My lidé jsme navzájem propojeni a tvoříme součást přírody. Naše planeta je živá bytost a všichni jsme buňkami jednoho organismu.
Následující příběh vám dá odpověď na to, odkud my všichni pocházíme a proč je důležité rozpomenout se, kým vlastně jsme.
Příběh moudrého starce
„Před dávnými časy byl náš svět hodně jiný než ten dnešní,“ začal moudrý stařec.
„Žilo zde méně lidí a byli mnohem více spojeni se zemí. Rozuměli řeči deště, plodin a Velkého stvořitele. Dokonce uměli hovořit ke hvězdám a nebeským lidem.
Byli si vědomi posvátnosti života, pocházejícího ze svazku Matky Země s Nebeským otcem. Za těch časů vládla rovnováha a lidé byli šťastní.“
Jak jsem poslouchal starcův mírumilovný hlas, jenž se odrážel o pískovcové stěny týčící se kolem nás, cítil jsem, jak ve mně vytryskává připomínka něčeho velmi starodávného.
Najednou však jeho hlas zesmutněl.
„Pak se cosi přihodilo,“ pokračoval. „Nikdo vlastně neví proč, ale lidé najednou začali zapomínat, kdo jsou.
A jejich zapomínání vedlo k tomu, že se začali cítit odděleni – odděleni od země, od ostatních, dokonce i od toho, kdo je stvořil.
Byli ztraceni a bloumali životem bez cíle a jakéhokoli spojení. Takto odloučeni se domnívali, že mohou přežít, jen když budou bojovat a bránit se před týmiž silami, jež jim daly život a s nimiž se naučili žít v souladu a důvěře.
Brzy veškerou energii vypotřebovali na obranu před okolním světem, místo aby se usmířili se světem v sobě.“
Mužův příběh na mě okamžitě zapůsobil. Když jsem jej poslouchal, měl jsem dojem, že popisuje lidi dnešních dnů.
Pomineme-li několik izolovaných kultur a vzdálených oblastí, v nichž ještě přežívají tradice, pak rozhodně platí, že naše civilizace je více orientována na svět kolem nás než uvnitř nás.
Každoročně utrácíme stamiliony korun, abychom se ochránili před nemocemi a pokusili se ovládnout přírodu (více ZDE…). Tímto konáním jsme se zřejmě vychýlili z rovnováhy s vlastním světem více než kdy předtím.
Starcovo vyprávění vzbudilo mou pozornost – jenže kam svým příběhem vlastně mířil?
„I když zapomněli, kdo jsou, někde v hloubi duše jim dar předků zůstal,“ pokračoval.
„V jejich nitru stále přežívaly vzpomínky. V noci se jim zdálo, že kdysi uměli uzdravit tělo, přivolat déšť, když bylo potřeba, a hovořit s předky.
Věděli, že jednou své místo ve světě přírody znovu najdou. Jak se snažili upomenout na to, kým byli, začali budovat vně svých těl věci, jež jim připomínaly, kým jsou uvnitř.
Čas plynul, a oni sestrojili léčící přístroje, vymysleli preparáty pro růst plodin a natáhli dráty, aby se mohli dorozumívat na dálku.
Čím více se vzdalovali vlastní vnitřní síle, tím více se jejich vnější život zaplňoval věcmi v naději, že je učiní šťastnými.“
Když jsem naslouchal jeho slovům, uvědomil jsem si podobnost mezi lidmi, o nichž vyprávěl, a dnešní civilizací již zcela zřetelně.
Naše společnost propadla pocitu, že nedokáže pomoci sama sobě ani učinit svět lepším. Jak bezmocní se dokážeme cítit při pohledu na své blízké, kteří se nám vzdalují v bolesti anebo v závislosti na drogách.
Domníváme se, že nemáme moc, abychom ulehčili utrpení, jež s sebou přinášejí ony strašné nemoci, které by neměly nikdy žádného živého tvora potkat.
Můžeme jen doufat v mír, díky němuž se budou moci naši blízcí bezpečně vrátit z bojiště domů. A jak se svět rozděluje do skupin podle náboženské víry, rodových linií a hranic, máme pocit, že tváří v tvář rostoucí jaderné hrozbě vůbec nic neznamenáme.
Zdá se, že čím více se vzdalujeme od našeho přirozeného spojení se zemí, s tělem, se sebou navzájem a s Bohem, tím prázdnějšími se stáváme.
Tuto prázdnotu se pak všemožně snažíme vyplnit „věcmi“.
Jestliže získáme pocit, že videohry, filmy, virtuální on-line vztahy a bezhlasová komunikace jsou životní nutností, a všechny tyto a podobné záležitosti se stanou náhražkou skutečného života a osobních kontaktů, může to být signál, že se společností není něco v pořádku.
Není pochyb, že díky elektronice a zábavním médiím nám může život připadat zajímavější. Zároveň by nám však tato skutečnost měla sloužit jako varovné připomenutí, že ztrácíme schopnost žít bohatý, zdravý a smysluplný život.
A pokud se navíc zaměříme na to, jak se vyhnout nemoci, a ne jak zdravě žít, jak se vyhnout válce, a ne jak spolupracovat v míru, a jak raději vymýšlet nové zbraně než žít ve světě, v němž se stal ozbrojený konflikt již minulostí, je jasné, že cesta, po níž kráčíme, není ničím jiným než snahou o pouhé přežití.
Takový způsob života však nikoho šťastným neučiní, nikdo se nestane skutečným „vítězem“. Jakmile poznáme, že takto žijeme, je nasnadě, že bychom se měli poohlédnout po jiné cestě.
„A jak tento příběh končí?“ zeptal jsem se starce. „Podařilo se těm lidem znovu nalézt sílu a rozpomenout se, kým jsou?“
Sluncem zastíněný muž přede mnou se mé otázce zeširoka usmál.
Chvilku byl zticha a pak zašeptal: „To nikdo neví, protože ten příběh ještě neskončil. Ti lidé, co se ztratili, jsou naši předci a my jsme ti, kdo píší jeho konec. Co si myslíš ty?“
Zdroj: Matrix – Božský zdroj, Gregg Braden, 2008, Zpracovala: Mocvědomí.cz
Napsat komentář