Tento muž právě změnil způsob, jak přemýšlíme o Bohu a vesmíru

Byl jsi na cestě domů, když jsi zemřel.

Byla to autonehoda. Nic zvláštního, ale  přesto fatálního. Opustil jsi ženu a dvě děti. Byla to bezbolestná smrt.

Rychlá zdravotní péče se snažila ze všech sil, aby tě zachránila, ale marně.

Tvé tělo bylo tak zničené, že by jsi ho určitě nechtěl vidět, věř mi.

A to byl moment, kdy jsi mě poznal.

„Co… co se stalo?“ ptal ses. „Kde to jsem?“

„Zemřel jsi,“ řekl jsem přímo. Bez přehnaných emocí.

„Bylo tam… nákladní auto a dostalo smyk…“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Já… já jsem zemřel?“

„Ano. Ale neciť se kvůli tomu špatně. Každý jednou zemře,“ řekl jsem.

Rozhlédl ses kolem sebe. Nebylo tam nic. Jen ty a já. „Co je to za místo?“ zeptal ses. „Je tohle posmrtný život?“

„Víceméně,“ řekl jsem.

„Jste Bůh?“ zeptal ses.

„Ano,“ odpověděl jsem, „jsem Bůh.“

„Moje děti… moje žena,“ řekl jsi.

„Co se s nimi stalo?“

„Budou v pořádku?“

„To je to, co chceš vědět?“ zeptal jsem se. „Právě jsi zemřel a zajímáš se hlavně o svou rodinu. To je od tebe moc hodné.“

Podíval ses na mě s údivem. Pro tebe jsem nevypadal jako Bůh. Vypadal jsem spíše jako obyčejný muž. Nebo možná žena. Nějaká nedefinovatelná autoritativní postava. Spíše učitel na gymnáziu než všemohoucí.

„Neboj se,“ řekl jsem. „Tvá rodina bude v pořádku. Tvoje děti si tě budou pamatovat jako dokonalého v každém ohledu. Neměly čas na to, aby vyrostly a opovrhovaly tebou. Tvá žena bude plakat na veřejnosti, ale bude to jenom předstírat. Abychom byli spravedliví, vaše manželství se rozpadalo. Pokud je to pro tebe úleva, bude se cítit velmi provinile, aby se jí ulevilo.“

„Aha,“ řekl jsi. „Takže, co se stane teď? Jdu do nebe nebo do pekla, nebo něco takového?“

„Ani jedno,“ řekl jsem, „budeš reinkarnován.“

„Aha,“ řekl jsi, „takže hinduisté měli pravdu.“

„Všechna náboženství mají pravdu svým způsobem,“ řekl jsem, „kráčej se mnou.“

Šli jsme společně, jak jsme procházeli prázdnotou. „Kam jdeme?“

„Nikde konkrétně,“ řekl jsem, „je příjemné se procházet, zatímco se bavíme.“

„Tak, co má pak smysl?“ ptal ses. „Když se opět narodím, budu jen nepopsaný dopis, že ano? Dítě. Takže na všech mých zkušenostech a na všem, co jsem udělal v tomto životě, nebude vůbec záležet.“

„Není to tak,“ řekl jsem. „Máš v sobě všechny znalosti a zkušenosti všech tvých minulých životů. Jen jsi to nepamatuješ.“

Zastavil jsem se a vzal tě na ruce.

„Tvá duše je nádherná, krásná a obrovská mnohem více, než jsi umíš představit. Lidská mysl může obsahovat pouze nepatrný zlomek toho, kým jsi. Je to, jako by jsi držel prst ve sklenici vody, aby jsi zjistil, jestli je voda teplá nebo studená. Vložíš malou část sebe sama do nádoby a když ji přineseš zpět, získal jsi všechny zkušenosti, které jsi měl.“

„Byl jsi člověkem posledních 48 let, a tak jsi ještě nedosáhl zbytku svého nesmírného uvědomění. Pokud bychom tu byli dost dlouho, mohl by sis vzpomenout na všechno. Ale nemá smysl to dělat.“

„Kolikrát jsem byl tedy reinkarnován?“

„Ach, hodně. Mnohokrát. V mnoha různých životech,“ řekl jsem. „Tentokrát budeš čínskou rolnickou dívkou v roce 540 n. l.“

„Počkejte, co?“ koktal jsi. „Vy mě posíláte zpátky v čase?“

„Technicky ano. Čas, jak ho znáš, existuje jen ve tvém vesmíru. Okolnosti jsou jiné tam, odkud pocházím já.“

„Odkud pocházíte?“ zeptal ses.

„Och, jistě,“ vysvětloval jsem. „Já odněkud pocházím. A jsou tu i další jako já. Vím, že budeš chtít vědět, jaké to tam je, ale upřímně, nerozuměl by jsi tomu.“

„Aha,“ řekl jsi trochu zklamaně. „Ale počkat. Pokud se umím reinkarnovat na různá místa a zpátky v čase, mohl bych se setkat sám se sebou v určitém okamžiku.“

„Jistě, to se stává celou dobu. A s oběma životy si jen uvědomíš svůj vlastní život, o čem nemusíš ani vědět, že se to děje.“

„Tak, jaký je smysl toho všeho?“

„Vážně?“ zeptal jsem se. „Vážně? Ptáš se mě na smysl života? Není to trochu stereotypní?“

„To je rozumná otázka,“ trval jsi na svém.

Podíval jsem se ti do očí. „Smysl života je důvod, pro který jsem vytvořil celý tento vesmír, abyste dozráli.“

„Myslíte tím lidstvo? Chcete od nás, abychom dozráli?“

„Nejen lidstvo. Celý vesmír jsem vytvořil pro tebe. S každým novým životem rosteš, dospíváš a nabýváš stále většího intelektu.“

„Jen pro mě? A co ostatní?“

„Není tu nikdo jiný,“ řekl jsem, „v tomto vesmíru jsi jen ty a já.“

Díval ses na mě prázdným pohledem. „Ale všichni lidé jsou na zemi…“

„Všichni. Různé inkarnace tebe.“

„Počkejte. Já jsem každý!?“

„Teď jsi mě dostal,“ řekl jsem s blahopřejným poplácáním po zádech.

„Jsem každý člověk, který kdy žil?“

„Nebo kdo bude někdy žít, ano.“

„Já jsem Abraham Lincoln?“

„A také jsi John Wilkes Booth,“ dodal jsem.

„Jsem Hitler?“ ptal ses zděšeně.

„A jsi miliony těch lidí, které jsi zabil.“

„Jsem Ježíš?“

„A jsi každým, kdo ho následoval.“

Zmlkl jsi.

„Pokaždé, když jsi někoho obětoval,“ řekl jsem, „obětoval jsi sebe sama. Každý čin laskavosti, který jsi udělal, jsi udělal pro sebe. Každý šťastný a smutný okamžik, který jsi prožil s nějakým člověkem, byl nebo bude pro tebe zkušeností.“

Dlouho jsi o tom přemýšlel.

„Proč?“ zeptal ses, „proč to všechno?“

„Protože jednou budeš jako já. Protože jsi tím, kým jsi. Jsi jedním z mého druhu. Jsi moje dítě.“

„Wau,“ řekl jsi nevěřícně, „to znamená, že jsem Bůh?“

„Ne. Ještě ne. Jsi plod. Stále rosteš. Poté, co přežiješ každý lidský život, narosteš natolik, že se narodíš.“

„Takže celý vesmír,“ řekl jsi, „je jen…“

„Vajíčko,“ odpověděl jsem, „nyní nastal čas na to, aby jsi prošel do svého příštího života.“

Zdroj: makingadifferencetoday369.blogspot.sk