Tento muž právě změnil způsob, jak přemýšlíme o Bohu a vesmíru

Byl jsi na cestě domů, když jsi zemřel.

Jednalo se o autonehodu. Nic zvláštního, ale přesto fatálního. Opustil jsi ženu a dvě děti. Byla to bezbolestná smrt.

Zdravotnická záchranná služba se tě snažila ze všech sil zachránit, ale marně.

Tvé tělo bylo tak zničené, že bys ho určitě nechtěl vidět, věř mi.

A právě v tu chvíli jsme se potkali.

„Co… co se stalo?“ ptal ses. „Kde to jsem?“

„Zemřel jsi,“ řekl jsem přímo. Bez přehnaných emocí.

„Bylo tam… nákladní auto a dostalo smyk…“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Já… já jsem zemřel?“

„Ano. Ale nemusíš se kvůli tomu cítit špatně. Každý jednou zemře,“ řekl jsem.

Rozhlédl ses kolem sebe. Nebylo tam nic. Jen ty a já. „Co je to za místo?“ zeptal ses. „Je tohle posmrtný život?“

„Víceméně,“ řekl jsem.

„Jste Bůh?“ zeptal ses.

„Ano,“ odpověděl jsem, „jsem Bůh.“

„Moje děti… moje žena,“ řekl jsi.

„Co se s nimi stalo?“

„Budou v pořádku?“

„To je to, co chceš vědět?“ zeptal jsem se. „Právě jsi zemřel a zajímáš se hlavně o svou rodinu. To je od tebe moc laskavé.“

Podíval ses na mě s údivem. Pro tebe jsem nevypadal jako Bůh. Vypadal jsem spíše jako obyčejný muž. Nebo možná žena. Nějaká nedefinovatelná autoritativní postava. Spíše učitel na gymnáziu než všemohoucí.

„Neboj se,“ řekl jsem. „Tvá rodina bude v pořádku. Tvoje děti si tě budou pamatovat jako dokonalého v každém ohledu. Neměly čas na to, aby vyrostly a opovrhovaly tebou. Tvá žena bude plakat na veřejnosti, ale bude to jenom předstírat. Abychom byli upřímní, vaše manželství se rozpadalo. Pokud je to pro tebe nějaká útěcha, bude se cítit velmi provinile, že se jí vlastně ulevilo.“

„Aha,“ řekl jsi. „Takže, co se stane teď? Jdu do nebe, nebo do pekla, nebo něco takového?“

„Ani jedno,“ odpověděl jsem, „budeš reinkarnován.“

„Aha,“ řekl jsi, „takže hinduisté měli pravdu.“

„Všechna náboženství mají svým způsobem pravdu,“ namítl jsem, „kráčej se mnou.“

Společně jsme procházeli prázdnotou. „Kam jdeme?“

„Nikam konkrétně,“ řekl jsem, „je příjemné se procházet, zatímco se bavíme.“

„No a jaký to má smysl?“ ptal ses. „Když se opět narodím, budu jen nepopsaný list, že ano? Dítě. Takže na všech mých zkušenostech a na všem, co jsem udělal v tomto životě, nebude vůbec záležet.“

„Tak to není,“ řekl jsem. „Máš v sobě všechny znalosti a zkušenosti z minulých životů. Jen si to nepamatuješ.“

Zastavil jsem se a vzal tě na ruce.

„Tvá duše je mnohem úžasnější, krásnější a větší, než si umíš představit. Lidská mysl může obsahovat pouze nepatrný zlomek toho, kým jsi. Je to, jako bys držel prst ve sklenici vody, abys zjistil, jestli je teplá nebo studená. Vložíš do nádoby malou část sebe sama, a když prst zase vytáhneš, obsahuje všechny zkušenosti, které jsi měl.“

„Byl jsi člověkem pouze 48 let, a tak jsi ještě nedosáhl zbytku svého nesmírného uvědomění. Pokud bychom tu byli dost dlouho, mohl by sis vzpomenout na všechno. To ale nemá smysl dělat před každým novým životem.“

„Kolikrát jsem byl tedy reinkarnován?“

„Ach, mockrát. V mnoha různých životech,“ řekl jsem. „Tentokrát budeš čínskou rolnickou dívkou v roce 540 n. l.“

„Počkejte, co?“ koktal jsi. „Vy mě posíláte zpátky v čase?“

„Technicky vzato ano. Čas, jak ho znáš, existuje jen ve tvém vesmíru. Tam, odkud pocházím já, jsou okolnosti jiné.“

„Odkud pocházíte?“ zeptal ses.

„Och, jistě,“ vysvětloval jsem. „Já odněkud pocházím. A jsou tu i další jako já. Vím, že budeš chtít vědět, jaké to tam je, ale upřímně, nerozuměl bys tomu.“

„Aha,“ řekl jsi trochu zklamaně. „Ale počkat. Pokud se umím reinkarnovat na různá místa a zpátky v čase, mohl bych se v určitém okamžiku setkat sám se sebou.“

„Jistě, to se stává celou dobu. A jelikož máš plné ruce práce s oběma těmi životy, ani si nevšimneš, že se to děje.“

„Jaký to má tedy všechno smysl?“

„Vážně?“ zeptal jsem se. „Vážně? Ptáš se mě na smysl života? Není to trochu stereotypní?“

„Je to rozumná otázka,“ trval jsi na svém.

Podíval jsem se ti do očí. „Smysl života a důvod, proč jsem vytvořil celý tento vesmír, je, abyste dozráli.“

„Myslíte tím lidstvo? Chcete od nás, abychom dozráli?“

„Nejen lidstvo. Celý vesmír jsem vytvořil pro tebe. S každým novým životem rosteš, dospíváš a nabýváš stále většího intelektu.“

„Jen pro mě? A co ostatní?“

„Není tu nikdo jiný,“ řekl jsem, „v tomto vesmíru jsi jen ty a já.“

Díval ses na mě prázdným pohledem. „Ale všichni lidé jsou na Zemi…“

„Všichni. Tvoje různé inkarnace.“

„Počkejte. Já jsem všichni!?“

„Konečně to chápeš,“ řekl jsem a slavnostně tě poplácal po zádech.

„Jsem každý člověk, který kdy žil?“

„A který bude kdy žít, ano.“

„Já jsem Abraham Lincoln?“

„A také jsi John Wilkes Booth,“ dodal jsem.

„Jsem Hitler?“ ptal ses zděšeně.

„A jsi miliony těch lidí, které jsi zabil.“

„Jsem Ježíš?“

„A jsi každý, kdo ho následoval.“

Zmlkl jsi.

„Pokaždé, když jsi někoho obětoval,“ řekl jsem, „obětoval jsi sebe sama. Každý čin laskavosti, který jsi udělal, jsi udělal pro sebe. Každý šťastný a smutný okamžik, který jsi prožil s nějakým člověkem, pro tebe byl anebo bude zkušeností.“

Dlouho jsi o tom přemýšlel.

„Proč?“ zeptal ses, „proč to všechno?“

„Protože jednou budeš jako já. Protože jsi tím, kým jsi. Jsi jedním z mého druhu. Jsi moje dítě.“

„Wau,“ řekl jsi nevěřícně, „to znamená, že jsem Bůh?“

„Ne. Ještě ne. Jsi plod. Stále rosteš. Až prožiješ každý lidský život, vyrosteš natolik, že se narodíš.“

„Takže celý vesmír,“ řekl jsi, „je jen…“

„Vajíčko,“ odpověděl jsem, „nyní nastal čas na to, aby ses přesunul do dalšího života.“

Zdroj: makingadifferencetoday369.blogspot.sk, Zpracovala: Mocvědomí.cz