V polovině 70. let 20. století americká psycholožka Dorothy Tennovová přišla s novým termínem, který se začal používat jako označení pro intenzivní a hloupou zaslepenost.
To slovo je samozřejmě v anglickém jazyce a zní „limerance“. Slovo „limerance“ bychom mohli definovat jako „slepou a úplnou podřízenost návalu abnormální vášně, nekontrolovatelnou přitažlivost až posedlost“.
Ty však mohou vyústit až v šílenství, které má potenciál s námi pořádně zamávat, ačkoliv tento stav někdy nazýváme jako „pravá láska“.
Dr. Tennovová usoudila, že pojem „limerance“ a celá problematika „zaslepené lásky“ si zaslouží hlubší prozkoumání. Provedla proto výzkum prostřednictvím psychoanalytických rozhovorů s mnoha vášnivě zamilovanými osobami.
Tyto osoby na vlastní kůži zažívaly druh lásky, který bychom mohli nazvat jako „bolestivá láska“ a který byl zobrazen ve většině románů a filmů. V těchto románech a filmech je „bolestivá“ nebo také „zaslepená láska“ obyčejně oslavována jako vrchol života.
Dr. Dorothy Tennovová svá zjištění a závěry shrnula ve své knize, kde se věnuje problematice lásky, se vším dobrým i špatným, co nám může láska přinést.
Její kniha nese název „Love and Limerance: The Experience of Being in Love“ („Láska a zaslepenost: Zkušenost zamilovaných“).
Moderní kultuře západního světa se značně daří oslavovat právě tuto podobu lásky, která vychází z neovládatelného a silného vzrušení a neukojené touhy po opětování našich bouřlivých citů.
Hudba, filmy a televizní zábavné programy moderní společnosti vždy zobrazují lásku jako všemocnou a prudkou
Hlavní přísadou planoucí lásky je prudká vášeň. U této lásky se dvě osoby zoufale snaží být spolu za každou cenu. Když se jim to nakonec podaří, rychle je zaplaví pocit všepohlcující jednoty, který je vtáhne do vzájemného (zejména fyzického) splynutí.
V této chvíli se zdá, že dva zamilovaní zůstanou pod vlivem vášně navždy, a nabydeme pocitu, že právě toto je „pravá láska“.
Tato prudká vášeň a poblázněná žádostivost však vůbec nepocházejí z touhy poznat toho druhého nebo z úcty. Vášeň a žádostivost mají ve skutečnosti původ v našich představách, které poukazují na naši vnitřní potřebu cítit nejistotu a hlad.
Poukazují na naši potřebu čekat na lásku (více ZDE…) s chorobným, ochromujícím pocitem rozkoše a smyslné netrpělivosti.
Odráží se zde naše potřeba zažít bouřlivou a také nejistou lásku, při níž postupně upadneme do podřízenosti a závislosti na druhé osobě.
Děsí nás představa, že by se nám náš vyvolený nebo naše vyvolená měli vzdálit a ožíváme v naději na jejich návrat.
Co všechno zažíváme u zaslepené lásky?
1. Člověka, po kterém toužíme, si idealizujeme. Hned na začátku vztahu, nebo dokonce ještě před zahájením vztahu, tohoto člověka považujeme za dokonalého. Máme pocit, že se mu nikdo nevyrovná.
2. Nejsme schopni myslet na nic jiného než na našeho partnera či partnerku.
3. Pocit podřízenosti nebo nedostatečnosti, plachost a nemotorné chování, touha ve všem souhlasit se svým partnerem.
4. Panický strach z případného odmítnutí nebo opuštění, neopodstatněná žárlivost.
5. Pocit silné euforie, když se nám zdá, že objekt našeho zájmu k nám přechovává stejně silné city.
6. Snaha „číst mezi řádky“ a odhadnout pocity a myšlenky toho druhého, pocity úzkosti.
7. Zvrácená záliba v hádkách, neboť k hádkám často dochází právě po líbánkách.
8. Změna či zrušení termínů našich pracovních setkání a jiných povinností, jen abychom se přizpůsobili plánům osoby našeho zájmu a abychom nezmeškali žádnou příležitost strávit s ní čas.
9. Když se nacházíme v blízkosti osoby našeho zájmu, můžeme pociťovat zrychlený dech, chvění, rozpaky nebo bušení srdce.
Stav, ve kterém chorobně toužíme po dotyku a přítomnosti nějaké osoby, se velmi podobá touze malého dítěte po přítomnosti jeho mámy.
Pokud vztah dítěte a mámy nějakým způsobem utrpěl, dítě si toto trauma (více ZDE…) ponese do dospělosti a pravděpodobně se bude snažit, tentokrát se svým partnerem nebo partnerkou, navázat stejný typ vztahu, jaký mělo se svou mámou.
Bude se však snažit o jiný, šťastnější konec příběhu. V takovém vztahu se jedná o to, aby se nám nakonec podařilo získat oživující lásku a udržet si ji navždy.
Když jsme byli malé děti, mateřská láska byla ve skutečnosti něco, bez čeho bychom nepřežili
Ale i přesto, že jsme dospělí, silná a zoufalá touha po tomto druhu lásky nám zůstala. Díky tomu máme poněkud překroucenou představu o tom, že „pravá láska“ musí být poznamenána bezútěšnou, úzkostlivou starostí o zidealizovanou osobu našeho zájmu.
Pokud tomu tak není, pokud je láska, kterou cítíme, klidnější a necítíme „sladkou bolest“, považujeme ji za podvod. Není pro nás „pravou láskou“.
U lidí, kteří mají o sobě nízké mínění, nebo vyrůstali v emocionálně chladném prostředí, se často vyvine neukojitelný hlad po lásce a náklonnosti.
Tito lidé pak žijí v idealizované představě, že najdou svého „vyvoleného“ nebo „vyvolenou“, do sytosti se napijí z jejich lásky, zmažou hranice své vlastní identity a pozvou je do svého srdce, aby zaplnili prázdné místo, které zůstalo po neopětované lásce, aby vyléčili své zlomené srdce (více ZDE…), sebenenávist apod.
Hlavní myšlenkou je, že čím více částí naší osobnosti se na cestě životem ztratilo, skrylo, nebo jsme je potlačili či popřeli, tím více budeme netrpěliví a zoufalí a budeme usilovat o intenzivní splynutí s druhou osobou.
Budeme chtít stát se součástí života druhé osoby a aby se ona stala součástí toho našeho. Budeme chtít napravit vše, co v našem nitru zůstalo nedokončené, nedostatečné a co není dost dobré.
A očekáváme, že díky tomu se v našem životě najednou stane zázrak, namísto toho, abychom se k němu přibližovali postupně vlastním vědomým úsilím nebo namáhavou prací.
Lásku považujeme za příliš jednostrannou, nebo vůbec nevíme, jaká je.
Myslíme si, že s „pravou lásku“ se vždy musíme setkat proti naší vůli a musí námi pořádně zamávat. Myslíme si, že pravá láska nemůže být cit, který v našem srdci roste postupně, že láska nemůže být tak pomalá a předvídatelná, myslíme si, že o ní nemůžeme rozhodovat.
Paradoxem však je, že i kdyby se nám vášnivé zaslepené lásky dostalo vrchovatě, v její moci nebude vytvořit nebo obnovit to, co v našem nitru chybí, nebo o co jsme přišli.
Zaslepená láska nás nevyléčí. Pokud znovu chceme cítit, že jsme naživu, spalující vášeň a bezútěšný pláč nebudou pro nás právě ty nejlepší stavy. Jejich účinek se podobá analgetikům, která na chvíli utiší intenzivní bolest pramenící z naší oslabené sebeúcty.
Takový druh lásky nám způsobuje totéž co nasypání soli do otevřené rány – okamžitě se vrátí strach (více ZDE…) z odmítnutí a opuštění, který celý čas vyčkával na tuto příležitost, probudí se naše sebenenávist, která po celý čas spala v našem nitru. A kvůli tomu se sami sobě ještě více odcizíme.
Co dělat v případě, že zažíváme zaslepenou lásku
Pro ty, kteří trpí v důsledku silné vášnivé zaslepené lásky, naštěstí existuje pomoc.
A ta pomoc nespočívá v tom, že splynou v jedno s druhou duší, ani v tom, že se budou zoufale vyhýbat na první pohled nepohodlné představě BÝT SAMI SEBOU.
Na základě našich úvah, jakož i na základě závěrů Dr. Dorothy Tennevové, se domníváme, že na uzdravení zbídačené nebo neexistující sebeúcty přece jen existuje lék. Tím lékem je sebeobjevování.
Sebeobjevování je zdlouhavé, znepokojující, vyžaduje trpělivost a občas je i bolestivé. Ale rosteme jen díky rozpínání a rozpínání umí být někdy bolestivé.
A tak všichni, kteří zažíváme krátkodobé opojení z vášnivé zaslepené lásky (za které platíme poraněnou sebeúctou), bychom se měli připravit na tvrdou pravdu.
Neexistuje žádné mávnutí zázračnou hůlkou, které by za noc vyléčilo naši raněnou sebeúctu. Je možné, že ve chvíli, kdy se začneme, ať už náhle nebo postupně, odlučovat od domnělého zdroje lásky, pocítíme abstinenční příznaky.
Bude nás děsit představa, že bychom se měli od „zdroje lásky“ odloučit, protože se budeme bát bolesti (více ZDE…).
Když však věříme, že potřebujeme ještě více lásky, abychom se zbavili bolesti a obav z nedostatku lásky, očividně se jedná o začarovaný kruh.
V této situaci je návrat k zidealizovanému objektu lásky doprovázený mimořádně silným návalem úlevy a uspokojení. Tímto způsobem však jen znovu začneme upadat do mylného přesvědčení, že bez zidealizovaného objektu naší lásky bychom jednoduše nepřežili.
Jediná možnost, jak můžeme porozumět tomu, proč se to děje, je nahlédnout přímo do našeho nitra a zamyslet se nad tím:
1) proč nás přitahuje právě tato láska, která je nejistá, potupná, rušivá nebo znepokojující, a
2) jestli dovolíme, aby nás někdo opravdu miloval a aby mu na nás záleželo, nebo se budeme pořád honit za vzrušením z toho, že nás téměř někdo miloval a téměř mu na nás záleželo.
Zpracovala: Mocvědomí.cz
Napsat komentář