V civilizované moderní společnosti jsou zvířecí útulky již samozřejmostí. Zachraňujeme zatoulané či odvržené domácí mazlíčky a více než kdykoli předtím vyvíjíme úsilí, aby naši přátelé z říše zvířat prožili co nejlepší život.
Děláme to v naději, že tyto malé dušičky se nakonec uzdraví a překonají svá traumata, která v mnoha případech zažívala po dlouhou dobu.
Avšak i navzdory největšímu úsilí postarat se o opuštěná zvířátka a dát jim vše, co potřebují, ne všechna jsou dosti silná na to, aby se ze svého zuboženého stavu dostala a vyzdravěla.
Sotva si lze představit něco smutnější než tohle, ale i tyto příběhy se smutným koncem jsou součástí života.
Následující příběh je jedním z těch smutných.
Příběh ženy, která strávila poslední chvíle života s nemocným pejskem
Janine Guido, zakladatelce zvířecího útulku Speranza Animal Rescue se sídlem v Severní Karolíně, stačil jediný pohled na pejska jménem Watson, aby okamžitě vytušila, že tento drobný čtyřnohý přítel to zřejmě nezvládne.
Janin, která ve zmíněném útulku zároveň pracuje, byla první, kdo si v místním parku všiml opuštěného pejska.
Tělo zuboženého psa bylo na mnoha místech pokryto otevřenými ránami a na nohou měl nádor v pokročilém stadiu. Janin se tohoto opuštěného zvířátka okamžitě ujala, vzala ho s sebou a udělala vše, co bylo v jejich silách, aby mu co nejvíce zmírnila jeho bolest.
Bylo však zcela jasné, že nádor, který měl Watson na nohou, se již rozšířil do jiných částí těla. Po jeho vyšetření i veterináři potvrdili, že Watson je ve stavu, ve kterém ho nelze operovat a není žádná jiná možnost, jak mu pomoci.
Janin věděla, že pejskovi již nezbývá mnoho času. Rozhodla se však, že nedopustí, aby strávil poslední chvíle života úplně sám. Při představě, že by měl umírat úplně sám, jí bolelo srdce.
Nedokázala by se přihlížet jeho osamělému trápení. Jednoduše cítila, že Watsonové poslední chvíle budou pro něj mnohem jednodušší a méně bolestivé, pokud bude cítit, že u sebe někoho má.
Když se Janin smířila s představou, že tomuto čtyřnohému mazlíčkovi zkrátka nemůže pomoci, rozhodla se, že si ho přivine do svého náruče a bude s ním až do poslední chvíle.
A tak i udělala. Na zemi rozložila několik přikrývek a polštářů hned vedle něj. Ubohého pejska vzala do náruče a utěšovala ho, jak nejlépe uměla.
Každou chvíli mu šeptala, jak moc je milován. A Watson v jejím náručí pomalu a klidně usnul. Druhý den ráno již věděla podle příznaků jednoznačně říct, že Watson je již připraven na odchod. Za několik minut navždy usnul.
Janin zalévaly slzy a v srdci jí zavládl hluboký žal. Byla však ráda. Byla ráda, že v jeho posledních chvílích mu mohla celou noc podpírat hlavu ve svém náručí a dát mu lásku, kterou tak zoufale potřeboval.
Toto je jistě jeden z nejsmutnějších a nejdojímavějších příběhů. A i když se pro Watsona skončil tragicky, neznamená to, že si z něj nemůžeme vzít ponaučení.
Jeho tragická cesta životem nám má připomínat v první řadě to, že i tyto nádherné bytosti potřebují naši lásku.
Zdroj: curiousmindmagazine.com, Zpracovala: Mocvědomí.cz
Napsat komentář