Životní partner nebo partnerka, spřízněná duše, je nám předem souzena, bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme nebo ne.
Na celé věci je však něco mnohem bláznivějšího – naše duše, instinkty a podvědomí už nyní vědí, kdo bude naší polovičkou.
Celý svět a samotný vesmír od samého počátku dobře vědí, kdo je naším životním partnerem. A během svého života se to dozvíme i my. V tom okamžiku budeme cítit, jako bychom se s touto osobou znali už stovky a stovky let.
Ke své spřízněné duši se budeme stále vracet, protože mezi námi existuje silná magnetická přitažlivost, kterou nic a nikdo nezlomí. Takže už teď je pro nás připravený osudový vztah, ačkoliv jsme do něj ještě fakticky nevstoupili.
Zdá se vám to trochu neuvěřitelné? Nuže, jen čtěte dál.
V první řadě vám dáme dobrou radu – nikdy nepodceňujte svůj instinkt, podvědomí ani „pocit motýlků v břiše“. Právě ten moc dobře ví, co dělá – je prozíravý a vždy mluví pravdu.
Často však máme sklon své instinkty a pocit motýlků v břiše ignorovat, protože v tom, co nám naznačují, nevidíme žádnou logiku.
A pak si často klademe otázku: „Kde je nějaký hmatatelný důkaz?“
Nemějte obavy – váš pocit motýlků v břiše je mnohem chytřejší, než byste si možná mysleli.
Působení různých sil
Jenže, pokud je na naší straně samotný vesmír, proč všude kolem sebe vidíme tolik rozpadlých, nepovedených vztahů? Protože všechno má svůj čas a své místo. Jak zní citát, všechno se děje z nějakého důvodu.
Neexistuje způsob, jak bychom mohli změnit to, co k nám cítí druhá osoba, nemůžeme nikoho nutit, aby nás miloval. Nemá smysl chtít násilím udržet vztah, který jednoduše nikdy nebude fungovat.
Ve vztahu jsou zapotřebí dva lidé, kteří mají zájem v něm setrvat. Když se však pokusíme držet někoho ve vztahu násilím, výsledkem bude vždy jen jeho rozpad.
Ano, každý z nás prošel nějakým vztahem, nebo i několika. Naše minulé vztahy byly nepochybně krásné a úžasné, ale jednoho dne skončily.
A i když jsme se se svou minulou láskou nerozešli v dobrém, tento nepovedený vztah nám posloužil jako cenná životní lekce.
Ukázal nám naše dobré i špatné stránky. Pomohl nám lépe poznat svou osobnost s jejími světlými, ale i stinnými stránkami (více ZDE…).
Ale to nejcennější, co jsme ve svých nepovedených vztazích mohli získat, je klíč k našemu budoucímu životnímu partnerovi – se kterým jsme si souzeni.
Bývalé vztahy nás naučily, co máme dělat, abychom pomohli svému partnerovi stát se silnější osobností. Tolik potřebná rovnováha ve vztahu se odvíjí především od toho, co jsme ochotni mu dát.
Mohli bychom tedy říci, že to nejdůležitější, co jsme se ve svých bývalých vztazích naučili, je, jak si máme se svou polovičkou vzájemně pomáhat, abychom se stali lepšími, silnějšími a čistějšími osobnostmi.
Objevovat sami sebe
Pokud chceme být dobrým partnerem nebo partnerkou, musíme být nejprve upřímní sami k sobě. Měli bychom nejprve poznat sami sebe a akceptovat se takové, jací opravdu jsme, uvnitř i navenek.
Uděláme ještě mnoho chyb, na cestě životem se budeme často potácet a je jisté, že přijdou chvíle, kdy to opravdu pořádně pohnojíme…
Ale dělat chyby je v samotné povaze člověka, toho vznešeného tvora, který se protlouká životem.
Po všech těch pádech jsme se znovu postavili na nohy. Hledali jsme světlo na konci dlouhého a temného tunelu. A to světlo jsme i našli.
Na cestě životem se vždy nevyhnutelně dopracujeme k nějakým výsledkům – je rozumné, když je akceptujeme, a pak se od nich odrazíme.
Celý tento životní proces se nazývá duchovní hledání.
Řídit se v životě srdcem
Když v životě nakonec dosáhneme bodu, kdy bezvýhradně akceptujeme sami sebe, bude to znamenat, že nasloucháme hlasu svého srdce a podle něj také žijeme.
Životním partnerem nebo partnerkou pak může být jedině ten, kdo se také řídí hlasem svého srdce. Výsledkem je vztah, jehož základem není strach, ale vzájemná podpora.
Možná v rozporu se stále přetrvávajícími představami není ve skutečném, fungujícím vztahu nic divného na tom, když naše polovička půjde s přáteli do města, baru, restaurace, na víno; zahrát si s kamarády fotbal; zažije ruch a krásu velkoměsta; setká se s mnoha lidmi, a my se doma zůstaneme dívat se na televizi nebo budeme v posteli s nějakou dobrou knihou.
A nakonec stihneme přečíst možná i polovinu té úžasné knihy nebo si pustíme všechny díly svého oblíbeného televizního programu.
Ať už jsme se rozhodli trávit večerní čas jakkoliv, nemusíme se bát o svůj vztah, protože partnerovi nebo partnerce plně důvěřujeme.
Naše polovička může často cestovat sama nebo může žít aktivnějším společenským životem, ale pro náš vztah to nepředstavuje žádný problém. Vládne v něm pocit bezpečí a klidu, protože jeden druhému důvěřujeme.
Vzájemná důvěra je pro jakýkoliv prosperující vztah nejenže prospěšná, ale lépe řečeno, je jednou z jeho základních podmínek. Když si s partnerem nebo partnerkou důvěřujeme, do našeho vztahu přineseme pocity klidu a útulnosti.
Zároveň si začneme lépe uvědomovat a respektovat prostor, který nám poskytuje, a také prostor, který poskytujeme my jemu. Určitá míra svobody mezi partnery nemůže uškodit žádnému vztahu, který je založený na pravé lásce (více ZDE…).
Právě naopak – udržování odstupu vztah pouze posílí.
Ten neustálý strach a občasné záchvaty paranoie jsou k ničemu. Jediné, co do života přinášejí, je zbytečný stres.
Pokud nasloucháme hlasu svého srdce, nikdy nezabloudíme
Zdá se, že je čím dál tím těžší najít manželství, které je založeno na skutečné, hluboké náklonnosti. Takové, ve kterém mezi partnery panuje vzájemná důvěra.
Stačí jen pomyslet na stoupající počet rozvodů nebo smutné příběhy, o kterých se stále častěji dozvídáme z médií.
Řekněme si to na rovinu – ve skutečném světě láska nemá takovou podobu, kterou můžeme vidět v romantické komedii. Prostě taková není.
Hlavní důvod, proč se manželství rozpadají (více ZDE…), je, že alespoň jedno ze dvou srdcí už nepociťuje opravdovou náklonnost.
A každý, kdo byl delší dobu svobodný, musí uznat, že dnešní společnost na nás vyvíjí velký tlak v tom směru, abychom si okamžitě našli lásku, partnera či partnerku.
Každý, kdo používá sociální sítě, bude dobře vědět, o čem mluvíme.
Zprávy o zásnubách, svatbách a dětech jako by na nás doléhaly ze všech stran a jejich počet se stále zvyšuje. V této atmosféře pak nutně pociťujeme potřebu najít si partnera, anebo strach z osamělosti.
Pod tlakem okolí se podvolíme strachu, a pak zcela vynecháme duchovní hledání a ignorujeme svůj „pocit motýlků v břiše“. Kdo by taky chtěl zůstat sám, že?
Láska mezi dvěma lidmi nepotřebuje ke své existenci nic z těch vnějších věcí, které s ní často a pochopitelně dáváme do souvislosti. Skutečné lásky si na první pohled ani nevšimneme – skutečná láska je o něco hlubší.
Důkazem této lásky je skutečné a přirozené splynutí dvou srdcí, kterého nelze docílit násilím. Důkaz najdeme v malých, nenápadných gestech a v těch mnoha malých okamžicích, ve kterých vzniká důvěra mezi oběma partnery.
To jsou chvíle, kdy jasně cítíme, že nám nechybí vůbec nic. Chvíle, kdy se po boku partnera nebo partnerky cítíme šťastní a naplnění.
Zpracovala: Mocvědomí.cz
nádherně napsáno a vskutku to tak je, pokud je mezi partnery láska
Našla jsem svoji spřízněnou duši. Je to neuvěřitelné. Tehdy na pouti už byl večer a já ho spatřila. Stál tam u stromu a stále se na mě díval. Byla jsem jak smyslu zbavená. Najednou mi přestal fungovat mozek a moje nohy se rozešly směrem k němu. Jakmile jsem k němu došla, srdce mi začalo tlouct jak o závod a moje mravenčení v břiše nešlo zastavit. Nepromluvili jsme spolu ani hlásku kromě toho, že mi podal ruku a řekl mi svoje jméno. 2 minuty jsme se na sebe jen dívali a já nakonec utekla, protože jsem v té době měla ještě vztah a věděla jsem, že by to nedopadlo dobře. Od té doby jsem na něj nemohla přestat myslet. Snažila jsem se jej dohledat všemi možnými způsoby, ale nebyl k nalezení. Pamatuji si to jako dnes, když jsme s mými kamarádkami seděly v parku a já jim to vyprávěla. Řekly mi, že je to moje spřízněná duše a pokud se máme potkat tak se znovu potkáme a nebudu to čekat. A ono se to opravdu stalo. Šla jsem na oslavu narozenin kamaráda a první koho jsem uviděla, když jsem vcházela dovnitř byl on. Nevěřila jsem, že se tohle může stát zrovna mě. Stalo se tak. Stále jsme spolu a budeme spolu navždycky, protože jsem opravdu našla SPŘÍZNĚNOU DUŠI.
To je krásné. 🙂
To je moc krásný životní příběh. Gratuluji. 🙂
Úžasné ❤️❤️
ZDAŘILÉ A POUČNÉ
A co lidé,kteří zůstali celý život bez partnera? To se vesmír rozhodl,že v tomto životě ho mít nemohou?
To by mě také zajímalo. Jsem téměř celý život sama, ne že bych chtěla, navíc teď se léčím z ne úplně dobré diagnozy. ))) Patrně si nás schovává “ten nahoře pro sebe” )))
Lidé, kteří zůstali bez partnera, jsou bez něj proto, že se ještě nenaučili všechno potřebné, a ještě pro svého partnera nedozráli. Každý, než najde toho pravého, musí dozrát. Vesmír nám dává do cesty lekce, které když je překonáme, tak nás dovedou k našemu partnerovi. Ale jsou lidé, kteří se nedokáží z těch lekcí poučit. Třeba opakují ty stejné chyby. A dokud to tak bude, budou sami. Anebo skončí ve vztahu s někým, s kým nebudou šťastní.
Svatá pravda našel jsem svou lásku a spřízněnou duši
Sice pěkně napsané ale jsou mezi námi co partnera nenašli(nedůvěra,lži,vlastnictví) a nejsou zlí a zákeřní spíše naopak …
Pekne napísané… no podľa mňa nepravdivé. Hej na každého niekde čaká “osudová”, ale ako ju uzrieť ak sme zameraní na sebapoznávanie, na naplnenie vlastných potrieb a túžob?!!! Všade sa vraví aby človek najskôr poznal sám seba a potom nájde lásku… alebo sa jej otvorí. Neviem, ale z vlastnej skúsenosti viem, že trvá veľmi dlho kým sa spoznáme a naučíme akceptovať samých seba. Mám 60 r. ; spontánna a otvorená láske som bola do 25. potom už prichádza zrelosť, váhavosť, pochybnosti… Sebapoznanie príde po 40. alebo až po 50. keď si uvedomíme krátkosť života a prestaneme sa hnať za niečim čo nás nenapĺňa. Mladý človek by mal počúvať svoje “motýle” aby sa nestratil v sebapoznávaní a neprišiel tak o to jediné čo má skutočne význam – prežiť svoj život so svojou druhou polovičkou v rodinnom kruhu a zanechať svoj odkaz vo svojich deťoch… a tie sa po 40. ťažko rodia a ešte ťažie vychovávajú.
Sice krásně napsáno ale do reality to má hodně daleko 🙁
Já mám kamarádku kterou jsem poznal v práci před třemi lety a rozhodně k ní po takové době už cítím něco ‘víc’ než jen přátelství (krom toho se říká přátelství mezi mužem a ženou neexistuje což je asi fakt). Od první chvíle co jsme se potkali doslova cítím jak mezi námi skáčou jiskry a vždy když se vidíme si navzájem dáváme nějaké dárky (třeba i bezvýznamné nabídnutí bonbónu atd.). Cítím se v její blízkosti tak spokojeně jako ještě s nikým a ona se také vždy začne usmívat když se vidíme. Navzájem o sobě už víme asi vše a divné je že si pamatuji úplně vše co mi kdy řekla. Pohled na její úsměv mě uklidňuje a hřeje u srdce. Problém je že už přes pět let s někým ve vztahu, sice mi už párkrát řekla že uvažuje o tom že to ukončí, protože ji vždy něčím naštval ale zatím se tak nestalo. Já jí mé city k ní přiznat nemůžu, protože bych si nikdy neodpustil že jsem někomu zničil vztah pro své vlastní štěstí (obzvlášť když jí víceméně nemám oproti jejímu současnému partnerovi moc co nabídnout). Proto v tomto případě věřím tomu, že možná jsou lidé kteří jsou si souzení ale bohužel se potkají v nesprávný čas 🙁
Blabla.. a co kdyz si s vámi jen hraje ,to vás nenapadlo?
Rada z vlastní zkušenosti…pokud ji máte rád, tak jí to řekněte. Ona rozhodne co bude dál, pokud jí to neřekne ,bude vás to mrzet a ji také až se to jednou dozví….pak už může být opravdu pozdě 😞
Nezlobte se, ale to co jste napsal, je ukázkový příklad platonické lásky z Vaší strany. Kdybyste si byli souzeni a měli spolu být, tak slečna by to také cítila velmi silně a partnera by opustila. Z jejího chování je jasné, že k Vám zdaleka necítí to, co vy k ní. A vy evidentně ještě trpíte nedostatkem sebevědomí. Pokud cítíte, že slečně toho nemáte tolik co nabídnout, evidentně se k Vám nehodí.
Poohlédněte se raději někde jinde, spřízněná duše Vás bude chtít taky tak, jako vy jí. To zkrátka poznáte. 🙂
Ja clanku rozumim, mam to s partnerem prave tak. Po 32 letech jsem ovdovela. Dalsi vztahy nebyly spatne, ale hodne chybelo, proto neprezily. Nyni mam vztah oboustranne velmi komfortni. Vek vubec nemohu uvest.
Plne si uvedomuji stesti, ktere mi dopralo potkat lasku a prozivat a uzivat si to.
ALE kladu si rovnez otazku, proc to nekomu neni “souzeno”. A take by mne to zajimalo, neptam se tu sama. Je mi lito lidi,.kteri to nikdy nepoznali.
Já věřím tomu, že ne v každém životě se ty dvě duše potkají. Někdy je prostě jejich úděl v tomto životě, poznat sami sebe, abych se v dalším životě posunuly dál.
A někdy tu spřízněnou duši potkáme, jen ne jako životního partnera, ale jako přítele, sourozence, rodiče….. Každá duše má svůj úkol i cíl pro daný život.
s tímto sdílím.. 🙂
Moc pěkné napsané
Verila jsem, ze jsem nasla tu duši. Oba jsme to cítili a videli to všichni kolem nás. Zarili jsme světlem. Trva to uz pres deset let. A ma to jeden velky problém, nemuzeme být spolu protoze ma rodinu a děti. Ani jeden tu rodinu nechceme rozbít. Ale ja uz chci take rodinu, deti, domov. Nedokážu od nej ale odejít, citim se v pasti. Osudova laska? Nechci nikoho jiného.
Chtěla bych se zeptat, zda je možné se jakožto spříznění duše scházet a rozcházet? Víme, ze je to více než nadpozemské, ale byly takové situace, kdy jsme od sebe museli pryč a každý si prožít tu svoji chvilku, aby zakončil minulost. Nebo jsme se potkali právě proto, abychom si vše zlé q dobré uvědomili a mohli postoupit?
Děkuji.
Před rokem a pár měsíci jsem věřila, že jsem onu spřízněnou duši potkala.. Bylo to tak impulsivní a přitom naprosto přirozené a samozřejmé.. Oba jsme si přiznali, že se po pár hodinách cítíme, jako bychom se znali celý život.. Ta vzájemná přitažlivost a absolutní souznění z nás vyzařovalo.. Avšak po nádherném dni následoval druhý den pád z nebeských výšin na úplné dno zklamání.. Proč? Prostě jen kvůli větší vzdálenosti mezi našimi domovy.. Zbaběle to vzdal, nedal tomu ani sebemenší šanci. Učinil ono rozhodnutí za nás oba.. Na svou otázku, zda bych vše opustila a žila s ním si odpověděl sám, aniž by mi poskytl příležitost mu říct, že za ním půjdu kamkoliv.. Takže i taková může být láska dvou spřízněných duší..
A co když jsem takovou lasku, spřízněnou duši měla, věděla jsem to od první chvíle a prožili spolu krásných 15let, založili rodinu… a pak přišla náhlá tragická smrt… co teď? Čeká mě jiná spriznená , osudová ? Jak má člověk toto chápat? Že si už své štěstí vybral?
Taky to tak mám a je to hodně těžké, nedokážu ho opustit se v tom placam, bojuju co se dá…
co lidská bytost,to zkušenost a pohled na “věc”..,věřím tomu,že i výraz láska,má nemálo významů a také více hloubek jejího vnímání a pochopení..jsou duše,které se mohou potkat,a jsou duše,které se mají setkat.. 🙂
Článek, který chytí za srdce ty, co řeší neustálé otázky ‘je to ten pravý, máme být spolu?’. Kéž by na samém začátku intenzivních pocitů oba věděli, že spolu mají navždy zůstat. A nemuseli se po letech neustále vracet na samý začátek lásky… Když už čas pokročil, rodina se rozrostla… Ale ne ta ‘jejich společná’… Chyby jsou lidské, odpustit se dá, pocity i obhajoba reálných postojů jsou stále tolik intenzivní a smysluplné. Ale asi nebyl, není, možná snad zase za nějakou dobu bude, ten správný čas. Je to ten pravý a máme spolu opravdu být? Nebo nečekat a rozbít dvě mladé rodiny…to přece nejde. Už kvůli dětem. Ať žije zapeklity život.
Kdyby to takhle fungovalo tak by to bylo fajn…. Já zůstala se synem sama.. Jeho otec nás podvadel s 15letyma holkama… Takže na lásku nevěřím… Teď jsem ráda že jsme se synem samy a je nám líp.. S jeho otcem jsem byla skoro 7 let a to co mi řekl že ho to semnou už nebavilo… Práva láska neexistuje můj názor
Tak to je jasný že to psala žena. Nahoře má jméno Lucie. Lucie, to je postrach ulice. 😜
18 let lásky, motýlci v břiše pokaždé když jsem ho uviděla. A pak když jsem si myslela že po padesátce se už klidně můžeme vzít tak tři roky stačily aby se začal nudit a našel si jinou. Po čtyřech letech se chce vrátit a já necítím nic. Motýlci zmizely. Zůstalo prázdné místo. A ani to nebolí. Je mi dobře. Ale vím že lásku tu opravdovou už asi nepotkám. Cítím se totiž příliš stará .