Zadaní nebo svobodní? Toto vás zaručeně šokuje...

S naším manželstvím se něco stalo. Ale nevěděl jsem, co.

Mé srdce najednou patřilo jiné ženě. Její jméno je Zuzana. Nekonečně jsem ji zbožňoval. Ale mé manželky mi bylo opravdu líto.

Měl jsem obrovský pocit viny, a proto jsem „Jí“ chtěl nechat náš dům, auto a 30 % podíl v naší společné firmě.

Nazvala mě bláznem.

Já jsem se cítil být vinen za to, že se mnou ztratila 10 let jejího života.

Když jednou začala na mě křičet, uvědomil jsem si, že rozchod je nevyhnutelný.

Jednoho dne jsem se vrátil domů, navečeřel jsem se a šel si lehnout. Byl jsem velmi vyčerpaný. Celý den jsem strávil se Zuzanou.

Když jsem se probudil, „Ona“ seděla u stolu a čekala na mě. Chtěla se mnou prodiskutovat detaily našeho rozvodu.

Nechtěla ode mne ani auto, ani dům, ani žádné peníze. Ve skutečnosti nechtěla vůbec nic. Požádala mě jen o jeden měsíc navíc.

Nechápal jsem.

Jen jeden měsíc našeho společného života, jako by se nic nestalo.

A důvod byl velmi jednoduchý. Náš společný syn měl před sebou sérii zkoušek a naše rozbité manželství by mohlo mít na jeho výsledky negativní vliv.

Souhlasil jsem.

Měla ještě jeden požadavek: Měl jsem ji nosit na rukou k vchodovým dveřím, jako když jsme se seznámili.

Myslel jsem si, že se zbláznila, ale samo o sobě to bylo pro mě jakýmsi projevem hluboké úcty k ní.

Souhlasil jsem.

Cítil jsem se jako „vítěz“. Dům, auto, naše firma…… to vše zůstane mně. A mohl jsem začít nový život se Zuzanou. Nestálo mě to nic, jen jeden měsíc společného soužití s „Ní“.

Od doby, kdy jsem „Jí“ oznámil konec našeho společného života, neměl jsem s „Ní“ žádný fyzický kontakt. Takže když jsem ji začal nosívat ke dveřím, oba jsme se cítili opravdu strašně.

Ale když nás vidělo naše dítě, nadšeně tleskalo a říkalo: „Tatínek nosí mámu na rukou!“ Jeho slova mě naplňovala velkou bolestí.

Nosil jsem „Jí“ v náručí 10 metrů každý den. Jednou zavřela oči a tichounce mi pošeptala: „Neříkej našemu dítěti, že se rozcházíme.“

Druhý den jsme si byli oba úplně cizí.

Třetího dne se naklonila nade mě, a já jsem ucítil vůni její hedvábné halenky.

Všiml jsem si toho, že nikdy předtím nevypadala tak mladě. Měla jen jemné vrásky a pár stříbrných vlasů… což způsobilo naše manželství.

Na chvíli jsem si pomyslel: „Co jsem to udělal?“

Čtvrtého dne jsem pocítil závan tepla. Tepla, které se mezi nás vrátilo. Přece jen, šlo o ženu, která se mnou strávila 10 let našeho společného života.

Pátý a šestý den to pokračovalo.

Zuzaně jsem neřekl nic.

Každý den mě to nošení stálo méně a méně námahy. Dělal jsem to po celý měsíc. Myslel jsem si, že jsem si zvykl na její váhu.

V jedno slunečné ráno hledala, co si má obléct. Vyzkoušela si několik šatů, ale všechny ji byly velké.

V dané situaci jsem si uvědomil, že je velmi křehká a hubená. Proto jsem vůbec necítil, že jsem ji měl na rukou. Pochopil jsem, že jsem podcenil velké trápení a krutost, které jsem jí mým chováním způsoboval.

Bez mého souhlasu se něžně dotkla mých vlasů. Naše dítě vešlo k nám do pokoje a řeklo: „Tati, je na čase, aby jsi maminku odnesl ke dveřím.“

Pro naše dítě byl tento pohled na nás úplně kouzelný. Objala ho.

V té chvíli jsem byl zmatený a pochyboval jsem, jestli chci mou rodinu opustit. Ba co víc, když jsem „Jí“ nesl v náručí dolů po schodech ke dveřím, cítil jsem se jako v den naší svatby.

Jemně mi pohladila krk. Držel jsem ji pevně jako během naší svatební noci. Objal jsem „Jí“. Byla tak křehká, až mě to zarmoutilo.

Následující dny jsem „Jí“ toužil neustále objímat.

Náš synek byl ve škole a já jsem šel opět do práce. Vyčistil jsem si auto a odešel, aniž bych zavřel vchodové dveře.

Cestou jsem se zastavil za Zuzanou. Když mi otevřela, řekl jsem jí: „Promiň, vím, že je to nevhodné, ale nechci se rozejít se svou manželkou.“

Zuzana mě nazvala idiotem a zeptala se mě, jestli nemám horečku.

Řekl jsem:

„Ona a já jsme se o sebe vzájemně starali. Nevážili jsme si momentů našeho společného štěstí, dokud jsem ji nezačal nosit denně na rukou ke vchodovým dveřím.“

Zuzana začala brečet… Udeřila mě a zavřela dveře. Sešel jsem dolů po schodech, vešel do auta a namířil jsem si to do květinářství.

Koupil jsem „Jí“ květiny. Překrásné červené růže. Měla je velmi ráda.

Mladá květinářka se mě zeptala, co má napsat na kartičku. Požádal jsem ji, aby tam napsala toto: „Budu tě nosit každé ráno, dokud nás smrt nerozdělí.“

Chytil jsem květiny do rukou a s úsměvem jsem běžel za ní.

V pokoji jsem „Jí“ našel ležet na posteli mrtvou.

Celou tu dobu byla velmi nemocná a já jsem byl matolik zaneprázdněn Zuzanou, že jsem si toho ani nevšiml.

Věděla, že o chvíli zemře, a proto mě požádala, abych s rozchodem počkal jeden měsíc. Nechtěla, aby náš synek měl ošklivé vzpomínky na rozchod svých rodičů.

V očích našeho dítěte budu stále otec, který byl slušným manželem, ochraňujícím jeho mámu.

To jsou ty maličkosti, pro které žijeme, a které dělají náš život krásnějším. Není to dům, auto, ani hotovost v bance. Ve skutečnosti vám tyto věci způsobují jen osamělost.