jsem příliš uzavřený a myslím jen na sebe, a nikoliv na ni.

Ve svém nitru jsem ale celou dobu věděl, že umím být milující a starostlivý. Často jsme zažívali jednu hádku za druhou. Nyní víme, že věci, o kterých jsme se hádali, jsou obyčejné malichernosti, ale tehdy jsme jim připisovali mimořádný význam.

Možná ji rozhněval tón mého hlasu, mě zas podráždila její slova. Jednoho dne k nám pozvala společnou kamarádku. Ale nedala mi o tom předem vědět.

A jelikož příprava obědu zůstala na mých bedrech, neměl jsem čas promluvit si s návštěvou tak, jak bych si přál.

Moje přítelkyně přišla do kuchyně, políbila mě a řekla: „Ó drahoušku, ty vaříš oběd? Jak hezké, že si mohu od sporáku chvíli odpočinout. Ať nevařím stále jen já.“

Pokýval jsem hlavou a odpověděl: „Není to pravda. Jsme spolu už šest měsíců a vaříš jen občas.“

Tímto způsobem jsme se natahovali jako malé děti.

Důležitost upřímnosti a otevřenosti

A ano, můj hlas byl najednou syrovější – jasný důkaz mé podrážděnosti. Chtěl jsem jen, aby si se mnou promluvila upřímně, a nikoliv ironicky.

A jelikož přítelkyně v té chvíli viděla jen moji přehnanou reakci, samozřejmě neuměla pochopit, v čem je skutečný problém, proč jsem byl celou dobu tak uzavřený a zahleděný jen do sebe.

Společná kamarádka, která byla tehdy u nás, se snažila v tom nejlepším úmyslu zmírnit napjatou situaci. Ale bezvýsledně – po celý zbytek večera jsem byl uzavřený.

Pravdou je, že takové „chvilky uzavřenosti“ jsem měl za poslední dobu častěji. V podstatě se projevují jako úplná nečinnost.

Jsem necitlivý, stručný, chladný, sarkastický, a dokonce se chovám povýšeně a odměřeně. Dnes si uvědomuji, že náš vztah se v té době opravdu omezil na chytání za slovíčka.

A oba jsme z toho byli pořádně unavení. Uznávám, že je mimořádně náročné mluvit s někým, kdo se chová tak jako já tehdy. A celá situace se zkomplikovala ještě tím, že mě přítelkyně viděla jen přes svůj „filtr“.

Začal jsem o tom mluvit se svými přáteli a pokládat jim otázky: „Chovám se podle vás uzavřeně?“ K mému údivu většina odpověděla „ano“, ale zároveň všichni dodali: „…ale také jsi laskavý, starostlivý, je s tebou zábava… Ale ano, občas jsi uzavřený.“

Dnes už vím, že na moje „chvilky uzavřenosti“ jsem od přítelkyně nemohl čekat žádnou pozitivní reakci. A tak jsem pomalu začal propadat pocitu, že se mnou něco není v pořádku. A pořádně!

Ale muselo projít ještě několik měsíců, kdy jsem si musel kousat do jazyka, potlačovat své citové výbuchy, zapisovat si do deníku jen smutné poznámky a ronit moře slz, které pramenily z mé sebenenávisti (více ZDE…).

Nenáviděl jsem samého sebe za to, že jsem nebyl tím, koho by přítelkyně mohla milovat nebo chtít. Prošel jsem obdobím hluboké nejistoty.

Velké odměny se dočkají lidé, kteří mají odvahu vidět

Požádal jsem svého dobrého přítele a kolegu o pomoc. Důvěřuji mu a vážím si jeho názoru, protože dokáže jednat nestranně a neutrálně.

Díky němu jsem pochopil, že moje zdánlivě bezútěšná situace mi ve skutečnosti přinesla mnoho pozitiv.

Mezi ta největší patří neochvějná a zdravá sebeláska, upřímná touha zjistit, co je skutečnou příčinou mých problémů, a také příliv harmonie a porozumění ve vztahu.

Uzavřenost, sklon k manipulaci nebo majetnické chování jsou ty stránky mé osobnosti, které jsem si odmítal připustit.

A ty chvíle, kdy se u mě tyto vlastnosti projevovaly naplno, sloužily právě k tomu, aby pomohly i mé přítelkyni vystřízlivět ze svých zidealizovaných a mylných představ o mě, partnerovi, který je vždy a za všech okolností „milý“, „laskavý“ a „milující“.

Co by znamenalo, jak jsem již zmínil, chtít jen radost, ale bez bolesti.

To všechno je moc zajímavé, protože od té doby, co jsem o svých problémech mluvil s kamarádem, jsem si začal jasně uvědomovat, že všechno, co se nám v životě stane, slouží pouze nejvyššímu poslání a naplnění skutečných hodnot na tomto světě.

Tohle jsem si nepřečetl v žádné knize, neslyšel na žádné přednášce ani necituji někoho, „kdo ví o životě více než já“. Tato slova jsou výsledkem vlastních zkušeností, jejichž význam jsem pochopil až s odstupem času.

Naše stinné, egoistické JÁ (více ZDE…) vynakládá neuvěřitelné úsilí, aby upoutalo naši pozornost a osvobodilo nás od iluzí či mylných představ.

Je protiváhou, kompenzací za extrémní světlo, ke kterému se všichni horlivě přikláníme ve snaze o sebezlepšení.

Nicméně je potřebným prvkem, který je „zárukou“ skutečné životní rovnováhy, zárukou opravdového duchovního růstu.

Myslím si, že je ten správný čas, abychom všichni přehodnotili vše, o čem si myslíme, že jsme se v životě naučili. Všímejte si, s čím vaše srdce rezonuje, a naopak.

Se svým kamarádem jsem strávil mnoho času diskutováním o tom, jak je možné sjednotit a uvést do rovnováhy obě stránky osobnosti.

Ty z vás, kteří jsou uvědomělejší a mají schopnost sebereflexe, pravděpodobně umí rozpoznat situace, kdy se u nich projevuje „stinné JÁ“.

Je jisté, že není jednoduché mít tak dobře vyvinutou schopnost sebereflexe, ale je možné si ji vypěstovat – ta snaha určitě stojí za to.

Základní myšlenky

Hlavní myšlenky jsem zformuloval do několika bodů:

1. Pokuste se identifikovat chvíle a situace, kdy se zřetelně projevuje vaše stinné JÁ.

2. Popřemýšlejte nad tím, jestli z nich plyne nějaké ponaučení pro vás a ostatní?

3. Popřemýšlejte také nad tím, jestli nedošlo k situacím, kdy vaše „světlé JÁ“ nejenže nebylo k užitku, ale celou situaci ještě více zkomplikovalo.

4. Jakým způsobem se vaše stinné JÁ podílí na naplnění nejvyšších hodnot a životních záměrů?

5. Co by hrozilo, kdyby neexistovala naše stinná stránka osobnosti?

Závěr

V každém problému a také zdánlivě negativním osobnostním rysu se ukrývá zrnko moudrosti, zkušenosti a poznání.

A právě dnes můžeme jasně vidět, že potřebujeme podstatně více uvědomělých lidí, nebo dokonce „vysoce uvědomělých“. A to mnohem více než kdykoliv předtím.

Je nejvyšší čas, abychom byli upřímnější a směřovali k životní rovnováze!

Zpracovala: Mocvědomí.cz