S naším manželstvím se něco stalo. Ale nevěděl jsem, co.
Mé srdce najednou patřilo jiné ženě. Jmenovala se Zuzana. Nekonečně jsem ji zbožňoval. Ale manželky mi bylo opravdu líto.
Měl jsem obrovský pocit viny, a proto jsem „Jí“ chtěl nechat náš dům, auto a 30% podíl ve společné firmě.
Nazvala mě bláznem.
Cítil jsem obrovskou vinu za to, že se mnou ztratila 10 let svého života.
Když ne mě jednou začala křičet, uvědomil jsem si, že rozchod je nevyhnutelný.
Jednoho dne jsem se vrátil domů, navečeřel se a šel si lehnout. Byl jsem velmi vyčerpaný. Celý den jsem strávil se Zuzanou.
Když jsem se probudil, „Ona“ seděla u stolu a čekala na mě. Chtěla se mnou prodiskutovat detaily našeho rozvodu.
Nechtěla ode mě ani auto ani dům ani žádné peníze. Ve skutečnosti nechtěla vůbec nic. Požádala mě jen o jeden měsíc navíc.
Nechápal jsem.
Jen jeden měsíc našeho společného života, jako by se nic nestalo.
A důvod byl velmi jednoduchý. Náš společný syn měl před sebou sérii testů a rozbité manželství by mohlo mít negativní vliv na jejich výsledky.
Souhlasil jsem.
Měla ještě jeden požadavek: Chtěla, abych ji ke vchodovým dveřím nosil v náručí, jako když jsme se seznámili.
Myslel jsem si, že se zbláznila, ale samo o sobě to pro mě představovalo jakýsi projev hluboké úcty k ní.
Souhlasil jsem.
Cítil jsem se jako „vítěz“. Dům, auto, naše firma… to vše zůstane mně. A mohl jsem začít nový život se Zuzanou. Nestálo mě to nic, jen jeden měsíc společného soužití s „Ní“.
Od doby, kdy jsem „Jí“ oznámil konec našeho společného života, jsem s „Ní“ neměl žádný poměr. Takže když jsem ji začal nosit až ke dveřím, oba jsme se cítili opravdu strašně.
Ale když nás vidělo naše dítě, nadšeně tleskalo a volalo: „Táta nosí mámu na rukou!“ Jeho slova mě naplňovala velkou bolestí.
Nosil jsem „Ji“ v náručí ke dveřím každý den. Jednou zavřela oči a tichounce mi pošeptala: „Neříkej našemu dítěti, že se rozcházíme.“
Druhý den jsme si byli oba úplně cizí.
Třetího dne se ke mně naklonila a já ucítil vůni její hedvábné halenky.
Všiml jsem si, že nikdy předtím nevypadala tak mladě. Měla jen jemné vrásky a pár stříbrných vlasů… které způsobilo naše manželství.
Na chvíli jsem si pomyslel: „Co jsem to udělal?“
Čtvrtého dne jsem pocítil závan tepla. Tepla, které se mezi nás vrátilo. Přece jen šlo o ženu, která se mnou strávila 10 let společného života.
Pátý a šestý den to pokračovalo.
Zuzaně jsem neřekl nic.
Každý den mě to nošení stálo méně a méně námahy. Dělal jsem to celý měsíc. Myslel jsem si, že jsem si zvykl na její váhu.
Jedno slunečné ráno hledala, co si má obléct. Vyzkoušela si několik šatů, ale všechny jí byly velké.
V té chvíli jsem si uvědomil, že je velmi křehká a hubená. Proto jsem vůbec necítil, že ji mám na rukou. Pochopil jsem, jak moc jsem podcenil velké trápení a krutost, které jsem jí svým chováním způsoboval.
Bez mého souhlasu mě zlehka pohladila po vlasech. Naše dítě vešlo k nám do pokoje a řeklo: „Tatínku, je čas, abys mámu odnesl až ke dveřím.“
Pro něj byl pohled na nás dva kouzelný. Objala ho.
Najednou jsem byl zmatený a pochyboval jsem, jestli chci svou rodinu opravdu opustit. Ba co víc, když jsem „Ji“ nesl v náručí po schodech dolů až ke dveřím, cítil jsem se jako v den naší svatby.
Jemně mě pohladila po šíji. Držel jsem ji pevně jako při naší svatební noci. Objal jsem „Ji“. Byla tak křehká, až mě to zarmoutilo.
Následující dny jsem „Ji“ toužil stále objímat.
Náš synek byl ve škole a já jsem šel opět do práce. Umyl jsem auto a odešel, aniž bych zavřel vchodové dveře.
Cestou jsem se zastavil u Zuzany. Když mi otevřela, řekl jsem jí: „Promiň, ale nechci se s manželkou rozejít.“
Zuzana mě nazvala idiotem a zeptala se, jestli nemám horečku.
Vysvětlil jsem jí:
„Záleží nám na sobě. Neuvědomovali jsme si společné štěstí, dokud jsem ji nezačal nosit každý den na rukou až ke vchodovým dveřím.“
Zuzana začala brečet… Jednu mi vrazila a třískla dveřmi. Sešel jsem dolů po schodech, nastoupil do auta a namířil si to do květinářství.
Koupil jsem „Jí“ květiny. Překrásné červené růže. Měla je moc ráda.
Mladá květinářka se mě zeptala, co má napsat na kartičku. Požádal jsem ji, aby tam napsala toto: „Budu tě nosit každé ráno na rukou, dokud nás smrt nerozdělí.“
Vzal jsem květiny a s úsměvem za „Ní“ běžel.
Našel jsem „Ji“ ležet v pokoji mrtvou na posteli.
Celou tu dobu byla velmi nemocná a já jsem byl tak zaneprázdněn Zuzanou, že jsem si toho nevšiml.
Věděla, že brzy zemře, a proto mě požádala, abych s rozchodem ještě měsíc počkal. Nechtěla, aby měl náš syn ošklivé vzpomínky na rozchod rodičů.
V očích našeho dítěte budu stále táta, který byl slušným manželem, co ochraňoval jeho mámu.
To jsou ty maličkosti, pro které žijeme a které dělají náš život krásnějším. Není to dům, auto ani hotovost v bance. Tyto věci vás ve skutečnosti jen dělají osamělejšími.
Závěr
Pokuste se své manželství udržet šťastné a sdílejte tento článek s ostatními. Vy můžete svůj krásný svazek ochránit.
Většinou si neuvědomujeme, co máme, až do momentu, kdy to ztratíme. Ať jste zadaní, nebo stále svobodní, doufám, že o tom popřemýšlíte.
Zpracovala: Mocvědomí.cz
Tak tohle je pěkně depresivní článek.
Hlavně ta jeho manželka, chápu ji – chtěla si svého manžela užít dokud mohla, ale to mohla celých těch 10 let … a proč mu neřekla, že je nemocná? a pak, když si našel jinou ženu tvrdila, že od něj nic nechce, ale svým způsobem ho začala psychicky týrat tím, že v něm schválně
vyvolala pocit viny, kladla podmínky.
týpek se cítil jako vítěz, když si mohl nechat dům i auto …
a všechno tohle bylo vlastně jenom divadlo pro děti … hrůzný příběh