Trhlina v matrixu – pět psychologických jevů, které nám dávají tušit, že realita není tak docela skutečná

Slyšeli jste už o tom, že v naší psychice existuje něco, co se trochu neurčitě označuje jako „trhlina“?

Jedná se o psychologický jev, který se podobá déjà vu, předtuše nebo jakémusi (před)poznání. Tato „trhlina“ se vyznačuje tím, že vnímáme něco, co odporuje zákonům fyziky a materiální skutečnosti.

Můžeme třeba v davu spatřit člověka, který jím prošel dvakrát po sobě úplně stejným způsobem – po stejné trase, stejným tempem a se stejnými pohyby.

Nebo můžeme stejný den spatřit v obchodě někoho, kdo si prohlíží nebo zkouší totéž zboží stejným způsobem, i kdyby všechno nasvědčovalo tomu, že je v obchodě poprvé.

Tuto „trhlinu“ bychom zjednodušeně mohli charakterizovat jako jev, který se stane stejným způsobem dvakrát nebo vícekrát za sebou, anebo jev, který odporuje známým fyzikálním zákonům (více ZDE…).

Můžeme si o tom myslet cokoliv. V tomto článku však zveřejníme několik krátkých příběhů, které, pokud jsou pravdivé, i něco dokazují.

Vypráví je osoby, které byly ochotné podělit se s námi o svou vlastní zkušenost s „trhlinou v matrixu“.

Celá problematika mě zaujala natolik, že jsem prostudoval všechny dostupné materiály o tzv. prekognici nebo „(před)poznání“.

Při své snaze porozumět mechanismu, díky kterému jednotlivci zažijí nebo uvidí události, které se později stanou přesně tak, jak tušili, jsem se seznámil s myšlenkou „trhliny v matrixu“ a uvědomil si, že něco podobného jsem zažil i já ještě jako malé dítě.

Jednoho dne, když mi bylo 11 let, jsem s rodiči vyrazil na výlet. Jak jsem vycházel z našeho domu, viděl jsem tátu kráčet ke svému autu, otevírat dveře a nastupovat do něj.

Stál jsem u stromu v přední části zahrady ve vzdálenosti, ze které jsem už neuměl rozpoznat tvář svého táty v autě, ale s naprostou jistotou mohu říct, že jsem ho jasně viděl vyjít z domu a nastoupit do auta.

Divil jsem se, proč ještě nenastartoval a neodjel, a tak jsem popošel blíže k autu. Velmi mě vyděsilo, když jsem zjistil, že v něm není.

O několik měsíců později jsem zažil něco jiného. Byl jsem ve škole. Když jsem kráčel dlouhou chodbou, uviděl jsem neznámou holku s blonďatými vlasy a zelenou školní taškou, jak proti mně kráčí.

Minuli jsme se a každý pokračoval svou cestou. Asi po minutě, jak jsem kráčel chodbou dále, proti mně kráčela stejná holka, přesně stejným způsobem a znovu jsme kolem sebe prošli.

Přísahám, že jsem ji viděl dvakrát – jak jsem ji zahlédl na opačné straně chodby, jak proti mně kráčela a jak jsme prošli vedle sebe. Po této příhodě jsem nějakou dobu přemýšlel, zda jsem se náhodou nezbláznil.

Odpověď jsem donedávna neznal, až potom, co jsem se doslechl o zajímavém psychologickém jevu, který se nazývá „trhlina“.

Moje dva příběhy však ani zdaleka nejsou tak zajímavé jako ty, o kterých si povíme dále v článku.

Na americké webové stránce Reddit její uživatelé vytvořili podskupinu, v níž se věnují výhradně tématu „trhliny v matrixu“. Najdeme zde mnoho neobyčejných příběhů.

Například uživatel blackcat104 zveřejnil svou osobní zkušenost s „trhlinou“ v příběhu, který pojmenoval „Nejsem si zcela jistý, co jsem dnes v práci zažil…“:

„Na začátku musím říct, že s velkým zájmem čtu všechny příspěvky na toto téma, které se na stránce Reddit objeví. Tzv. „trhliny v matrixu“ jsou jedním z mých nejoblíbenějších témat.

Nikdy předtím jsem se s něčím podobným nesetkal, a proto si nejsem jistý, zda to, co jsem dnes v práci zažil, se dá považovat za tento jev, nebo si to jen namlouvám.

Studuji na univerzitě a přivydělávám si jako prodavač v obchodě. Je to velmi nudná práce. A většinu času jsem na expresní pokladně – to je taková, při které mohou zákazníci zaplatit za nejvíce sedm kusů zboží.

Také pracuji na noční změny. Jednoho dne ráno, přibližně v 7:00 hodin, jsem měl trochu méně práce, což znamená, že ke mně přicházel zákazník zhruba každých deset minut.

Muž, pravděpodobně čtyřicátník s dvěma dětmi, se zastavil u pokladního pásu a vyložil na něj mraženou pizzu, zmrzlinu, pivo a několik dalších drobností do domácnosti.

Podobně jako s každým zákazníkem i s ním jsem prohodil pár slov, zkontroloval jeho občanský průkaz (podle vnitřních předpisů v naší prodejně musíme kontrolovat občanský průkaz každému zákazníkovi), on pak zaplatil a odešel.

Možná o pět nebo deset minut později vidím – stejný muž přichází k mé pokladně. Zeptal jsem se ho, zda něco zapomněl.

Zatvářil se překvapeně a odpověděl: „Nerozumím, na co se mě ptáte.“ Podíval jsem se, co vyložil na pokladní pás, a bylo to přesně totéž zboží než předtím. Byly s ním tytéž dvě děti – vše vypadalo navlas stejně.

Stál jsem tam naprosto zmatený a jen jsem se zeptal, zda tady nebyl před malou chvílí. Odpověděl, že ne. Byl jsem poněkud nesvůj a jen jsem se rozpačitě zasmál a poznamenal, že jsem si ho musel splést s někým jiným, kdo vypadal přesně jako on.

Jsem si však jistý, že to byl tentýž muž – znovu jsem zkontroloval jeho občanský průkaz a všechno ostatní bylo stejné. Bylo to naprosto šílené.

Pro jistotu jsem se zeptal své kolegyně ve vedlejší pokladně, zda také viděla toho muže dvakrát. Řekla mi, že si velmi nevšímala toho, jací lidé prošli mou pokladnou, a má pocit, že toho muže viděla pouze jednou. Celá ta situace byla nanejvýš zvláštní.

Co si o tom myslíte?

Další neobyčejný příběh, který jsme našli na portálu Reddit je od uživatelky smol-bean-dean a nese název „Trhlina v mém odrazu v zrcadle“:

„Minulý rok jsem zažila nejstrašidelnější zážitek svého života. Od té doby mám panickou hrůzu podívat se do zrcadla. Jak jsem se líčila, podívala jsem se do zrcadla a mrkla jsem.

Můj odraz mrkl na mně hned potom, co jsem mrkla já… Prostě jsem viděla, jak můj odraz mrkl na mně, nikoliv souběžně se mnou.“

Uživatel portálu Reddit jménem ogmarker se také podělil o svůj příběh, který nazval „Tak tohle se mi stalo včera a zdálo se mi vhodné, abych o tom napsal.“:

„Chtěl jsem to poslat už včera, ale potom, co jsem se vrátil domů, jsem na to zapomněl, a pak jsem usnul.

Včera jsem vstával v 5:00 hodin ráno a chystal se do práce. Z domu jsem vyšel přibližně v 5:30 hodin. Jak si možná umíte představit, v tak brzkou ranní hodinu jsou silnice téměř prázdné.

Někde na půli cesty jsem zastavil na červenou. Kousek přede mnou jel nějaký člověk na mopedu. Vypadalo to, jako by chtěl také zastavit na červenou, ale na křižovatce odbočil doprava.

A tak jsem zůstal na křižovatce sám. Za mnou, ani vedle mě, nestál nikdo. Podíval jsem do zpětného zrcátka a nejméně 60 metrů za mnou nebylo vidět nikoho.

Najednou naskočila zelená. Přidal jsem a jak jsem procházel křižovatkou, znovu jsem se podíval do zpětného zrcátka. A co nevidím…

Tentýž člověk na mopedu, který na křižovatce odbočuje doprava. Přesně to samé, co jsem viděl před asi 12 až 18 sekundami se dělo znovu. Bylo to šílené.

Na mém autě nemám tmavá skla, a tak vždy velmi jasně vidím každého účastníka provozu, ať už vedle mě, nebo za mnou. Stále si nejsem jistý, co si mám o tom celém myslet. Když na semaforu naskočila zelená, nikdo nebyl vedle mě, ani za mnou.

Možná to není zcela typická „trhlina v matrixu“, ale zveřejnil jsem svůj příběh, protože jsem si myslel, že by se vám mohl líbit.“

Další příběh na portálu Reddit je od uživatelky iamaghost:

„Děkuji administrátorům stránky Reddit za zveřejnění mého příspěvku. Přejdu tedy rovnou k věci.

Minulou noc jsem se probudila dvakrát. V obou případech jsem se probudila na velmi hlasitý, podivný zvuk, něco jako hlasité pípnutí. Když jsem se probudila podruhé, to pípnutí bylo ještě delší a jeho tón kolísal nahoru a dolů.

Uvědomila jsem si, že ty zvuky nepocházejí odněkud zvenčí. A teď si o mně možná pomyslíte, že bych měla vyhledat psychiatra. Uvědomila jsem si, že ty zvuky vycházejí z mé hlavy.

Asi si řeknete, že na to existuje docela jednoduché vysvětlení. Já sama jsem to nejprve připisovala tomu, že jsem byl velmi unavená. A proto jsem se uklidnila, znovu si lehla do postele a více o tom nepřemýšlela.

Dokud mě můj manžel nepozval na oběd a nezeptal se: „Také jsi slyšela ty zvláštní zvuky?!“ Cože?! Neuměla jsem pohotově reagovat, a tak jsem řekla, že jsem nic neslyšela.

Když mi však dále vyprávěl o zvucích, které slyšel, popsal je jako rádiový signál, jehož tón kolísá. A během noci ten zvuk slyšel dvakrát.

Samozřejmě jsem přemýšlela nad tím, co jsem zažila v noci já. Zvuky, které popisoval můj manžel, byly přesně ty, které jsem slyšela i já. Neuměla jsem si nijak vysvětlit, jak by mohly vycházet z mé hlavy…

Opravdu nevím, co si mám o tom myslet. Ale jsem si naprosto jistá, že v hlavě nemám žádné kovové destičky. A co když zdrojem toho zvuku byl můj mobilní telefon, který mívám položený vedle postele na nočním stolku?

Odpoledne jsem tak strávila v blízkosti svého manžela v kuchyni. Mobil jsem měla vypnutý, myla jsem nádobí a přemýšlela o celé věci. Celé to bylo velmi zvláštní.

Jak jsem stála u umyvadla a přemýšlela, podívala jsem se ven kuchyňským oknem. Po ulici projelo nákladní auto. Jediný důvod, proč jsem ho zaregistrovala, byl ten, že se mi zdálo, jako by si jeho řidič prstem šťoural v nose.

Samozřejmě mě to pobavilo. A potom, toto myslím vážně – přibližně o 3 minuty později kolem projelo totéž nákladní auto, ve kterém seděl řidič, který dělal totéž, co ten předtím…

A ještě jeden příběh. Uživatelka jménem Tea Orchid na portálu Reddit napsala:

„Zdá se mi, že Reddit je ten správný portál, na kterém mohu zveřejnit svůj příběh. Možná někdo zažil něco podobného.

Stalo se to minulý prosinec. Můj přítel, moje miminko, moje čtyřleté dítě a já jsme v té době několik měsíců bydleli u mých rodičů. Předělávali jsme byt a čekali jsme, až bude hotový, abychom se do něj mohli znovu nastěhovat. Uplynulo už pět měsíců od doby, kdy jsme přišli bydlet k rodičům.

Všichni čtyři jsme bydleli v pokoji, který se nacházel na přízemí, přímo pod koupelnou a pokojem, kde bydleli moji rodiče.

Postel, na které jsme spávali, byla otočena tak, že když jsem se posadila, měla jsem výhled na obrovské police na opačné straně místnosti, které sahaly od podlahy až po strop. Ty dal do stěny zabudovat můj táta.

Jedno ráno se mi vstávalo mimořádně obtížně. Zamračená jsem s námahou otevírala oči, když jsem pocítila, jak ranní paprsky pronikají na mou tvář. Trochu jsem pootevřela oči a podobně jako každé ráno i tento den jsem na opačné straně pokoje rozmazaně viděla ty police.

Náhle se celá stěna s policemi prudce přemístila asi metr doleva, a pak zase zpátky. Stalo se to strašně rychle a moje mysl automaticky zareagovala myšlenkou: „To je směšné. Určitě ještě stále spím, a to se mi jen zdá, i když jsem si na chvíli myslela, že jsem už vzhůru.“

Znovu jsem na chvíli zavřela oči, ale pak jsem je znovu rychle otevřela. Znovu se mi naskytl pohled na ty vysoké, bílé police. A znovu – rychle a nečekaně se celá stěna s nimi přesunula nejprve doleva, a pak zase zpátky.

Podobně jako posuvný vozík na starém mechanickém psacím stroji. Pohyb těch polic z jedné strany na druhou byl zkrátka mechanický. Tentokrát jsem si však byla jistá, že jsem v bdělém stavu. V pokoji jsem byla sama se svým miminkem, které naštěstí klidně spalo.  

Z pokoje jsem vycházela úplně zmatená a uvažovala jsem nad tím, že to, co jsem viděla, musel být nějaký zvláštní typ snu nebo jakási zbytková halucinace po probuzení.

Později odpoledne, jak jsme seděli u kávy, moje máma hleděla ven oknem a klidným hlasem řekla: „Toto ráno se mi třásla postel. Bylo to dost zvláštní…“

Velmi mě to zarazilo, a tak jsem ji poprosila, ať mi o tom řekne více. Položila svůj šálek kávy na stůl a začala mi popisovat, jak se probudila brzy ráno, když první sluneční paprsky začaly pronikat oknem.

A ve chvíli, kdy se probouzela, cítila, jak se její postel náhle přesunula doleva, a pak hned zpátky. Znepokojená a už zcela bdělá se posadila na postel, která se už nepohnula.

Můj zážitek a také zážitek mé mámy jsem se snažila celou dobu ignorovat. Ale přestalo se mi to dařit, když přesně popsala způsob, jak se její postel přesunula z jedné strany na druhou.

Jako by ji někdo přesunul. A její pokoj se nacházel přesně nade mou, její postel byla o patro výše, přesně nad stěnou s policemi. A všechno se stalo přibližně ve stejném čase.

O svém zážitku jsem se jí odvážila říct až po několika minutách. Oči se jí úžasem otevřely doširoka, jak jsem jí popisovala pohyb stěny s policemi tam a zpět.

Obě jsme se shodly na tom, že celá událost byla nanejvýš podivná a nechaly jsme to tak. Od té doby jsem už nikdy nic takového nezažila.“

Podle někoho jsou tyto „trhliny v matrixu“ důkazem toho, že skutečnost, ve které žijeme, je vlastně jakýmsi typem počítačové simulace.

Jiní lidé jsou zas toho názoru, že naše pravá existence a život se odehrávají někde jinde, zatímco skutečnost, kterou momentálně vnímáme a prožíváme, je vlastně jen snem (více ZDE…).

Na vysvětlení tohoto jevu existuje celá řada pohledů – jejich různost lze vysvětlit přirozenou rozdílností mezi lidmi, kteří měli s „trhlinou v matrixu“ osobní zkušenost.

A je těžké říct, kdo je blíž pravdě – zdá se, jako by každý z existujících názorů měl něco do sebe.

Můžeme si o tom myslet, co chceme. V každém případě tento zvláštní jev vede k mnoha otázkám ohledně povahy času a reality.    

Zdroj: themindunleashed.com, Zpracoval: Drbuzgi.cz